Vtiskla jsem Ardelovi polibek na tvář a nechala ho samotného ve cvičné místnosti ožehnuté ohněm.
Naše magie nabývala na síle a byla čím dál tím více devastující. Když jsme se snažili oba najednou, dokázali jsme roztavit dokonce i kámen. Ardel ale zaostával v rychlosti, se kterou jsem já sama moc vyvolávala. Musel se mnohem více soustředit a já se bála, že v bitvě na to čas nebude. Proto zůstal a cvičil, mezitím co jsem se šla připravit na večerní ples.
Čas zde ubíhal jinak. Neměnilo se zde světlo. Neklesalo a nestoupalo slunce. I přesto se všichni řídili přesýpacími hodinami. Ty určovaly, jaká část dne zrovna je. Nemuseli spát, ale chtěli. Protože ve spánku stále dokázali snít. Alespoň někteří z nich. Pouze díky tomu mohli alespoň na chvíli uniknout tomuto hroznému místu.
Došourala jsem se k našim komnatám, vpadla dovnitř a rovnou zabočila do koupelny. Fungovala zde stejně, jako v Perelu. Otočila jsem kohoutky a měděná vana se začala napouštět teplou vodou. Nalila jsem si do ní vonný olej, svlékla se a s blaženým zasténáním vlezla do teplé vody. Svaly se zachvěly úlevou.
Kdyby nebylo jednoho ze stinných monster, které se připlazilo blízko k vaně a nezasyčelo, dozajista bych v ní usnula a zaspala cokoliv, co Opet přichystal. Ne že by mě to zajímalo. Plesů jsem si užila ažaž a snad nikdy žádný nedopadl zrovna nejlépe.
Došla jsem do ložnice a jako první mi zrak padl na postel. Tam se na tmavých pokrývkách jako čerstvě napadaný sníh leskly šaty. Stála jsem ve dveřích a z dálky na ně s vytřeštěnýma očima hleděla. Srdce se mi stahovalo a vše okolo se zužovalo a směřovalo pouze k nim. Nechápala jsem, co ty šaty dělají přede mnou, v podsvětí, kde by neměly vůbec být. A to ani z daleka.
Přesto jsem k nim pomalu přešla se staženým hrdlem. Třesoucí se rukou jsem po nich přejela prsty, kde se mi na prsteníčku leskl černý snubní prsten.
Látka byla jemná a chladivá jako podzimní mlha, sukně široká, ale ne příliš, a stříbrnou nití vyšívané holé větve stromů se leskly jako rosa. Viděla jsem dlouhé vlečky splývající z ramen, delší rukávy a odhalená ramena. Byla jsem si jistá, že jsou to šaty mé matky, ve kterých se vdávala a já neměla tu možnost udělat to samé.
Kdo je sem přenesl? Kdo věděl, jaké šaty jsem si vysnila a proč by mi je dával až nyní, kdy na mém prsteníčku prsten vězel už tak dlouhou dobu?
Nepídila jsem se po odpovědích. Odhodila jsem svůj ručník stranou a opatrně si šaty navlékla.
Byly lehké jako pírko a jemnější, než se zdálo na dotek prstů. Cítila jsem se v nich téměř nahá.
Přešla jsem k zrcadlu a potlačila vzlyk. Přesto se mi zamlžil zrak a musela jsem si setřít hrotem ruky slzy.
Měla jsem svatební šaty své matky. Věděly o nich jen elfky, ale ty tu nebyly a nebyla možnost, aby sem momentálně došly. V jejich světě byly stále zaměstnané a daleko od jakéhokoliv portálu nebo odhodlání některý najít. Zde ubíhaly dny. Tam u nich minuty.
Nejspíš bych za ně měla vděčit Opetovi. Tušila jsem, že je jediný, který je mohl vidět, když byl v přestrojení u mého bývalého dvora. Proč by to ale dělal mi bylo záhadou.
Bez odpovědí jsem si sedla před menší toaletní stolek se zrcadlem ve tvaru velké kapky a začala se chystat na ples démonů a padlých duší.
