Jakmile se pokusím otevřít oči, zaslepí mě sluneční svit. Rychle je zase přitisknu k sobě. Hlavu mám jako střep, co mě bodá do mozku. Obří střep, co mě chrání před vzpomenutím si na včerejší noc.
Srdce mi buší zrychleně, dlaně mám opocené. Rozevřu víčka, zamrkám a pomalým pohybem přejedu okolí. Jsem v cizím bytě.
Opatrně se napřímím, dlaň si přitisknu na pulzující čelo a zhluboka se nadechnu, abych se vzpamatoval.
„Dobré ráno, Růženko," ozve se holčičí hlas za mnou. Otočím se a poznám v ní blonďatou barmanku. A vtom se mi to všechno vrátí.
Chlast.
Výčitky.
Další chlast.
Cassie v těch šatech.
Zklamání v jejích očích.
A ty slzy, když mě viděla líbat tuhle holku.
„Pane bože," vzdychnu. Schovám si tvář do dlaně, abych aspoň částečně utlumil tu bolest, která zaplavuje moje tělo.
Zvednu hlavu, když ucítím, jak se pohovka vedle mě prohne pod tělem servírky.
„Nic se nestalo, nemusíš se bát."
Dívám se do jejích modrých očí, ve kterých se zračí soucit. Potřeba mě ujistit, že se nemám čeho bát.
„Políbil jsem tě a ona to viděla," vypravím ze sebe.
„Můžeš to ještě zachránit," pokouší se mě povzbudit. „Byl jsi na šrot, to lidi nevědí, co dělají."
Jenže já věděl přesně, co dělám. Chtěl jsem ji tím odpudit. Zahnat ji. Ochránit ji před sebou.
„Jak jsem se sem vůbec dostal?"
„Byl jsi rozhodnutej spát na zemi před barem, to jsem nemohla dovolit. Zavolala jsem nám taxíka a odtáhla tě k sobě. Ty ses svalil na gauč, zatímco jsi vykládal něco o holce, který jsi ublížil. A pak o Cassie a o tom, jak jsi pro všechny jenom přítěž. Netuším, jak moc jsi byl při smyslech, ale podle těch řečí bych řekla, že moc ne."
Hlavou se mi začnou vířit vzpomínky na to, jak jsem se tu litoval. Vybavuju si palčivou bolest na hrudi. Bolest, kterou mi přineslo uvědomění, že jsem zůstal sám.
„Měl bych už jít."
„Nejdřív si vypij kafe, máš ho na lince. Já už musím do práce, ale zdrž se tu jak dlouho budeš potřebovat. Třeba ti přijde vhod trocha samoty a klidu."
Blondýnka se zvedne z pohovky, popadne kelímek s kafem a zamíří ke dveřím, kde si nazuje černé kozačky, oblékne si kabát a na husté vlasy narazí čepici s bambulí.
„Počkej," zarazím ji. Zvednout se mě stojí hodně sil, ale zvládnu to. „Ani neznám tvoje jméno."
„Jmenuju se Jade," prozradí mi s úsměvem.
„Těší mě," řeknu upřímně, „a děkuju ti za pomoc. Jsem ti zavázán."
Jade na mě jen s úsměvem mrkne a pak už se z bytu vypaří.
Vezmu si z linky hrnek s nápisem Holky jedou a usadím se s ním zpátky na pohovku. Zapnu si telefon, odepíšu na tunu zpráv od Scotta a Logana, aby věděli, že jsem v pohodě.
Cassie mi nepsala ani nevolala. Ten fakt mě bodne jako ostří nože. A bolí to stejně tak.
Odhodím telefon vedle sebe, kopnu do sebe už vlažné kafe a vydám se hledat koupelnu. Zarazím se ve dveřích od ložnice. Zvědavost mě přemůže a já lehce zatlačím do pootevřených dveří.
Ocitnu se v chladném pokoji s velkou ustlanou postelí, knihovnou, která přímo přetéká knihami, skříní a psacím stolem. A právě na perfektně uklizeném stole mě zaujme malá vázaná knížka.
Vím, že bych neměl, ale sevřu ji v dlaních. Posadím se na vysokou postel a otevřu deník na posledním zápisu.
Jsou dvě ráno a u mě v bytě spí Garrett Fitzgerald. Divný, co? Tak dlouho jsem o týhle chvíli snila, až se nakonec splnila.
Jen teda nutno říct, že to vůbec není tak, jak jsem si to vysnila. Představovala jsem si, že jestli se někdy ocitne v mém pokoji, bude to jeho volba. Ne že ho sem dotáhnu ožralýho jako doga.
Celý večer se zpíjel do němoty u nás v baru a i když jsem se snažila mu v tom zabránit, nebylo to nic platné. Pozorovala jsem, jak se trápí, a bolelo mě srdce. Tak moc bych chtěla vědět, co ho trápí. Co někoho jako Garrett Fitzgerald přiměje k tomu si o sobě myslet, že je k ničemu? Že všechny jen zničí?
Jenže když vešla Cassie v těch úchvatných šatech, ve kterých bych já nikdy ani vzdáleně nevypadala tak nádherně, došlo mi, jak zatraceně moc ji miluje. Jasně, vůbec ho neznám, ale už jsem na světě dost dlouho na to, abych poznala, když je chlap zamilovanej. A taky když je ženské srdce zlomené na milion kousíčků.
Její pohled mi připomněl ten svůj, když jsem ho nachytala s tou flundrou. Byla jsem totálně zlomená.
Vlastně pořád jsem. Pořád se cítím zlomená, zraněná.
Když mě Garrett z nepochopitelných důvodů políbil, necítila jsem to, co jsem si myslela, že budu cítit. Necítila jsem to, co jsem cítila s Jonathanem.
Proč se nedokážu přenést přes někoho, kdo mi tolikrát zlomil srdce? Proč musí být láska tak krutá?
Provinile deník zaklapnu a vrátím ho zpátky na místo. Hledím na prázdné zdi, na fialové barvě zbystřím několik bílých míst po sloupnuté izolepě.
Byly tam právě fotky s tímhle Jonathanem, které musela sundat?
A jak to, že se za tím jejím krásným úsměvem skrývá tolik bolesti?
Jak jsem si toho mohl nevšimnout?