ČÁST TŘETÍ
Tanec s Králem podsvětí
Tančila ztracená lištička, tančila,
v náručí samotného démona při tanci skončila.
Po tom všem se změnila,
a pravdu o mnohém uzřela.
Návrat do Pekelných síní byl návratem do noční můry.
Tentokrát jsem se nesklouzla po břiše po ebenově černých dlaždicích, ale po boku, a veškeré mé věci se z řinkotem rozletěly do všech stran. Spálila jsem si dlaně, jak jsem se jimi snažila zpomalit. Věděla jsem však, že se brzy zahojí. Pár hodin a nezbude po zranění ani památka.
Shrnula jsem si husté kadeře z obličeje a podívala se na Ardela. Rychle ke mně spěchal, aby mi pomohl na nohy. Stále vše držel v rukou. Nic mu nespadlo. Dokonce nejspíš i přistál na nohou - ne jako já, která si užila druhou jízdu pro pobavení všech dvořanů. Někteří z nich se pochechtávali, další brečeli. Neviděla jsem v tom smysl, ale nejspíš v tom žádný ani být neměl.
Přijala jsem nabízenou dlaň a za jeho pomoci vstala. Zpozorovala jsem, jak těká neklidně očima sem tam a má ztuhlá ramena.
„Vypadá to tady jako v Perelu," komentoval tiše a zastrčil mi pramínky vlasů za uši. „Dvůr plný stvůr a palác z rudého kamene. Přesto se mi tady už teď nelíbí."
„Nelíbí se ti mé království?" zavrkal Opet za jeho ramenem, až jsem se i já lekla. Elegantně vplul vedle nás a přinutil nás se k němu otočit čelem. Chtěla jsem ho opravit, že je to jeho vězení, a ne království, ale nechtěla jsem ho urážet u něj doma. On mi nic udělat nemohl, ale zato jeho dvořané... Netušila jsem, zda mají nějakou moc.
„Páchne smrtí," zamračil se na něj Ardel a já si až v ten moment uvědomila, jak je vzduch okolo nás nasáklý čímsi povědomě cizím. Nešlo to popsat jinak než jako pach smrti.
„Opravdu?" podivil se strojeně. „Za těch pár let, co jsem zde, jsem si ani nevšiml."
Oba dva se na sebe dívali s nevraživým klidem. Napětí rostlo každou další sekundou a dvořané okolo, krásní i ohyzdní, čekali, co se bude dít dál. Všude to bylo stejné. Všichni toužili po vzrušení. Dokonce i samotní bohové - Temní i Světlí.
Nakonec se Opet vítězně usmál, jelikož nejspíš vyhrál oční souboj. Ustoupil stranou a pokynul nám rukou, abychom ho následovali. Ardel si jen něco nabubřele zamumlal pod vousy a nechal to být.
Chtěla jsem ještě rychle posbírat své popadané věci, ale upozornil mě, že to za mě udělá někdo jiný a přinese mi vše do komnat. Proto jsem po boku podrážděného Ardela vyrazila za Králem podsvětí.
„Bude to v pohodě." Uchopila jsem ho za rámě a bláznivě se ušklíbla. „Je to, jako bys... No... Jako já, když jsem jela poprvé do Feramu. Ale rozhodně to tady nebude tak hrozný." Možná pro mě. Tentokrát jsem měla svou moc a mohla ji používat. Nehrozilo, že bych se znovu ztrácela v nočních můrách a navíc tady byl se mnou on. Nezdálo se to být tak příšerný. Když jsem přičetla to, co se všechno za tu dobu naučím, mělo to vlastně téměř jenom pozitiva. Až na Opeta a celé to krvavé místo.
„Když říkáš," zamumlal a jen lehce sklouzl pohledem k mé popálené kůži na dlaních, která se už začínala hojit. Možná, že jsem byla doopravdy nesmrtelná. Nebo alespoň v tom smyslu, že nikdy nezestárnu. „Půl roku uteče jako voda. Navíc ho budu moct prožít celý s tebou, což bude nejdelší doba, co jsme spolu kdy byly v kuse."
„Zkouška do budoucna," zazubila jsem se. „Pokud ti po té době neukousnu hlavu, možná ti povolím se nastěhovat ke mně do královských komnat."
„Jak velkorysé, má Neol." Hravost v jeho hlase mi přinesla do těla vlnu tepla a na rty svěží úsměv.
