Znovu se mi zdál ten sen.
Již dlouho se mi před očima neodehrávala bitva na zamrzlé půdě. Viděla jsem prapory, jež hořely. Další se máčely v krvi padlých.
Vítr byl štiplavý a nesl s sebou železitý pach krve. V dáli se k obloze tyčila vzhůru Dračí hora a tiskla nám na hrudě ostrou bezradnost. Drak spal a spolu s ním naděje, protože těla okolo ležela bez hnutí a Smrt si odváděla jejich duše.
Bojový řev se mi zařezával do ušních bubínků. Nářek umírajících mi rval duši na kusy.
Tolik různých praporů. Tolik různých národů bojujících za lepší zítřky.
Oblohu pokrývalo mnoho hustých mraků, které v záři umírajícího slunce krvácely spolu s obyvateli kontinentu Zeras.
Pohlédla jsem na vlastní ruce. Byla na nich čerstvá krev. Věděla jsem, že lepí. Znala jsem její horkost, pach, hustotu.
Ardel se mnou třásl a řval na mě. Křičel, ať uteču. V jeho temných očích se usídlil strach a beznaděj. Zoufalost. Obličej mě pokropený krví, vlasy jí slepené a oblek pod brněním plně nasáklý. Na hlavě mu seděla temná koruna s trny. Na bradě měl tetování tří vertikálních čar.
Nad hlavami nám prolétl drak. Jeho tělo se lesklo jako olovo. Mohutné tělo s sebou přihnalo proudy vzduchu a stín brázdící promrzlou zemi hluboko pod ním.
Oblohu pročísla píseň ohně. Zařičel.
„Bež..." vydechl Ardel.
Věděla jsem, co bude následovat. Kráčela jsem svým snem ne jako návštěvník, ale jako někdo, kdo toto místo navštívil již mnohokrát. Žila jsem ve své budoucnosti stejně, jako v přítomnosti.
Sama jsem pronášela spolu s drakem zkamenělým a spícím daleko od dění světa: „Nesmíš utéct, Dítě nebes. Nesmíš utéct."
Vždy jsem toho naslibovala mnoho a jen málo z toho dodržela. Ale v tomto ohledu jsem si byla jistá, že nezklamu. Budu bojovat až do posledního dechu. Neuteču. A jen čas ukáže, jak to vše dopadne.
O tom všem jsem přemýšlela a procházela koridory spícího hradu. Jen stráž pochodovala setmělým hradem a její kroky se nesly v ozvěně dál jako upomínka pro ty, jež by chtěli vyhledávat problémy.
Pohrávala jsem si s látkou šatů u živůtku a ztrácela se ve vlastní hlavě. Nikdo se mě neodvažoval zastavovat. Nikdo se nevyptával, proč se potuluji uprostřed noci sama po hradu. Patřilo mi to tady. Všechno a všichni. Byla jsem jejich královnou a držitelkou moci. Neměli na výběr. Již pochopili, že mi Ardel dal stejnou autoritu, jakou má on sám, a neodvažovali se to zpochybňovat. Už jen kvůli tomu, co jsem provedla proto, abych se zbavila Urtela. Nezapomínali ani na Relona. Na jeho zmučené tělo zavěšené nad Dračím trůnem. Při té vzpomínce se mi zauzloval žaludek. Potlačila jsem žluč v krku a raději to setřásla z mysli.
Nohy mě samy donesly do žalářů, kde kdysi zemřela Emer. Nyní její místo zabíral její otec. Urtel. Zrádce a vrah. Ale kdo v tomto království vrahem nebyl? Kdysi mi Ardel prozradil, že pokud nezabije člověk druhého, sám bude zabit. A tímto pravidlem se zde řídli všichni. Hlavně pokud šlo o moc. Ta zde chutnala až nepředstavitelně opojně a její návykovost nešla překonat.
Stráže jsem poslala pryč a poručila jim o mé návštěvě mlčet.
