Collide//Charles Leclerc

Burning Desire

Přiletěli jsem do Itálie a jeli na hotel. Cestu letadlem jsme promlčeli. Naštěstí ta cesta nebyla dlouhá, Itálie je od Monaka doslova za rohem. Nechtěla jsem se ho hned zeptat na ten rozchod. Myslím že bych to s ním asi raději vůbec neměla rozebírat.
Andrea mi volal že je už před hotelem dost lidí. „Dneska nemám chuť se fotit, takže jen rychle projdeme." Řekl do ticha.
„Dobře, fajn." Odpověděla jsem přičemž zavládlo ticho tak na pět minut.
„Hele kdyby sis potřeboval s někým promluvit, tak mi řekni a můžeme probrat cokoliv. " Řekla jsem po chvíli.
„Dobře, díky. " Zamumlal.
„Jen jsem chtěla aby jsi to věděl. " Zamumlala jsem.
„Upřímně jsem si myslel, že semnou už nepromluví po té noci v tom přístavu." Řekl a začal se dívat z okna.
To si vážně myslel?!
„Půjdeš si semnou později projít trať?" Zeptal se.
„Uvidím, musím jetě zařídit nějaké věci okolo mého ateliéru. Končí mi tam smlouva takže hledám nový a levnějí prostor." Vysvětlila jsem.
Jasně, chápu. " Dodal.
Mohl bych tě po kvalifikaci vzít na večeři? " Zeptal se z ničeho nic.
„Vím že budeš mít narozeniny, chci aby sis to užila. " Dopnil.
Chvíli jsem mlčela, nevěděla jsem co odpovědět, jen jsem zírala do země.
„Jo tak jo, proč ne." Odpověděla jsem a trochu se pousmála. Říct mu ne bylo nemožný.
„Tak fajn, okolo sedmé se pro tebe stavím. " Řekl, mávl na mě a odeel. Zavřela jsem dveře a šla si na chvíli lehnout.
O pár hodin později jsem došla na okruh, konkrétně do garáže s číslem 16.
„Stefani, konečně si tady. " Řekl Charles s úsměvem když si upravoval závodní oblek. Došla jsem docela pozdě, kvalifikace začínala asi za půl hodiny, všude už byla hromada lidí.
„Ahoj, po kvalifikaci máš rozhovor se skysports italy a potom s italskou televizí. " Řekla jsem.
„Fajn, líbilo by se ti pole position jako dárek? " Zeptal se.
„Myslíš, že dáš pole jo? " Zasmála jsem se.
„Vsadíme se ? " Podíval se na mě.
„Ne to ne zásadně nesázím, jdi se připravit raději. " Řekla jsem se smíchem a poslala ho dozadu. Půl hodina utekla hrozně rychle, přišlo mi to spíš jako pět minut.
„Hodně štěstí " Řekla jsem mu, když seděl ve své F1-75.
A asi mu to štěstí přineslo, zajel druhý nejrychlejší čas.