„Nechutně sladké, až mi z toho trnou zuby," otřepal se Opet, ale neotočil se k nám. Jen kráčel dál rudými chodbami obsypanými očima, jež na nás zvědavě pomrkávaly. Ardelovi se v duhovkách zalesklo uspokojení. Přišel na to, čím Opeta příštího půl roku vytáčet k nepříčetnosti. Měla jsem chuť se plácnout do čela a těm dvěma podkopnout nohy.
Doprovodil nás k menším dveřím z vybledlého dřeva. „Vaše komnaty. Větší jsou bohužel zabrané a nemám to srdce vyhazovat své dvořany z jejich bydlení. Tvé věci přinesou brzy, Královničko. Cvičit začneme za hodinu. Na zdi uvnitř jsou připevněné přesýpací hodiny, které se právě teď otočily. Až se písek přesype, přijde pro vás sluha, jež vás doprovodí na místo tréninku. Nyní se poroučím. Povinnosti volají," kývl hlavou na rozloučenou a vydat se nenuceným krokem pryč. Vše mu zde patřilo. To my byli vetřelci.
Komnaty se skládaly jen ze tří místností. Předsíně, koupelny a ložnice spojené s obývacím pokojem. Pro mé potěšení naše postel nebyla z pavoučích sítí a ani nehrozilo, že bych spadla do plovoucí lávy, kdybych náhodou klopýtla na otevřené hraně místnosti. Působilo to vcelku normálně. Jako bychom byli zpět v Perelu. Pouze okna chyběla.
Ardel položil veškeré své věci na menší stolek vedle lenošky. Ta měla rudé čalounění s tmavými vzory rukou se zlámanými kostmi. Zrovna dvakrát krásná nebyla. Poté přešel k posteli a natáhl se na ní. Zaklonil hlavu a vydechl.
Zrovna jsem zkoumala skromnou koupelnu, když jsem ho uslyšela z vedlejší místnosti říkat: „Měli jsme sem vzít všechny generály, vojevůdce a stratégy, aby měli půl roku na to vše naplánovat."
Vešla jsem do ložnice a začala to zkoumat i tam. Bylo dobré vědět, co kde je. „Víš, že by nemohl. I nás dva bylo těžké sem dostat. Navíc nemůže pojmout tolik živých bytostí. Zde mají přebývat pouze duše," vysvětlila jsem a po pečlivém prozkoumání místnosti si vlezla na postel k němu. Lehla jsem si na jeho hruď a sepjatými dlaněmi si podložila hlavu.
„Takto to bude nejlepší," ujistila jsem ho. „Už tak podvádíme. Správně bychom měli za chvíli bojovat tak, jak jsme na tom teď. Nejsem dost dobrá. Potřebuju být lepší. A až budu silnější, tak se alespoň budu cítit, jakože jsem pro to něco udělala. I pokud prohrajeme."
Pousmál se a zajel mi prsty do vlasů. Kdybych to svedla, spokojeností bych zavrněla. Cítila jsem, jak mu pod mými dlaněmi tluče srdce, jak dýchá a slyšela jsem zpívat jeho Plameny nazpět těm mým.
„Jsem vděčný, že bojuješ na mé straně," sdělil mi důvěrně.
„Řekněme, že mám slabost pro muže, kteří přede mnou klečí a prosí." Provokovala jsem ho a on to věděl. Jasně jsem mu připomněla, co ho ze začátku naše spojenectví stálo.
Tiše zavrčel mé jméno. „Má ukrutná Neol." Popadl mě za pas a v mžiku mě přetočil pod sebe. Rozesmála jsem se. Políbil můj krk a lehce po něm přejel jazykem. Věděla jsem, na co upomíná on. Ten večer - před dobou, která se zdála jako v jiném životě - jsem myslela, že mě za mou opovážlivost zabít ho dýkou z Dračího dřeva upálí. Naštěstí v tom pro tentokrát nefigurovalo ostří dýky a po mém krku nestékala má vlastní krev.
Bylo lehké mu nadzvednout hlavu za roh a políbit ho.
Přejel mi dlaní po paži, propletl si se mnou prsty a přišpendlil mi ruku za hlavou. Líbal mě, zatímco jsem zadržovala slzy. Přesně tohle bylo to, o čem jsem snila, zatímco jsem po nekonečných tancích usínala na lůžku z pavučin. Tolik jsem prahla po tom, aby mě líbal a dotýkal se mě, aby šeptal mé jméno a zachránil mě. A pro tentokrát tady doopravdy byl.