~
Ardel se nevracel. Stále jistě cvičil, ačkoliv byl čas vyrazil. Poslal po mladé dívce se zohaveným obličejem vzkaz, že se omlouvá, ale dorazí o trochu později.
Nehodlala jsem si kazit náladu tím, že bych musela potupně čekat na to, až se uráčí ukázat a doprovodit mě na ples. Měla jsem stejnou hodnost jako on sám. Král se na slavnostech může ukázat bez královny, tak proč by královna mého postavení nemohla udělat to samé? Možná, že tím ukážu svou sílu a statečnost. Protože z představy, že půjdu sama mezi ty zrůdy se mi uzloval žaludek a hořklo mi v ústech.
Přesto jsem naposledy přešla k zrcadlu a upravila si vypadávající pramínky vlasů z volného drdolu na zátylku. V něm se třpytily pinetky ze stříbra s tepanými malými liškami. Přišlo mi to roztomilé. Jen jsem musela pominout vzpomínky na to, že mě tak oslovovali po většinu času ti, kteří mi kdy ublížili. Byla jsem z kmenu lišek. Patřilo to ke mně, jako k rybám voda.
Zhluboka jsem se nadechla a otevřela dveře od komnat, jen abych narazila na přicházejícího Opeta. Narovnala jsem v pozoru záda a neobtěžovala se za sebou dveře zavřít.
Kráčel s jistou grácií a připomínal mi ženoucí se letní bouři. Vzduch okolo něj probíjel elektřinou, jež mě hladila po pokožce a jeho typická dravá vůně se nesla ke měně ještě předtím, než se přede mnou zastavil. Měl na sobě slušivou košili s rozšířenými rukávy a plátěné kalhoty, které mu přesně padly. Měl zajímavý styl, ale přesně k němu seděl. Slušel by i Ardelovi. Rozhodně by mu ale neseděl černý had, který se Opetovi objevil za krkem a obtočil se tak, že mu tvořil nebezpečnou šálu. To mě zarazilo.
Zářivě se na mě usmál, až se mu vytvořily provokativní ďolíčky, které měl i Ardel. Jejich společné geny se nemohly zapřít. Rozptylovalo mě to.
„Jak jsi dnes večer úchvatná, Královničko," daroval mi s podmanivým úsměvem kompliment, uchopil mou dlaň a přitiskl na ní krátce své smyslné rty. Potlačila jsem ruměnec a poté, co pustil mou ruku, jsem si s ní uhladila svěže bílou sukni šatů.
„Děkuji. Alespoň někdo to dnes ocení." Křečovitě jsem se pousmála a zhluboka se nadechla.
„Och, ano. Doslechl jsem se, že se bratříček zdrží. Není slušné nechat dámu bez doprovodu. Pravý džentlmen by to nikdy nedopustil. Dovol mi tě doprovodit, krásko." Nabídl mi rámě. Mně ale pohled spočinul na hadovi. Natáhl hlavu směrem ke mně a vzduch protnul jeho ostrý jazyk. Nasucho jsem polkla, ale neucukla jsem.
Opet si všiml mého znepokojeného pohledu a ihned se mě snažil uklidnit. „To je Ireas. Občas ho beru ven z kobky, aby se někam podíval. Když je někdo prokletý, nemá moc příležitostí se dostat mezi ostatní. A brát ho neustále s sebou jen aby se nenudil by nudilo zase mě. Neublíží ti. Je na mě vázaný." Ne že by mě to zrovna dvakrát uklidnilo. Přesto jsem přijala jeho rámě a vyrazila po jeho boku koridorem do vzdáleného tanečního sálu.
Chvíli jsme šli v tichu, než jsem neodolala a zeptala se: „Řekl jsi, že je prokletý." Loupl po mě pohledem. Přikývl. „Kdo je to? A proč je prokletý a svázaný zrovna s tebou?" Možná, že bylo neslušné se ptát, ale bylo mi to jedno. Nikdy jsem nehrála na to, že je někdo nebezpečný nebo výše postavený. A to mi přinášelo časté problémy.
