Anastasia
"Hej lidi vstávejte už!" Vběhl nám do pokoje Aaron asi v 8 ráno. "Děláš si ze mě prdel že jo." Odtáhl se Nik ode mě protože jsme z nějakého záhadného důvodu spali polonazí a namačkaní na sobě. Neříkám že to nebylo příjemné, ale když si ze včerejšího večera skoro nic nepamatuju, je to trochu strašidelné.
"Co se to včera sakra stalo." Porozhlédnul se Nik po pokoji a já se k němu přidala. "To nevím, ale zajímalo by mě jak se moje podprsenka dostala na dveře od šatny." Zvedla jsem se z postele ale zamotala se mi hlava a spadla jsem na ní znova. "Tohle je znamení od Boha že mám jít znova spát." Zamumlala jsem do peřiny. "Ale noták, fakt bychom už měli vstávat. Nik se zvedl z postele a jen v trenkách došel rozestřít okno. Rázem nás oslnily zářivé sluneční paprsky. Nik mi pomohl se dostat na nohy a mně v tu chvíli došlo že jsem jenom v kalhotkách a tričku které ani není moje.
"Proč máš na sobě moje tričko?" Zeptal se Nik když si i on uvědemil že je jenom v trenkách. "To nevim, ale asi ti ho pokradnu protože je strašně pohodlné." Natáhla jsem na sebe první tepláky co jsem spatřila a úspěšně odignorovala fakt zě byly o pět čísel větší.
Vylezli jsme z pokoje a šli se posadit k baru. "Co se to tu sakra stalo..." Vylezl z pokoje i Shawn, který, tak jako všichni přítomní, vypadal jako mrtvola. "To nevím ale náš pokoj je na tom dost podobně." Odpověděl Nik který nám právě dělal kafe. Podal mi hrnek s horkou tekutinou a já si ho s vděkem převzala.
"Jo a mimochodem, tohle jsem měl pod polštářem." Hodil po mně mé krajkové kalhotky a Nik s Baronem, který teď vylezl z koupelny, po mně hodili nechápavý pohled. "Jee, já jsem zase rozdávala talismany pro štěstí!" Usmála jsem se ale kluci furt nechápali, o čem mluvím. "Vždycky když se opiju, rozdávám všem svoje věci jako talismany pro štěstí. Táta pak druhý den vždycky jenom chodil a sbíral moje věci všude po domě. Jednou jsem dokonce darovala ponožku konvičce na čaj." Pousmála jsem se nad vzpomínkou a usrkla si kafe.
Jo tak proto bylo na té sprchové hlavici pověšené tričko s medvídkem Pů." Aaronovi to docvaklo a hodil mi mé tričko které zašel do koupelny. "Tak to vysvětluje to podprsenku na dveřích." Konstatoval Nik. "Jo, nedivte se pokud uvidíte botu pověšenou na klice. To už se mi taky stalo."
Když jsme dosnídali, nechali jsme bordel bordelem a vyrazili jsme všichni do svých prací.
~ ~ ~
"Ta ženská po mně furt chce zmrzlinový pohár i když jsem jí už stokrát řekla že to nevedeme. Prej že mám udělat výjimku či co." Přiběhla za bar celá rudá Olivie a já se jen uchechtla. "Tak jí řekni že výjimky neděláme a děláme jen to co je na tabuli." Řekla jsem jí když jsem bojovala s kávovarem. Tenhle podnik funguje ve dne jako kavárna a v noci jako bar, proto ve dne musím bojovat s kávovarem a v noci s opilcema.
"To jsem jí řekla ale ona si furt mele svoje." Olivie si převzala kávovar když viděla jak neschopná s tím strojem jsem. "Víš co? Donesu ty objednávky a zkusím jí to vysvětlit. Převzala jsem tác a začala roznášet objednávky.
"Už v životě neřeknu že to umím s lidmi. Ta ženská je nesnesitelná." Přiběhla jsem po chvíli celá nefuněná že se mi muselo dýmit z uší. "Tady v Americe máme pro tyhle individua speciální pojmenování, protože jsou tady přemnožené." Prozradila mi Olivie když se chystala roznést další objednávky. "A jaké?" "Karen." Odvětila mi a odběhla obsluhovat.
Chvíli před koncem mé směny se nám do baru nahrnula rozlučka se svobodou a já jsem musela jet přes čas. Směna mi měla končit v pět večer ale protáhla se až do devíti a teď se vracím zpět domů.
Sluchátka jsem si radši nedávala abych věděla kdyby mě někdo sledoval nebo šel za mnou. A poprvé za mých 22 let se mi to vyplatilo. Už asi deset minut mě sleduje nějaký divný chlap a když jsem se mu snažila ztratit tím že jsem zahnula do rušných uliček tak to nezabralo.
Najednou jsem si vzpomněla že mám v kapse telefon a v domě tři svalnaté muže. Vytáhla jsem ho ze zadní kapsy a ve spěchu napsala Nikovi zprávu ve znění 'Předstírej to se mnou.' A zavolala mu. Ihned mi celý zmatený hovor zvedl. Začala jsem do něj mluvit Ukrajinsky a snažila se mu naznačit že mě někdo sleduje. Naštěstí to po chvíli pochopil ale dřív než jsem mu stihla sdělit ulici po které jdu se mi vybil telefon a hovor se vypnul. Najednou jsem slyšela jak se za mnou kroky zrychlily a tak jsem zrychlila taky. Zahnula jsem doprava a s hrůzou zjistila že nevím kde jsem. Nedala jsem na sobě ale nic znát a pokračovala dál. Po asi deseti minutách neustálého chození dokola a zrychlování chůze jsem skoro běžela.