Ozvalo se zaklepání na dveře. S nesmírným utrpením mě propustil ze svého hřejivého vězení. Mé věci dorazily.
Ještě naposledy si přivlastnil mé rty a vstal, aby mohl dojít otevřít. Chvíli na to už mé skromné vybavení skládal na stolek vedle toho svého spolu s něčím rudým. Vstala jsem a přešla až k němu.
„Co je to?" zeptala jsem se.
„Myslím, že oblečení na boj." Zvedl to a doopravdy. Tmavě rudý přiléhavý oblek. Vypadal jako z tmavé krve. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Když jsem se ho dotkla, byl hebký, ale působil neproniknutelně. Zajímalo mě, z čeho je ušitý.
„Budu v tom vypadat jako šašek," postěžoval si Ardel a zhodnotil svůj vlastní. Byl větší a jinak střižený. Vypadalo to, že má v sobě dost skrytých kapes a řemínků pro zbraně.
„Nemusíš si to oblékat. Já to ale zkusím," mrkla jsem na něj a začala jsem ze sebe sundávat své dosavadní oblečení. Viděla jsem jak polkl a jeho plnou pozornost jsem náhle měla jen a pouze já. Chvíli klouzal pohledem po mém těle, než zatnul čelist a s řádnou dávkou sebeovládání se raději otočil zády.
Stále mi přišlo nereálné, že byl tady. Vlastně vědomost, že jsme zde spolu, v Pekelných síních, mi přišla zcela nereálná. Ale přesto jsme tady stáli a připravovali se na začátek tréninku. Věřila jsem, že i Ardel se zde naučí dalšímu stylu boje a bude mu to k užitku. S Plameny se budeme muset ale učit sami.
Když se hodiny přesypaly, ozvalo se další zaťukání a znetvořený chlapec bez očí a s uraženými rohy nás přišel doprovodit. Věděla jsem, že začíná půl rok přípravy nejen na přežití. Přišla jsem se naučit zvítězit.
⁓
Opet byl elegantně oblečen na to, že jsme se měli pořádně zpotit. Na sobě měl volnou košili s volánky popelavé barvy, sčesané vlasy, zlatě vyšívané kalhoty a elegantní střevíce. Ať jsem chtěla nebo ne, ten zjev mě fascinoval. Ale přítomnost Ardela fungovala jako sprška studené vody.
„Výborně, jste tady." Prohnaně pozvedl jeden koutek rtů do pokřiveného úsměvu a zapřel se o svůj meč. Zkřivila jsem nad tím bolestně tvář. Když si všiml mého pohledu, řekl: „Ostří mého meče se nikdy neotupí, Královničko. Ne zde. Není třeba s ním zacházet jako v bavlnce." Aby svému slovu dostál, zamířil k nám a táhl ostří za sebou, až kov vřískal. Trnulo mi z toho. Zatínala jsem zuby a odolávala pokušení k němu přiskočit a zbraň mu vyškubnout ze sevření. Možná byla chyba Opetovi věřit, že by vůbec uměl bojovat s jakoukoliv zbraní. Měl svou magii, sílu poloboha. Nepotřeboval něco tak zbytečného jako je meč.
Ardel očividně myslel na to samé, co já. „Tvrdil jsi, že ovládáš uměním s mečem. Že nás můžeš učit. Ale zatím to vypadá, že ho držíš poprvé v životě," osočil ho a to po právu. Zněl krapet naštvaně a zhnusen svým bratrem.
Opet ho však kompletně vzal mimo svou pozornost a zaměřil ji na mě. Nestydatě mě sjel pohledem a spokojeně se usmál. Ardel vedle mě ho se zamračením pozoroval. Věděla jsem, že odolává pokušení mě zakrýt vlastním tělem.
Bojový oblek, který poslal pro mě, byl dost přiléhavý. Možná až nepatřičně. Neobkresloval linie mého těla tak, jak jsem si myslela, že bude, ale i přesto decentně zdůrazňoval vše podstatné. Ardel mě prosil, ať si to na sebe neberu, já však chtěla zjistit, proč nám něco takového Opet vůbec poslal.