Král podsvětí pozvedl druhou ruku a nechal hada, aby se obtočil okolo ní. Mdlé světlo se mu hodilo rudé záblesky na obsidiánových šupinách. Nevědomky jsem se zachvěla.
„Když naštveš nesprávné lidi s nesmírnou mocí, zaplatíš za to. Tomuto pitomci bylo pouze patnáct, když se rozhodl, že navštíví Chrám Nočních můr a podívá se na čarodějnice. Asi tě nepřekvapí, když ti řeknu, že nebyly spokojené s tím, jak s nimi mluvil a prokleli ho. Mají v oblibě hady a muka ostatních. A on se bál mě. Proto ho uvrhly sem do Pekelných síní a připoutali ke mně. Mohu si s ním dělat co chci. Krom osvobození. To by zmohla jen dýka z Dračího dřeva. Bude trpět navěky za svou mladistvou stupiditu." Na chvíli se odmlčel. Když jsem se zadívala na jeho obličej zdálo se mi, že jsem snad zahlédla lítost. „Stejně jako já." To jsem chápala. Ne úplně, protože to, co provedl tak hrozného, že ho uvrhli sem, mi nikdy neřekl. Ale věděla jsem, že byl mladý. Mladý a hloupý stejně jako já, když jsem opustila Lezum.
„A nemůžeš... nechat ho třeba plazit se kam chce?" Pokud ho mohl odložit do kopky, mohl s ním dělat cokoliv. Nebo ne?
„Je smrtelně jedovatý. Pokud by se neovládl a někoho zde uštkl, jeho duše by byla otrávená a přestala by existovat. Už nikdy by se nemohli zrodit znovu. A to by bylo tragické, že ano?" Had znovu zasyčel, jako by mi nadával za to, že se vůbec ptám.
Úsměv mi strnul na tváři. „Aha," řekla jsem jen. „Alespoň dělá pěkný doplněk."
Opet se zvučně zasmál a poplácal mě po hřbetu dlaně, kterou jsem měla zavěšenou do jeho rámě. „To ano. Ale řekni to o Ireasovi ještě jednou a bude zlostí bez sebe po celou noc."
Provokativně jsem se na hada podívala a pobaveně se ušklíbla.
Pokusila jsem se na něj napojit a pověděla mu: Nebo je on tvůj pěkný doplněk. Král podsvětí. Sám Opet.
To se mi líbí víc. Příště to řekni nahlas, ať se namíchne. Je tady nuda. Taková nuda. Hlavně s ním.
Zahihňala jsem se, ale rychle zmlkla. Opet se na mě se zájmem podíval. Nadzvedl tázavě jedno tmavé obočí. V potemnělých očích se mu zájmem zalesklo. „Něco k smíchu?"
Zakroutila jsem hlavou. „Kdepak."
„Něco tě pobavilo." Podezřívavě si mě měřil pohledem. Míjeli jsme některé z dvořanů a zbloudilých duší. Na zdech po nás pomrkávaly oči. Slyšela jsem řehot, výkřiky a pláč.
„Ireas se vtipný," prozradila jsem a zadívala se na cestu před námi.
Opet zamručel. „Zapomněl jsem, že mluvíš se zvířaty. Co říkal?"
„Samé hezké věci," zalhala jsem, ale ne tak docela. Pro mě to hezké bylo.
Jen se na mě podezřívavě podíval a nechal hada proklouznout zpět na jeho rameno.
Znovu nastalé ticho vydrželo opět jen chvilku. To už jsme ale stáli před dveřmi, které nás měli zavést do středu dění. Zastavili jsme se a čekali, až nás vpustí dovnitř. „Děkuji za šaty," špitla jsem předtím, než sluhové otevřeli dokořán dvoukřídlé dveře a nevpustili na nás v plné hlasitosti zvuky zábavy.