Urtel ležel na nové posteli vystlané slámou. Když jsem ale kopla do mříží, s trhnutím se probral, a zmateně pátral ve stínech po narušiteli jeho nočního klidu.
Poté, co mě zahlédl, jeho zmatený výraz povadl a nahradil ho děsivý klid. Chabé světlo mu ozařovalo nepatrné jizvy na obličeji způsobené ohněm. Zasloužil si je. A zasloužil si i mnohem víc.
„Tvá návštěva mě těší, Neol." Znovu žádná podřízenost. Žádný titul. Ani se nepostavil. Ani nesklonil hlavu. Jeho černé oči mě pohlcovaly do pekel. Ale ani tam nebyla taková tma.
„Přišla jsem ti říct, že tvé léno připadlo Wernovi." Můj hlas nenesl jedinou stopu lítosti a kupodivu ani zloby. Ta bublala hluboko uvnitř mě. Má vznětlivost a výbušnost se ztratily v minulosti. Pozřel ji nepřející život. Přesto stále někde hluboko přetrvávali.
Utrel pokrčil rameny. V jeho podání to vypadalo nepatřičně chlapecky. Byl to ale otec. Vrah. Zrádce. Kdyby mohl, uvrhl by mě do zlaté klece stejně jako Emer, nebo mě zneužíval jako jeho bratr. Jejich pokrevní linie nikdy nepřinesla nic dobrého.
„To je vše, pro co jsi mě vzbudila? Měl jsem zrovna krásný sen," řekl otráveně a zívl si.
„O čem se ti tak mohlo zdát?" vypadlo ze mě. Působil potěšeně, že ze mě vyloudil otázku.
„O tom, jak mám na hlavě vaši korunu. Věděla jsi, že kdysi má pokrevní linie vládla? Proto se rudé vlasy považují za znak šlechtické rodiny. Znak někoho urozeného." O tom jsem doopravdy nevěděla. Nikdo mi nic neřekl a já se po tom ani nepídila. Neměla jsem chuť se zabývat jejich rodinou o nic víc, než bylo nutné.
Urtel chvíli mlčel, a když usoudil, že nic sama neřeknu, pokračoval: „Bylo to už ale dávno. Pár set let nazpět v rozpoutávající se poslední bitvě, na trůnu seděla pokrevní linie minulého krále teprve první generaci. Svrhli nás a zmasakrovali. Sedíš na trůnu prosáklém krví," zachechtal se. Po páteři mi přejel mráz.
„Napravím to," řekla jsem odhodlaně. „Až vyhrajeme válku, postarám se o to, aby trůn zůstal bez poskvrny další prolité krve. Změním to."
„Chceš změnit celou zemi?" zasmál se posměšně nad mou naivitou.
„Ne," zarazila jsem ho. „Celý svět."
Smích odezněl. Urtel pochopil, že jsem smrtelně vážná.
„Zruším otroctví. Zaměstnám lidi za peníze. Udělám tlustou čáru za nepřátelstvím mezi Feramem, Lezumem a říší Samerů a vymyslím, jaké benefity by to mohlo přinést."
Kroutil nevěřícně hlavou. „Jsi blázen," ucedil a lehl si zpět do postele ustlané slámou.
„Možná," přiznala jsem. Přesto se mi v hrudi rozlévalo příjemné teplo. „Jako první ale začnu s tím, že ušetřím tvůj mizerný život. Přísaha jsem, že se ti pomstím za to, co jsi mi udělal. A to také udělám.
Nechám tě poslat zpět do tvého léna Lorentos. Tam budeš vězněný do konce svého života v nějaké zatuchlé věži, jako jsi to sliboval své dceři. Vězení ve vlastním lénu. Myslím, že se o tebe tvůj syn dobře postará."
