na zjizveným obrysu
co sedí u vyhaslýho ohně
je cosi hřejivýho
i když vítr prudce šlehá
jak vrhnutý ledový rampouchy
do jemnýho prašanu
cejtím v něm spříznění
- pochopení
jak kdybychom se znali
celý léta
celý to utrpení
hustej kouř
motá se
kolem skrčenýho těla
a tvoří nedopsanej příběh
s hořkosladkou zápletkou
zpovzdálí zírám
na tu opatrnost
co se tu zřejmě nechtíc ztratila
zavedla bych ji tam
tam
kam patří
ale bojím se jen natáhnout ruku
aby neprchla
v tu ránu
otočí se ke mně
jako by celou dobu
tušila mou přítomnost
úsměv není třeba
vím
že mě chápe
a že mě ráda vidí
má to v očích
který mě vítaj
bez vyřčenýho pozvání
musíme jít
hlesne tiše
a mně náhle dochází
proč je mi tak známá
proč souzníme v odstupu
jsem to já
jen tělem na zemi
ale nitrem
daleko pryč
kam zdravej rozum
nemá šanci dohlídnout