Opet se ke mně sklonil. Jeden koutek rtů měl pozvednutý provokativně vzhůru. „Nebyl to můj nápad. Já je jen stvořil. Tvá sestra mi je ukázala, než jsme se vzali. Chtěla si je vzít na sebe, ale tvá matka trvala na tom, že je na sobě budeš mít jako prvorozená jednoho dne jedině ty. Nejsou originál, Neol, ale jsou tvoje. Vždy ti patřily. Prvorozené dceři tvé matky. Nemělas je na své svatbě, měj je tedy nyní." Nevěřícně jsem na něj hleděla a cítila, jak mi těžkne srdce. Znovu mi to hnalo slzy do očí. Nechtěla jsem ale brečet. Nemohla jsem. Dveře se tiše rozevíraly a hlasy a hudba zesilovaly.
Nebyl to můj nápad. Čí tedy? Ardelův? Jak by ale...
„Pojď. Všichni očekávají náš příchod," pobídl mě a já s ním vešla dovnitř.
Sál byl ve skutečnosti obří jeskyní, kde se po stěnách táhly ostnaté šlahouny, z nichž odkapávala krev. Temně černá podlaha byla vyleštěná tak, až jasně odrážela rudé světlo svící a ohňů rozmístěných okolo. Viděla jsem po stranách stoly prohýbající se pod váhou mís plných různorodého ovoce, z něhož jsem některé v životě neviděla. Spatřila jsem i maso, syrové i opečené. Zdálo se mi, že jsem v jedné skleněné míse zahlédla oční bulvy. Na dně stála krev. Karafy vína nesměly chybět. Odvrátila jsem zrak.
Ve vzduchu jsem cítila železitý pach krve.
Ze stropu ke stěnám padaly lehké rudé závěsy a vzdouvaly se v průvanu. Má monstra se skrývala ve stínech. Dvořané se prohýbali, tančili a s chichotem si užívali zhýralé zábavy. Někteří se po sobě v koutech plazili, až mi z toho stoupala krev do obličeje.
Dvořané, kterými jsme procházeli, se nám hluboce klonili. Nebo jen Opetovi? Nebylo to podstatné. Opet mě vedl ke středu parketu. Odněkud zněla harfa, housle a basa. Nezvyklá hudba na tomto pekelném místě.
Šaty za mnou zlehka klouzaly. Cítila jsem vedle sebe teplo a oporu Opetova pevného těla.
Vše okolo vyhlíželo hrůzostrašně, ale přesto to bylo vzrušující a magické. Tušila jsem, že si mě vede pro první tanec. Nebylo by to poprvé. Opet si bral to, co chtěl. A pokud toužil po prvním tanci večera se mnou, měl ho mít. Alespoň zde byl. Ne. Neměla jsem tak uvažovat. Ardel dřel, aby nám mohl poskytnout lepší vyhlídky na budoucnost. Uvažovala jsem sobecky. Mrzelo mě to? Ano. Avšak výhra války je přednější, než nějaký hloupý ples.
Dav se rozestoupil. Utvořil volný kruh uprostřed paketu. Klouzala jsem očima po podlaze a připravovala se na další tanec s Krále podsvětí. Nádech a výdech. Přežila jsem o už tolikrát. Navíc Opetův dotek byl něžný, přesto sebevědomí.
Povzdechla jsem si a vzhlédla. Zadrhla jsem se. Překvapeně jsem zamrkala a pootevřela rty. Ardel stál uprostřed parketu jako osamocený měsíc na noční obloze. Přímo zářil v obklopení tolika znetvořenými dvořany. Dokonce i ty nebesky krásné zastiňoval už jen tím, že tam stál. Přišel.
„Děkuj jemu, Královničko. Já si zasloužím jen malý vděk, ačkoliv bych si ho nejraději ukradl celý spolu s tebou," zašeptal mi chraplavě do ucha. Čelist mi pohladil jeho teplý dech. Cítila jsem, jak mi o vlasy zavadilo hadí tělo. Naskočila mi husí kůže.
Ardel byl slušivě ustrojený. Tmavé vlasy si sčesal dozadu mezi rovné rohy, náušnice v uchu se mu zlatě leskla a na tváři poseté pihami měl nadšený, téměř snový výraz. Vzal si na sebe bílou košili, což u něj bylo výjimečné. Na plesy si vždy bral něco extravagantního a to hlavně v temných barvách většinou se zlatými výšivkami.