Nečekala jsem na odpověď. Stačilo vidět, jak mu ztuhlo celé tělo a jak zbledl. Možná, že doufal, že ho stihne smrt. Utéct odtamtud nebude možné. O to se postarám a klidně povolám čarodějnice, aby ho kouzlem uvěznily vevnitř.
Nechtěla jsem prolít další krev. Ta, co se mi otiskla na rukou, už nikdy smýt nepůjde. Neotužila jsem po tom tam přidat i tu Urtelovu. Stačí vědění, že bude trpět.
Na schodišti na mě čekal Opet. Opíral se o zábradlí a chlípně se usmíval. Horní vázání volné košile měl rozvázané a tmavé vlasy rozcuchané. Nedívala jsem se na něj víc, než se zdálo nutné.
Prošla jsem okolo něj bez povšimnutí. Ihned se vydal za mnou.
„Působivý trest," broukl vedle mě. Přímo se doznal, že poslouchal. „Ale rád bych ti nabídl služby mé říše. Nechceš ještě zvážit jeho... usmrcení? Mile rád bych pověřil své nejlepší, aby mu způsobili taková muka, která zanechají jeho duši na cáry." Lákalo mě to. Mé rozhodnutí jsem už ale měnit nechtěla.
„Možná, až za pár desítek let sám pojde," zamumlala jsem. „Poté bych to ocenila." To Opetovy vykouzlilo široký úsměv na tváři. Kývl hlavou a nepřestával mě pozorovat. Po chvilce mi to začalo být nepříjemné.
„Co?" utrhla jsem se na něj.
„Chtěl bych vidět město," vypadlo z něj. Sledoval trpělivě mou reakci.
„Tak jdi," pohodila jsem rukou a protočila očima. „Na to nepotřebuješ mé povolení. Nebo snad ano?"
„Doufal jsem, že bys mě mohla doprovodit. Nebyl jsem zde staletí. Už si ani nevybavuji, kde jsou nejlepší krčmy."
Vystoupali jsme do rozlehlé chodby. Uvítaly nás oči prvních dvou stráží hlídající vstup do podzemí. Málem jim vypadly oči z důlků, jak je na Opeta valily. Nevšímali jsme si jich a pokračovali dál.
Za okny panovala hluboká noc. Venku sněžilo a meluzína naznačovala, že i silně fouká. Cítila jsem venkovní mráz až v kostech.
„Prosím." Předběhl mě a tím mě zastavil. Jeho svůdný polovičatý úsměv a klučičí kukuč mě málem dostali do kolen. „Žádám tě jen o pár hodin. Nemůžeš spát a já toužím po zábavě." Vzal mou dlaň do těch svých, poté jí otočil hřbetem dolů a v rozvinul jí. Objevil se v ní malý bílý kvítek. Noční květ z mé země. Pouhé poupě. To se však rozkvetlo a sladce zavonělo. Prohnala se mnou vlna nostalgie.
„Pojď. Provedeme něco zakázaného. Dáme si pití. Uděláme si nové přátele," pobízel mě. Připomínal mi tím trochu Terru. Při vzpomínce na ní mě bodlo u srdce stejně tak, jako při zmínce přátel.
Zerel už by měl také obdržet brzy dopis s instrukcemi. Měl mířit sem, ale jeho kurz se změnil k lesu den jízdy od Perelu. Nebylo to optimální místo, jelikož bylo dál od Gerla, ale elfky by nepřijely s ostatními tak daleko - až do nepřátelského města Perel. Vyjednávat se tedy bude u lesa, který ani nedostal jméno.
„Dobře," rezignovala jsem. Lákalo mě to. To jsem si přiznat musela. Být v přítomnosti Opeta bylo jistým směrem vzrušující, nebezpečné a lákavé. Na druhou stranu to bylo ode mě pěkně hloupé a nezodpovědné. Ubránit jsem se ale uměla. Navíc mě musí poslechnout na slovo, pokud přikážu.
