Mariana
,,Karo. Myslíš, že je to dobrý nápad?" Optala jsem se po vteřině ticha své nejlepší kamarádky. Jelikož jsem měla stále zavřené oči, nemohla jsem zaznamenat její grimasy.
,,Vydrž. Hlavně s sebou nehýbej nebo mi pokazíš celý make-up,"
,,Nojo," vydechla jsem snažíce neznít tak otráveně. Make-up. Jediná věc, o kterou jsem se nikdy nezajímala. Ačkoli byla má pleť samá piha a sem tam nějaký pupínek, byla to pro mě jen ztráta času. Kdykoli se mě Kara snažila skrášlit, moc dlouhé trvání to nemělo. Nebyla jsem na takovéhle věci zvyklá. Po make-upu jsem nejenže hrozně kýchala, ale také mi oční stíny dráždily oční víčka. Nic pro mě. Ačkoli se Kara vždy snažila ze mě udělat "lepšího člověka" ne vždycky uspěla. Sama se sebou jsem byla spokojená i bez líčidel.
,,Už můžeš," řekla a já se krátce na to podívala do malého zrcátka, jenž nosila ve své kosmetické taštičce.
Proč mě takhle mučila?
,,Nepřehnala jsi to trochu?" Zeptala jsem se Kary. Místo odpovědi se pouze usmála. Vypadala jsem přinejmenším příšerně. Mé rty zbarveny do sitě rudé, fialovo modré oční stíny, tuna řasenky a o make- upu raději pomlčím.
Opravdu na tohle nejsem zvyklá.
,,Ještě ti rozpustím vlasy a budeš kočka,"
Spíš jak klaun.
,,Karo, to opravdu nemám zapotřebí."
,,Notak! Vždycky chodíš bez líčení. Po dlouhé době jdeme někam do baru, tak bys mohla udělat výjimku," žadonila s prosíkem, jenže já ji nechtěla urazit. I tak jsem neměla na výběr. Věděla, že na tohle prostě nemám, i tak to pokaždé zkoušela.
Místo odpovědi jsem nepříjemně zamručela.
S tou vrstvou všeho jsem to prostě nebyla já. A já vždycky chtěla být přirozená. Netoužila jsem po tom vypadat úplně přesně jako ty hubené dívky z plakátů.
Po chvilce dohadování jsem si vzala několik vatových polštářků a hnala do koupelny. Kara mezitím usrkávala kafe z hrnku a nevěřícně při tom kroutila hlavou.
,,A přesně tuhle reakci já čekala," pronesla zklamaně z vedlejší místnosti, zatímco jsem se z obličeje pokoušela dostat to svinstvo.
Má pleť se konečně mohla znovu nadechnout. Ulevilo se mi a mým pihám rovněž.
Ještě jsem si vlasy pročísla kartáčem a mohly jsme vyrazit.
Ačkoli bylo léto, večery byly vždy o něco chladnější. Přes ramena jsem si přehodila ještě kožený kabátek, neboť jsem netušila, v kolik hodin se vrátíme domů. Pokud budeme zase někde courat, což mívá Kara ve zvyku, i tak jsem nemínila někde mrznout jen v tenkých šatech vínové barvy téměř bez rukávů a v silonkách.
Počkala jsem ještě na Karu, než se nachystá. Poté popadla kabelku, klíče, mobil, cigarety, žvýkačky a jak jsem řekla, mohly jsme vyrazit.
*
Cestou z domu jsme se dohadovaly, zda jet městskou nebo jít pěšky. Bar se nacházel jen pár kroků od našeho domu, tudíž mi přišlo zbytečné utrácet peníze za městskou, když se můžeme projít, za jedno nabereme více kyslíku, za další ušetříme a za třetí je to dobré pro naše těla.
Samé benefity.
Netrvalo dlouho a obě jsme se náhle octly před dvoupatrovou budovou. Bar se nacházel v přízemí. Nahoře se nalézaly byty.
Upřímně jsem litovala ty lidi, jenž v takovém místě žili. Přes den sice byl klid, neboť bar fungoval jen přes noc, v noci to bylo již o něco horší. Jistě si ale za ta léta žití tady zvykli.
Já bych si nezvykla vůbec.
Budova zvenčí vypadala poněkud zchátrale. Šedivá omítka místy bledla, či ztratila svou barvu úplně, někde se postupně odlupovala. Dříve to mělo dřevěná okna, po nějakém čase se okna nechala vyměnit a polorozpadlé dveře jakbysmet. Na novou fasádu prý nebylo dostatek financí.
Typovala bych, že tenhle dům tu stál již za války. Jen tu v té době nebyl bar, ale pouze nějaký krámek. Babička mi o tomto domě hodně vyprávěla. Ano, chodila jsem sem tu a tam se zabavit, to ano, i přesto jsem se nemohla zbavit pocitu, že mě k té barabizně pořád něco nevědomky táhlo.
Jenže co?
Než jsem se stačila vzpamatovat, už jsme stály u baru.
Na to, jak ten barák působil zvenčí, vevnitř byl zařízený stylově. Moderně.
Na okamžik jsem se znovu ocitla ve dvacátém prvním století.