Pustila jsem Opetovo rámě a přešla k mladému králi Feramu. Sledovala jsem jeho oči klouzající po mém těle, po šatech, vlasech, obličeji. Náhle působil, jako by poprvé ve svém životě uviděl něco, po čem vždy toužil a najednou to měl na dosah ruky. A to mi rozbušilo srdce. Propadala jsem mu více a více každým dnem. Lapil mě a já se lapit nechala omámena jeho úsměvem.
Přistoupil ke mně a sklouzl mi dlaněmi po stranách paží a propletl si se mnu prsty. Proudil mnou žár a motýlci v břiše za zbláznily. Zaklonila jsem mírně krk, abych mohla vidět jeho pohledný obličej.
Oči mu zjihly něčím srdceryvným. „Jsi krásnější, než jsem kdy očekával, že je u jakékoliv bytosti možné. Dokonce i u polobohyně." Automaticky mi mé rudé tváře zrudly ještě víc a cosi uvnitř mě si poskočilo. Neubránila jsem se rozpačitému úsměvu. Cítila jsem na sobě pohledy všech okolo nás.
„Díky tobě. O čem to celé je, Ardele?" zeptala jsem se úsměvně a ignorovala úzkost, kterou mi přinášela pozornost ostatních.
Ardel pozvedl tmavá obočí. „Tys to ještě neodhadla? Nikdy jsme neměli svatbu podle tvých představ a tradic Lezumu. Vím, že to není optimální prostředí, ale napadlo mě, že se v blízké budoucnosti lepší příležitost nenaskytne. Naučil jsem se váš typický tanec a snažil se-" Stoupla jsem si na špičky a umlčela ho prudkým polibkem.
„Děkuji," zašeptala jsem a stiskla silněji jeho dlaně. „A to už jsem připravovala tvou smrt - pěkně pomalou a bolestivou- , kvůli tomu, že ses mě nechal na ocet. Myslela jsem si, že tu budu sama," přiznala jsem pokradmu.
„To bych nikdy neudělal," řekl ublíženě. „Dotýká se mě, že sis to vůbec mohla myslet."
Už jsem nezmínila, že mi na mysli ihned vytanuly vzpomínky na to, jak mě rytíři táhnou pryč z trůnního sálu a já křičím a prosím ho, aby mě vyslechl. Emer stojí vedle něj a krutě se usmívá. A on je chladný jako kámen. To byla ale minulost. Zlá minulost, která je pouze a jednom minulostí. Ničím víc.
Udělal krok dozadu a pustil pomalu mé dlaně. Zazmatkovala jsem. Náhle radost a dojatost vystřídal strach. „Budu to kazit. Nepamatuju si to," vykoktala jsem ze sebe a rozhlédla se po ostatních. Krása s hrůzností splývala v jedno.
„Koukej se na mě," poručil mi. Poslechla jsem. Našla jsem jeho hřejivé oči a nepustila se jich. „Není to těžké. Nech se vést vzpomínkami. Zaposlouchej se do hudby. Vím, že tě to učili."
Nasucho jsem polkla a protáhla si křečí ztuhlé prsty u rukou. Panika mi prostupovala celým tělem. „Utíkala jsem z hodin tance oknem," přiznala jsem se se studem. „Abych mohla běhat po lese. A tam jsem tančila leda tak s veverkami."
To Ardela pobavilo. Srdečně se zasmál. Přesto se uklonil a zahájil tanec. „Improvizuj. Nikdo okolo nás pravou choreografii nezná. Je to pro tebe."
Pokusila jsem se uklidnit a též se uklonila. Zklidnila jsem dech a vytěsnila všechny okolo. Neexistoval Opet ani jeho hrůzný dvůr ztracených duší. Zaposlouchala jsem se do hudby a otevřela oči v ten moment, kdy se ode mě očekávalo, že vykročím ke svému choti.