„Nebudeš litovat," mrkl na mě a nabídl mi rámě. „Noc je ještě mladá. Čas jí pořádně rozvířit."
⁓
Seděli jsme v hospodě U hořícího stromu, kde jsem byla již mnohokrát. Líbilo se mi tady až na ten hloupý a neuctivý název. Ale lepší, než například "U vykuchaného kance" nebo "U krvavých jehňátek". Tam jsem nikdy nestrčila ani prst.
Opet mi přičaroval rohy a prosté oblečení. Změnil mi také barvu vlasů na hnědou, vlnitost kadeří na rovné a rudé tváře nechal zmizet. Vedle něj jsem náhle nebyla nikdo víc, než jen obyčejná holka, jako všechny ostatní. Líbilo se mi to. Být obyčejná.
„Vypadají šťastně," komentovala jsem a koukala se na hemžící se lidi před námi. Nebylo jich tolik, jako kdysi. Všichni, kteří byli schopní bojovat odešli do armády. Zbyly jen slabší – ženy, matky, staří a postižení nebo nemocní.
„Jsou šťastní. Bude válka. Krve prolití. Čekají na to, až poteče krev," zkazil mi náladu Opet a usrkl ze svého korbelu piva. Zachmuřila jsem se. Jejich mentalita stále nebyla má. Chápala jsem jí, ale neuznávala.
Několik stařečků bez zubů ho probodávalo očima ostrýma jako jehly a soudili ho z protější části místnosti. Opet nadzvedl ramena a ukázal jim svou přičarovanou dřevěnou protézu nohy. Vypadalo to na něm směšně, ale byl to dobrý důvod pro to, proč mladý statný muž nešel do války.
To jim očividně stačilo, kývli hlavami a pokračovali ve svém klábosení. Kus od nás vyhrávala na housle mladá dívka a přímo se v písni vyžívala. Nad ohněm se opékalo sele.
Viděla jsem, že se kus od nás srocují lidé. Opet mi pokynul, vstal od stolu i se svým korbelem a natáhl ke mně ruku, abych šla s ním. Nepřijala jsem jí a vstala sama. Zajímalo mě, co se tam děje. Že by někdo vyprávěl nějaký příběh?
Nemýlila jsem se. Můj odhad byl správný, ale možná, že to bylo ještě o něco lepší.
Starý muž s dlouhým vousem a vrásčitou kůží začal zrovna mluvit. Pusu měl opatlanou od polévky a chlebu, který k tomu přikusoval. „Říkám vám, moji zlatí, že to, co vám říkám, je pravdivé. Žádná čarodějnice! Nikoho neuhranula. Jen možná mé srdce!" poposedl si na židli a všechny přejel přimhouřeným zrakem.
„Slyšel jsem o ní příběhy. Někdo říká, že bojovala s polobohem prokletým v hada u čarodějnic z Chrámu nočních můr a vyhrála. To vám přísahám! Také se proslýchá, že přežila jeden z nejděsivějších žalářů dole pod hradem. A vy víte, že odtamtud se nikdo živý zatím nedostal."
Koutky úst mi nepatrně cukaly. Věděla jsem, o kom mluví. Někdo mě hájil. Lišku mezi démony, která se stala monstrem.
Obecenstvo souhlasně mručelo. Neubránila jsem se šťastnému úsměvu.
Malý chlapec vběhl ke starému muži a vyhoupl se mu na klín. Začal ho tahat za fousy. Muž ho setřásl a pokračoval. „Jsou ji prý nakloněni sami Temní i Světlí bozi a není divu. Je prý dcerou jednoho z nich! Samotná polobohyně! Ale co my víme? Třeba je bohyně ona sama! Všichni jste to viděli. Drak na obloze z plamenů, které ovládá. Je nelítostná a krutá, taková, jakou královnu jsme si vždy přáli!"
