Vzbudím se s prvními paprsky slunce, tudíž někdy okolo šesté ranní. Nejdřív vytřeštím oči, jelikož se leknu, že jsem neslyšela budík, když mi dojde, že je dneska neděle.
S úlevou přehodím nohy přes postel, nazuju si pantofle a šouravým krokem dorazím do koupelny. Všude je ticho, takže hádám, že Tessa má ještě hlubokou půlnoc. Včera jsem šla spát okolo jedenácté a ještě nebyla doma, takže hádám, že dorazila dost pozdě.
Vyčistím si zuby, stáhnu si vlasy do culíku a vypiju si malý kafe, abych se probrala. Pak už se potichu převléknu do sportovní podprsenky, přes kterou si zapnu černou mikinu, a legín. Nasadím si sluchátka a potichu, abych nevzbudila Tessu, vyjdu z bytu.
Je říjen, což v Torontu znamená pomalou přípravu na zimu. Bývá tu okolo desíti stupňů nad nulou, což sice ještě není na čepici, ale už ani na tričko s krátkým rukávem.
Vyběhnu směrem k lesu. V téhle roční době je v něm naprosto krásně, navíc se obvykle napojím na širokou silnici, která lesem vede, a běžím po ní, abych se neztratila.
V uších se zrovna pustí nová písnička, když pár metrů před sebou zahlédnu známou tvář.
„Scotte?"
Scott odvrátí pohled od lesa a doširoka se usměje, když mě zaregistruje. Doběhnu až k němu a nechám se přátelsky obejmout.
„Co ty tu děláš?" zeptám se ho překvapeně.
„Na to bych se měl spíš zeptat tebe, ne? Takhle sama v lese bys běhat neměla, můžeš narazit na nějaký divnolidi."
„Takhle brzo tu nikdo kromě pár zatoulaných zvířat není."
„A ještě kromě nás," doplní mě. Zrovna se chystám zeptat, koho myslí tím nás, když se z lesa vynoří Garrett.
No to už snad není možný.
„Vidíš, a pak že tu nemůžu narazit na divnolidi," uchechtnu se.
Garrett se zatváří stejně zaskočeně, že mě tu vidí, jako já před pár vteřinami zírala na něj. „Dívka v ručníku! Co ty tady děláš?"
A teď náš překvapený kroužek doplní i Scott. „Vy dva se znáte?"
„Včera večer u nás hledal nějakou holku," objasním.
„Mě by spíš zajímalo, jak se znáte vy dva," vmísí se do toho Garrett.
„Cassie je spolubydlící Tessy."
V očích mu zajiskří. „Takže Cassie? No to jsem tvoje jméno zjistil ještě dřív, než jsem doufal," zazubí se. Já jen otráveně protočím očima.
„No, já myslím, že už vás chlapci opustím. Je to na mě až moc testosteronu po ránu."
Vyhnu se Garrettovu pohledu, usměju se na Scotta a svižným tempem se rozeběhnu po cestě dál. Zastavit si dovolím až když jim zmizím z dohledu.
Když se vrátím, najdu Tessu sedět s turbanem u stolu, jak si dopřává pořádnou víkendovou snídani s nohou nahoře.
„Dobrý ránko," pozdraví mě zvesela, když vejdu do místnosti. Věnuju jí jen krátký, vyčerpaný úsměv a rovnou se natáhnu pro sklenici a napustím ji až po okraj studenou vodou.
„Jak se běhalo?" zeptá se mě zrovna ve chvíli, kdy odložím prázdnou sklenici zpátky na linku.
„Narazila jsem v lese na Scotta a toho jeho kámoše."
To ji překvapí. „Fakt? Netušila jsem, že tam chodívají běhat."
„Já taky ne," přitakám. „Jaká byla vlastně včera párty? Vrátila ses dost pozdě."
Tessa si odfrkne a nabere si plnou lžíci vajec, aby nemusela odpovědět hned. Jak ji znám, tak doufá, že změním téma, než to stiskne spolknout, ale to udělat nehodlám. „Seznámila jsem se tam s jedním klukem."
Naplním si další sklenici a přisednu si naproti ní. „O koho jde?"
„Nějakej David, fotbalista z jiný školy."
Čekám pár vteřin na pokračování, které nepřijde. „No a jakej je? Rozuměli jste si? Uvidíte se ještě někdy?"
„Znáš mě, tyhle večírkový známosti zůstanou na večírku, jde o něco jinýho."
„A o co?" vyzvídám netrpělivě.
Vzhlédne ke mně se skleslým pohledem. „Jde o Scotta."
„A co je s ním?" nechápu. Tessa se na dřevěné židli nervózně ošívá. Poznám, že se jí o tom bavit nechce, ale tentokrát ji nenechám vyklouznout. Na to jsem až moc zvědavá.
„Zase se na mě tak díval."
Už několikrát jsme s Tessou řešily, jestli k ní Scott náhodou necítí něco víc než jen přátelství. Jestli ji nevnímá jako víc než jen svou nejlepší kámošku.
Vždycky se ale stalo něco, co nám tu domněnku vyvrátilo. Třeba že si jen tak užil s nějakou holkou ze sesterstva nebo tak.
Jediné, co zůstávalo, byly ty malé plamínky v jeho očích pokaždé, kdy ji viděl.
„Fakt si o tom s ním nechceš promluvit?" navrhnu jí opatrně, ale ona rázně zavrtí hlavou.
„Bojím se odpovědi, Cassie."
Dopiju zbylou vodu ze svojí skleničky a pomalu ji vrátím zpátky na stůl. Pohlédnu jí do očí a povzdechnu si, jelikož sdílím její frustraci. Frustraci z nevědomosti a zároveň ze strachu z vědomosti. „Pak to asi budeš muset začít ignorovat."
Ahoj!
Děkuju moc za všechny vaše reakce na předchozí dvě kapitoly, jsem za to moc ráda! <3
A jelikož jsem teď poslední dny měla volnější, tak jsem v jednom kuse psala a předepsala hromadu nových kapitol, tak jsem se rozhodla, že začnu kapitoly zveřejňovat zase ve středu a v neděli.
Užijte si dnešní svátek!
Romča