Kdysi jsem protáčela oči, když se kdokoliv zmínil o manželství. Nechtěla jsem o tom ani slyšet. Smála jsem se představě, že bych kdy kráčela k oltáři a někdo by na mě u něj čekal. Smála jsem se, že bych se v těch šatech rozsekala. Představa, že bych měla někdy někoho, na koho bych se mohla kdykoliv obrátit a nic před ním neskrývala, mi přišla absurdní. Vždy jsem měla tajemství, věci, o kterých jsem nemluvila a ani jsem mluvit nechtěla, jelikož by se mi ostatní vysmáli. I Tael by si myslel, že jsem přecitlivělá. Neříkala jsem mu o tom, jak mě ostatní děti trestali za to, že jsem jiná. Věděl to. Nemusela jsem to připomínat. Ale nevěděl, jak moc jsem uvnitř trpěla. Rvala jsem se s nimi a snažila se zvrátit bolest, jež mě rvala na kusy den co den, ale nikdy se mi to nepovedlo. Bolelo to a nikdy to nebylo lehčí, než předchozí den.
Ale tančit pro mě zapovězený svatební tanec s Ardelem bylo přirozené. Bolest, kterou mi způsobil, byla příšerná, ale přežila jsem. On trpěl též. Pokud mluvil pravdu a tenkrát mě miloval, vědomí, že jsem dopomohla k vraždě jeho sestry, ho muselo ranit stejně tak. Sice neumíral v zlaté kleci zdrogován vínem a kouzelnými jablky Samerů, ale přišel o rodiče i o svou lásku. Oba jsme trpěli a oba jsme nyní tančili ruku v ruce s prstýnky na prsteníčcích.
A on se usmíval. Doopravdy se usmíval a jeho oči mokré zeminy byly hlubší, než kdy dřív. Padala jsem do nich, vpíjela se a klesala níž a níž. Když se naše ruce spojily, cítila jsem příjemné brnění a srdce mi bušilo o to rychleji a intenzivněji. Přistihla jsem se, že se usmívám také.
Stejně, jako v náš tanec odevzdání, kterým jsme zakončili oficiální oddání, jsem vnímala jen jeho. Mé tělo mě samo neslo v krocích tance, který jsem nikdy tančit neměla. Byl mi zapovězen z vůle bohů. Ale s těmi jsem si nikdy hlavu přehnaně nelámala. Ne s jejich pravidly.
Při každém novém úsměvu se mi v podbřišku rozlévalo horko. Při každém dalším doteku jsem přivírala oči a nechávala se unášet pocitem opojení a slasti. Každý pohyb našich těl byl přirozený. Bylo to, jako bych tančila se svým odrazem. Byli jsme jedno jen ze dvou částí a naše Plameny to věděly.
Vdechovala jsem jeho vůni jehličnatých lesů a větru. Vychutnávala jsem si veškerý čas, který nám byl poskytnut. Pozorovala jsem ho a byla spoutaná, uvězněná v čase. Všechny hvězdy by mohly padnout k zemi a měsíc se rozpadnout v prach a já bych stejně stále tančila a přála si nikdy nepřestat.
Mé jen ztěžka poslepované srdce mě znovu bolelo, protože vědělo, co za chybu znovu udělalo. Riskovalo všechno a přesto to dělalo dobrovolně a s takovou naivitou, kterou jsem ještě nikdy nevydala na světlo světa.
Stále jsem ho milovala. A milovala jsem ho ještě víc, než kdy dřív. Milovala jsem ho tak moc, až to bolelo stejně tak, jako když mi srdce vyrval z těla a rozbil ho na místě na miliony částí. Byla jsem blázen. Ale blázen do něj. Blázen v lásce. Blázen v tom mu vložit do rukou mou plnou důvěru.
Chtělo se mi brečet a smát se zároveň.
Byla jsem šílenec. Naivní šílenec bez špetky rozumu. Už jen ve chvíli, kdy jsem se rozhodla mu odpustit, jsem nad sebou podepsala ortel smrti v nepředstavitelné agónii.
Přesto jsem nad tím neměla kontrolu. Ardel tu vždy byl a bude zde navěky. A já se rozhodla, že i když možná nakonec skončíme v Pekelných síních oba navěky, budeme zde spolu.
Protože jsem ho milovala. A tahle láska měla zachránit nejen jedno království.