Trhla jsem sebou. Jakoby mi tím razil ránu do žaludku. Úsměv mi zamrzl na tváři a proměnil se v bolestnou grimasu. Muž ale neskončil.
„Zabila pro nás Dravce bohů – pro Temné bohy – a tím se postavila svému vlastnímu bohu. Vzala život služebné, která se jí protivila, a zmučila a vyvěsila nad Dračím trůnem svého rádce, protože se jí už hnusil."
Zadržovala jsem dech i slzy. V uších mi hučelo. Měla jsem chuť mu do toho vtrhnout a zastavit další příval slov a radostných pokřiků a smíchu.
Nebyla jsem zas takové monstrum. Měli špatné informace. Nikdy bych nezabila jen proto, že by se mi někdo protivil nebo hnusil. Tohle byla lež!
„Ona a náš král budou vládci staletí. Zapíší se do dějin jako ti nejkrvalečnější ze všech králů a královen v historii Feramu a Relové povstanou z popela! Naše magie je téměř celá zpět a to díky jim oběma. Temní bozi nám žehnají, když převedli na naší stranu i ji." Další příval nadšených pokřiků a rozjařených úsměvů. Malá dívenka, sotva pětiletá, se zařehtala a začala tleskat malýma ručičkama.
„Dokonce sama přikázala baronu Urtelovi, aby zabil svou vlastní dceru za to, že chtěla naši zemi prodat nepříteli," odplivl si na zem a ostatní zanadávali.
Chtěla jsem se na ně vrhnout. Vycenila jsem zuby a udělala krok k tomu muži, ale drsný stisk na mé paži mě zastavil. Opet si mě přitáhl blíž a upřeně se mi zadíval do běsnících očí.
„Nech to být," poradil mi. „Vím, že tě to vytáčí, ale ignoruj to. Jsou to jen fámy. Neznají pravdu."
„Tak jim jí řeknu! Odčaruj tu pitomou maškarádu!" vyštěkla jsem, až se po nás pár lidí pohoršeně otočilo, že vyrušuju.
Opet omluvně nakrčil čelo a odtáhl mě stranou. Posadil nás zpět k našemu stolu. Znovu se ke mně sklonil, aby nás nikdo nemohl poslouchat. Vyzařoval z něj klid.
Měla jsem chutě je všechny spálit na popel. Lhali a lhali a mě se z toho vzteku třásly ruce.
„Poslouchej, Neol. A poslouchej mě dobře," mluvil mi vážným hlasem u obličeje, zatímco jsem nespouštěla zrak z hloučku posluchačů. Dívka přestala hrát na housle a přidala se k nim.
Opetův stisk mě hřál na paži.
„Chápu, že se ti to nelíbí. Byla jsi vychovávaná v tom, abys nikdy nikomu neublížila. Dokonce ani rostlinám. V Lezumu je to cnost. Zde je to tabu. Musíš být krutá a krvelačná, aby sis zasloužila místo jako jejich vládce. Nebojí se násilí. Ctí si ho. Koluje jim v žilách. Nezměníš jejich mentalitu během roku. Pokud budeš chtít být v jejich očích ze začátku jiná, neuspěješ. A pokud se k tomu odhodláš po nějaké době, začnou tě považovat za slabou."
Škubla jsem sebou, ale přitáhl si mě zpět k sobě. „Musíš vše prezentovat jako akt síly. Pokud budeš chtít zakázat otroctví, musíš k tomu vymyslet pekelně dobrý důvod. Ten ti ale neporadím. Nemohu. Změní to příliš na to, abych narušil plynulý chod světa. Nech je si ale pro teď myslet, že jsi monstrum. Že jsi liška, která má ostré zoubky a trhá s nimi tkáně od kostí. Že jsi jejich bohyně. Motivuj je, ať vyhrají válku ve tvém jménu. Stáváš se legendou a to by ti mohl kde kdo závidět."
