Tři dny od toho večera se posadím na stoličku před velké bílé plátno ve svém pokoji. Všude kolem mě je nepořádek, který jsem neměla sílu uklidit, na sobě mám špinavé tričko od oběda, které jsem neměla energii vyprat.
Přejíždím tužkou po plátně, kreslím to, co právě teď cítím uvnitř sebe.
V hlavě mám prázdno, oči mám suché, už mi v nich nezbyla jediná slzička. Jediná známka toho, co prožívám uvnitř.
Celé tři dny jsem zavřená u sebe v pokoji. Ležím v posteli pod peřinou, tupě zírám před sebe a pořád dokola si vybavuju tu chvíli, kdy tu blondýnu políbil přímo přede mnou.
Telefon jsem pár hodin po tom vypnula, neměla jsem sílu na to ho poslouchat. Poslouchat jeho výmluvy.
Tessa mi celé ty tři dny nosí pití a jídlo, na nic se mě neptá, ale já vím, že by se mě hrozně ráda zeptala, co se stalo. Občas ji slýchám vedle se Scottem, jak se o tom baví. Zjevně ani on netuší, co se událo.
Když skončím, z plátna na mě zírá obrys ženského profilu. Usmívá se. Vlasy jí trčí na všechny strany. Co je ale důležité, je její odraz, který jsem nakreslila dovnitř její hlavy. Odraz, který křičí. A přesně tak se teď cítím – kamenná tvář, silná bolest uvnitř.
Ozve se ťukání na dveře, pak Tessa opatrně vejde dovnitř. Překvapeně na mě zírá, když mě nenajde v posteli. „Je tu Jeremy, mám ho vyhodit?"
Několik vteřin nad tím přemýšlím a pak pomalu zavrtím hlavou. Tessa s náznakem úsměvu přikývne a za chvilku už ve dveřích stojí Jeremy.
Vlasy má jako vždycky upraveně rozcuchané, tváře má červené ze zimy. Svlékne si bundu, pohodí ji na zem a chvíli se na mě jen dívá. Jako by se snažil rozluštit, jak se ke mně má chovat. Jako bych chtěl zjistit, na co zrovna myslím.
Zvednu se ze stoličky, on se ke mně o krok přiblíží. Když neucuknu, dvěma dalšími kroky vzdálenost mezi námi překoná a pevně mě obejme. A přesně v ten okamžik se rozbrečím.
Všechny ty pocity, co jsem v sobě dusila, se dostanou na povrch, a já prostě jen brečím a brečím. Slzy mu smáčí mikinu, ale to on vůbec neřeší. S každým vzlykem si mě k sobě přitáhne ještě blíž, snaží se mě ujistit, že je tady se mnou. A já to cítím. Cítím jeho blízkost, blízkost rodiny.
„Bude to dobrý," šeptne.
Rozlepím od sebe víčka a zamrkám do tmy. Zvednu hlavu a spatřím Jeremyho, jak klidně odfukuje. Vybaví se mi náš rozhovor, kdy jsem mu všechno pověděla. Čekala jsem, že začne na Garretta nadávat, ale on o něm neřekl ani slovo. Jen mě hladil po vlasech a ujišťoval mě, že to bude v pohodě. Že to zvládnu. A že je tady pro mě.
Netuším, kdy jsme usnuli, ale poprvé po třech dnech se cítím konečně aspoň trochu odpočatá.
„Dobré ráno," šeptne Jeremy ještě se zavřenýma očima.
„Nevzbudila jsem tě?"
Zavrtí hlavou. „Jak ti je?"
„Líp," přitakám. „Mnohem líp."
„To jsem moc rád."
Položím si hlavu zpátky na jeho hruď, poslouchám jeho klidně bušící srdce a vnímám dotyk jeho dlaně ve vlasech. Cítím se v bezpečí.
„Děkuju, Jeremy."
Když po další hodině Jeremy už musí jít, dojdu ho doprovodit ke dveřím. Naposledy ho obejmu, slíbím, že mu zavolám, a zavřu za ním dveře. Když se otočím, spatřím Tessu.
„Cass?"
„Tess?" opáčím s úsměvem. Ona se celá rozzáří a skočí mi do náruče.
„No konečně! Už jsem se bála, že z toho pokoje nikdy nevylezeš."
„Asi jsem si jen potřebovala s někým promluvit," pokrčím rameny.
„Mohla jsi mluvit se mnou."
„Já vím a vážím si toho, ale asi jsem potřebovala Jeremyho. Nevím proč."
Tessa mě obejme kolem ramen a dovede mě do obýváku. Posadíme se vedle sebe na pohovku a chvíli na sebe jen civíme.
„Chceš o tom mluvit?" zeptá se mě po chvilce.
Zavrtím hlavou. „Teď už na to nemám sílu, promiň. Nechci na to myslet."
„Klid, žádnej tlak. Jen chci, abys věděla, že tu jsem, až si budeš chtít promluvit. A jestli ho mám zabít, klidně to řekni. Nebo ho Scott může zmlátit, záleží na tobě."
Společně se rozesmějeme a mně v ten moment dojde, že to je můj první smích po třech dnech. Je to fajn pocit, zase se smát.
Cítit se znovu naživu.
Zbytek večera už o tom nemluvíme. Tessa uvaří špagety se sýrovou omáčkou, já vyberu film a pak už jen mlčky sedíme u televize. Věnujeme pozornost filmu, který je lepší než jsem čekala, sem tam nějakou scénu okomentujeme, ale víc si nepovídáme. A to ne proto, že bychom nechtěly. Nýbrž proto, že si prostě jen vychutnávám to ticho. Ticho, kdy mě nesžírají myšlenky na Garretta a tu holku. Ticho, kdy nemyslím na nadcházející dny ani na stres, který přinesou. Prostě jen žiju okamžikem.
A i když ještě není nový rok, předsevezmu si, že jím budu žít častěji.