Hudba tu byla natolik hlasitá, až jsem si chvíli myslela, že mi to vytrhne bubínky z uší. Zrovna hráli pecky z osmdesátých let.
Modern Talking, Cheri Chari Lady, Madonna, Europe - The Final Countdown a mnoho dalších.
Zjevně se dnes pořádal jeden z těch retro večerů, během kterého DJ vždycky hraje tyto pecky.
Možná jsem staromódní, ale tuto hudbu uznávám. Tu, jenž se považuje v dnešní době za "moderní" vůbec ne. Vždyť je to samý fet, násilí, sex, sebevraždy apod. Kdo by chtěl takovéhle věci poslouchat?
Já tedy ne.
Ihned za barem se v policích nacházel všemožný výběr všech alko i nealko drinků. Kara mě hecovala, abych si s ní pro začátek dala nějaký pivo. Jenže ani pivo mi nechutnalo. Vrstevníci pivo na učňáku jeli ve velkém, jen já tomu nemohla přijít na chuť. Zkrátka ne.
Zůstala jsem u klasické štamprle, ve které plavalo cosi sladkého, ale mě chutnalo. Znáte to také, začnete s jedním panákem a po pátém nebo šestém už ani nevíte, kolik jste jich klopili.
Po nějaké době a několika drincích k tomu jsem byla konečně uvolněná. Ne, že bych byla ožralá jako doga, byla jsem jen v té správné náladě. Kara zmizela čert ví kam, a tak jsem na parketu zůstala jen já a několik dalších ženských, které se ke mě po nějaké chvilce přidaly. Vůbec jsem je neznala, ale jak jsme už všichni byli v té náladě, bylo nám to ukradený. Bavily jsme se, aniž bychom se pořádně poznaly. Mé vrstevnice to nebyly, tipovala bych jim tak kolem třicítky. I tak se uměly odvázat.
A jak jsem se bavila a tancovala, někdo do mě zezadu omylem narazil.
Kruci, to neumí dávat pozor?!
Po momentě jsem se ohlédla, nejen, abych věděla, s kým mám tu čest, ale abych dotyčného mohla pěkně seřvat.
Jelikož jsem byla pod vlivem alkoholu, stouplo i mé sebevědomí a tudíž jsem neměla problém houknout po tom cizím, bez hamby a zarudlých tváří.
Když došlo na pohled, spatřila jsem mladíka, jenž byl ve stejném věku jako já a Kara.
Špinavé blond vlasy střižené na krátko, pronikavě modré oči a plachý úsměv.
,,Doprdele neumíš dávat bacha?!" Sykla jsem podrážděně, zatímco se onen mladík zvedal ze země a očistil se od prachu. Naše pohledy se střetly.
Zprvu šokovaný, střídajíce se zmatkem a v neposlední řadě pochopení. Jeho oči se i nadále vpíjely do těch mých. Místo toho, abych ho tady před zraky všech seřvala a označila za nevychovance ve mě spíše vyvolal vlnu otázek a zvláštní pocit.
Jakobych ty oči už někde viděla.
Jenže kde?
Mariano, ty blbko! Vždyť ho vidíš úplně poprvé!
,,Já...eh, pardon," hlesl po momentě a svůj pohled okamžitě sklopil k zemi. Panebože.
Vždyť on je stejně plachý, jako já!
Na moment se poohlédl do míst, odkud před nemalou chvíli přiběhl a pak pohlédl na vchodové dveře. Zdálo se, že před někým utíkal, ale před kým?
,,Omlouvám se," vykoktal ze sebe během chvilky a rázem byl ta tam.
Vchodové dveře se za ním samy zavřely a já opět stála na parketě sama, spolu s několika dalšími přihlížejícími.
,,Nevíte, kudy šel?" Po chvilce jsem u baru zaznamenala nějaké dva podivné týpky. Zjevně se ptali po tom blondýnovi. Jenže proč? Co měl za spory?
Doprdele. Zatřásla jsem hlavou ve snaze zahnat ten podivný pocit.
Mladá blondýnka stojící za barem krátce poté ukázala na hlavní dveře.
,,Myslím, že tudy,"
,,Děkujeme,"
A pak byli pryč. Do té doby se mě zmocnil pocit, jakoby se čas kolem mě zastavil. Po jejich...po jeho odchodu, se věci daly znovu do pohybu.
Tak tohle bylo zvláštní.
Náhle se mi stáhl žaludek. Musela jsem si sednout zpátky na bar. Blondýna mi mezitím natočila pouze čistou vodu. Hned na to se ve dveřích objevila Kara se starostlivým výrazem.
,,Panebože.!" Vydechla a přisedla si ke mě.
,,Jsi v pohodě? Jsi nějaká bledá," vzdychla a já ji zmoženě pohlédla do tváře.
Kéž by jen věděla.
___________________________________________
Ahoj!
Po delší odmlce se opět vracím ke psaní. Tak jak jste se měli? Doufám, že dobře a že jste na mě nezapomněli. :)
Posílám další část, tak snad se bude líbit. U další naviděnou. :-)
PS. Předem se omlouvám za překlepy a nedostatky, užijte si čtení. :-)
- Stephanye