Vytrhla jsem se z jeho sevření a podívala se znovu na hlouček lidí. Kdybych se na sebe dívala před pár lety, raději bych se sama zabila, než aby se ze mě stala dívka z jejich příběhů.
Nechtěla jsem si připustit, že bych byla taková, jakou mě prezentují. Nikdo z nich mě neznal. Nemohli vědět, jak příšerně jsem se cítila poté, co jsem zabila tu služebnou. Relona jsem nelitovala, přesto jistá část mě utržila ránu na svědomí.
Nejspíš jsem si to přivodila sama. Tolikrát jsem si řekla, že budu jejich monstrem, až jsem se jím nakonec doopravdy stala. Byla jsem nejhorší z nejhorších abych přežila a z toho se vyklubala má nová pověst. Slyšela o tom i Anita s Terrou? Vasillia? Tael? Zerel?
Opet mi něco řekl. Myslím, že to bylo o tom, že mi zvedne náladu. O tom jsem ale pochybovala.
Zvedl se a šel k čepovacímu pultu. Fingovaně kulhal. Poté náhle "omylem" šlápl blbě, strčil do muže vedle sebe a ten vyvrhl obsah svého korbelu na dalšího muže sedícího pod ním na židli. Ten se v mžiku otočil, a dřív než jsem se nadála, už letěla první pěst. Našla svůj cíl a muž se ohnul v pase. Schytal to přímo do žaludku. Hned na to ránu opětoval, ale to už sedící muž dávno neseděl.
Někdo další zařval z plna hrdla: „RVAČKA!" A už to jelo. Ani nevím, kdy se stačil Opet s kocouřím úsměvem vrátit vedle mě, ale létající židle na sebe nenechaly dlouho čekat.
Hlouček posluchačů se rozprchl a pustil se s vervou do bitky.
Pěsti a židle se brzy proměnili v nože a krev.
Prudce jsem se zvedla od stolu, nechala netknutý alkohol alkoholem, bitku bitkou a vydala se pryč z hostince. Na stole po mě zbyl jen jeden stříbrňák ponechaný v tom chaosu kolem. Opet se v tu ránu hnal za mnou.
Vpadla jsem na ulici na čerstvý vzduch a opuštěnými ulicemi chvatně mířila zpět do hradu. Plášť za mnou vlál v mrazivém větru a sníh mi roztával v kaštanových vlasech. Takové ticho zde nikdy nebylo. Válka z Perelu dělala město duchů. A ti, kteří se nyní se smíchem rvali v hospodě, měli nastoupit do armády také. Na jejich věk se prali slušně. Malá děti hned při prvním nárazu pěsti utekly do bezpečí.
Byla jsem naštvaná na svět okolo, ale hlavně sama na sebe.
Gerla někde mučili a vyslýchali. Vojáci v leženích museli mrznout k smrti. Svět se řítil do záhuby a já si šla uprostřed noci posedět k pivu s Králem podsvětí. Byla jsem tak sobecká. Tak... Tak...
„Královničko! No tak!" volal na mě Opet. Svými dlouhými kroky mě téměř dobíhal v chůzi. Můj hněv mě ale dělal rychlejší.
Zabočila jsem do vedlejší uličky a kopla do misky povalující se na dlážděné cestě. Odletěla do strany a ozval se jen dutý zvuk dřeva.
„Neol," chytil mě za rameno a otočil prudce k sobě.
Zasyčela jsem a praštila ho do ruky. Pustil mě. Zkřivil tvář. „Jsi naštvaná kvůli tomu, co tam o tobě říkali? Co jsem řekl já? Nebo kvůli té rvačce? Myslel jsem, že ti to udělá radost." Vypadal zmateně a rozkošně. Skoro bych ho i litovala, kdybych nevěděla, že to jen finguje. Byl to démon, u všech bohů! Jistě, že si se mnou jen hrál. Pokoušel mě.
Přistoupil blíž a sklonil se ke mně.
Jeho přítomnost podmaňovala, sváděla k hříchu a nevěře. Nutila mé tělo se chvět a chtít jeho dotyky a hříšné polibky. Nebylo to ale stejné, jako s Ardelem. Při něm jsem myslela, že zemřu, pokud mě nepolíbí. Mé tělo spaloval žár, když jeho kůže zavadila o mou. Proudily mnou blesky. Má duše patřila k jeho. Opet neměl jediné právo zneužívat svého daru na mě.
„Řekni mi, co je špatně," dožadoval se odpovědi a snažil se mě chytit za dlaně. Zatnula jsem je v pěst a ustoupila stranou.
„Nepřistupuj ke mně," varovala jsem ho. V žilách mi planul oheň.
Posmutněl.
„Vyžíváš se v násilí. Já ne."
„To je ten problém? Ta rvačka?" zamrkal a rozhodil pažemi. „Omlouvám se ti. Vynahradím ti to jinak."
„Nepotřebuju, abys mi cokoliv vynahrazoval. Jsi můj služebník, Opete. Mohu ti přikázat cokoliv. Úplně cokoliv a ty to splníš. Mohla bych ti i přikázat, aby ses ke mně už nikdy nepřiblížil víc než na dva metry."
„Ale neuděláš to," prohlásil odhodlaně. „Protože to nedokážeš." Zarazilo mě jeho přesvědčení o tom, co bych mohla, a co ne. Co ho vedlo k té myšlence?
„Proč si to myslíš?" Zatnula jsem i čelisti a odolávala chladu okolo. Zvon začal odbíjet pátou hodinu ranní. Opet udělal znovu krok ke mně. Jeho ostře řezaný obličej měl tajuplnější rysy v nastalém šeru. Jen sníh okolo mi dodával nepatrného světla. Na husté řasy mu dopadla sněhová vločka a něžně roztála.
V ticho okolo nás jsem slyšela, jak rozechvěle dýchá. Dech se mu srážel před plnými rty. Nadechl se, aby něco řekl, ale pusu znovu zavřel. Chvíli mlčel a poté se konečně odhodlal něco říct. Sněžení zesílilo. „Něco k tobě cítím, Neol," vyznal se uštvaně. „Uvědomuji si, že bych neměl a to mě ničí. Ale zároveň vím, že je to pravé a že ty něco cítíš i ke mně, ačkoliv se to snažíš potlačovat. Miluješ Ardela, ale něco je i mezi námi."
Uvedl mě do šoku. Zírala jsem s vytřeštěnýma očima celá poplašená a zmatená na démona, jež se mi právě vyznal ze svých citů. Též se ve mně mýlil. Stejně jako ti lidé v hospodě.
„Ne," kroutila jsem hlavou. „Pleteš se. Jediné, co chceš, je mě mít na jednu noc pro sebe. To je všechno. Pleteš si to a zaměňuješ si mou laskavost za něco jiného."
Zoufale zaúpěl a stáhl obočí blíž k sobě. Vlasy měl již mokré od vloček, které na něm nepřestávaly tát. Měl vyšší teplotu, stejně jako Ardel. Zima okolo mu nevadila.
„Vím, že si to jen nechceš přiznat. Jsi věrná, Neol. Jsi oddaná těm, jež miluješ. Ale nemůžeš ignorovat své city."
„Žádné city k tobě nemám!" zakřičela jsem na něj zoufale a dupla u toho. Zajela jsem si prsty do vlasů a vydechla. Od rtů mi stoupal bílý obláček vzduchu. Bylo to těžší, než bych si kdy myslela. Hruď se mi sevřela v neviditelném svěráku.
„Neol," v hlase mu zněl stísněný tón. Jeho dlaň mi ovinula tvář a obličejem byl náhle těsně u toho mého. Přítomnost Opetova těla byla uhrančivá, stejně jako jeho hluboký žhavý pohled. Náhle jsem nemohla dýchat. Pohltila mě touha, jako když jsem se rty přibližovala ke kouzelnému jablku Samrů a čekala na moment, až se do něj zakousnu. Lačnila jsem po tom stejně, jako mé tělo náhle lačnilo po démonovi přede mnou. Po té temnotě uvnitř něj. Pulzovala okolo nás jako samostatné srdce. Ladila s mou tepající krví.
Jeho vůně byla odzbrojující. Rty smyslné. Oči utápějící mě v žízni po něm samém. Vzduch okolo těžkl, až jsem se pod tou tíhou hroutila.
Prorazil naší vzdálenost jako smrtící šíp a prudce přitiskl své rty na ty mé. Tisíc a jedno slunce explodovalo a smetlo mě s sebou z mé existence. Ocitla jsem se mimo realitu, mimo smysly. Cítila jsem jen dychtivost po tom zhřešit. Nechat ho, aby si vzal mé tělo a uctíval ho se vším všudy. Prahla jsem po jeho zoufale drsných dotecích, jazyku ochutnávající každou část mého těla. Toužila jsem slyšet své jméno z jeho úst. Chtěla jsem ho, chtěla.
A přesto mé tělo nehořelo tak, jak mělo. Přesto má duše řvala o nesprávnosti. Takto to být nemělo. Nepasovali jsme k sobě. Protože já byla světlo a to, co se nacházelo přede mnou, byla čistá temnota. Jiný svět vzdálený přes celé nebe.
Probudila jsem své Plameny. Srazily ho k zemi a dřív, než se stihl vzpamatovat, klečel ve sněhu s tělem svázaným ohnivými řetězy. Zacukal sebou, zavrčel, ale nemohl se nijak pohnout.
Byl jako Relon. Když jsem ho nechtěla sama, chtěl si mě vzít násilím. Jeho síla ale spočívala v jeho existenci. Přesně kvůli takovému jednání jsem měla ještě před pár měsíci problém si k sobě nechat Ardela pustit. Kvůli takovým jako byl on jsem se bála, že už nikdy nikoho nenechám se mě znovu dotknout. Bytosti jako oni zosobňovaly zlo.
Bolest v jeho očích byla však pravá. Znala jsem jí sama. Přesto jsem nebyla nemilosrdná tak, jako když i mě kdysi Ardel vyrval srdce z těla. Opetovi jsem alespoň nedávala falešné naděje. A pokud si něco z mého chování převzal jako pravděpodobné vyznání mých citů, lhal sám sobě.
„Za tohle tě budu nenávidět," řekla jsem tiše.
„Vsadím se, že jemu jsi ze začátku říkala to samé," komentoval suše.
Sklonila jsem se k němu stále s pocitem jeho horkých rtů na mých. Zahleděla jsem se mu zpříma do hlubokých očí. Zapřela jsem si dlaně o stehna a zaryla si nehty do kůže. „Jeho jsem nenáviděla, protože jsem ho chtěla. Tebe nenávidím, protože tě nechci. V tom je rozdíl. Mrzí mě, pokud jsem zranila tvé city, ale vybral sis špatného člověka."
„Polobohyni," opravil mě. Obličej měl náhle stejně ledový, jako poletující sníh okolo nás. Zlomila jsem v něm něco? Byla to má chyba? Ne, ne, ne. To on mě políbil. Nedala jsem mu souhlas. Nebyla to má chyba. Hrál si semnou.
Neodpověděla jsem mu.
Krátce jsem zavřela unavená víčka, otočila se a odešla. Nechala jsem ho tam klečet v mrazu na sněhu a vrátila se k Ardelovi do postele, než se za pár minut rozední a započne nový den. Ohnivé řetězy brzy povolí a pustí ho na svobodu. Nebude tam dlouho.
Netušila jsem, jak se s ním vypořádám. Rozhodně se mi ale výhled na to nezamlouval.