„Padl ti přesně. Jsem potěšen. Alespoň jeden z vás dokáže ocenit dar." Ardel zatvrdil výraz. „Nicméně. Doufám, že sis všimla úschovných prostor pro dýky, nože a skrytých kapes pro vše potřebné. Používalo se to před pár set lety při válkách, nebo to používali alespoň Lovci. Je to z kůže nejvzácnějších monster žijících na Pláních. Nedají se téměř zabít, ale když se ti to povede a zhotovíš z jejich kůže cokoliv, je mnohem těžší to proseknout."
Představa, že mám na sobě kůži monstra, mi přinesla pocit znechucení. Na druhou stranu bylo ale dobré vědět, že jsem z většiny těla chráněná.
Otočila jsem se k Ardelovi. „Měl by sis to příště obléct taky."
„Nebude potřeba. Jsem dost dobrý na to, abych to nepotřeboval." Šlo poznat, že přítomnost Opeta ho vytáčela k nepříčetnosti. Jeho pozornost směřovala pouze k jeho bratrovi a ne v dobrém smyslu. „Ale dost by mě zajímalo, jak umíš bojovat. Jestli vůbec," uchechtl se posměšně a vytasil svůj meč. „Vyzívám tě na souboj."
Opetovi se zalesklo nadšeně v očích a lehce kývl hlavou. Viděla jsem, že na toto čekal. Nejspíš přesně to byl účel jeho chování po celou tu dobu - dohnat Ardela právě k tomuto.
„Opovaž se ho těžce zranit," vatovala jsem Opeta. Byla to chlapská pýcha, nebo cokoliv zbytečného, co tuto situaci zavinila.
„Nedokáže se mě ani dotknout," ujišťoval mě Adrel.
Chlapská pýcha. Jistě.
„To bych si nedovolil," ujistil mě. Sledoval Ardela jako dravec sleduje myš na poli. Jako malé sousto, které nebude vůbec těžké polapit a rozcupovat na místě.
Stoupla jsem si stranou a založila si ruce na hrudi. Čekala jsem, kdy souboj začne. Alespoň uvidím, co Opet umí a podle toho se rozhodnu, co dál.
„Připraven?" zeptal se Opet a zaujal nedbalý bojový postoj. Bylo to k smíchu.
Stačilo jen Ardelovo pokývnutí a souboj propukl. Pro můj údiv netrval nijak dlouho. Stačilo několik střetů mečem, výkrytů a oťukáváního se, než se Opet rozhodl, že ho základní styl boje nebaví.
Odtančil dvěma dlouhými kroky dozadu. Nečekal dlouho. Rozběhl se zpět. Ostří jeho čepele zařinčelo o to Ardelovo. Jejich pohledy se střetly a v tu chvíli následoval rychlý sled útoků. Mladý král se ani pomalu nestačil vzpamatovat a Král podsvětí provedl několik mrštných kroků. Nikdy jsem takové neviděla. Byl jako vítr mezi stromy, jako dravec poletující okolo zajíce zarývající do něj své drápy, jako zrod slunce a jeho zánik.
Zasadil mu ránu hruškou zespoda do čelisti. Poté vykopl nohou a plnou silou jí narazil do Ardelova břicha, až se odpotácel několik kroků dozadu, kde na něj čekalo Opetovo ostří u krku. Nikdo nemohl být tak rychlý.
Ardel prudce dýchal mezi vyceněnými zuby. Meč měl svěšený podél těla a v očích vzpurnost a zlost. Podcenil svého protivníka, jinak by to zvládl lépe. Myslel si, že Opet nezvládne ani základní útok, natož že by mohl znát takové, jaké ani Ardel nikdy nespatřil.
Démon nebyl ani zadýchaný. Vlasy měl stále dobře upravené a tvářil se spokojeně jako kocour nad miskou mléka.
„Nyní už víš, že mám znalosti, která vás mohu naučit. A tohle byla jen nepatrná ochutnávka. Navíc ses ponaučil: Nepodceňuj svého protivníka. I kdyby to byla malá holka, co drží meč jako koště. Nikdy si nemůžeš být jistý, zda se za její tváří neskrývá démon, který jí posedl. A co ty, Neol?" Sklonil svůj meč a pro tentokrát ho zasunul do pochvy visící u jeho pasu. „Chceš si se mnou též zatančit?"
„Láká mě to," přiznala jsem. „Ale vím, že bych na zemi skončila dřív, než bych se stačila vůbec nadechnout. Nauč mě to. Chci umět všechno, co umíš ty." Těšilo ho to. V podstatě jsem ho pošimrala na egu.
„Naučím tě toho tolik, kolik se za půl roku dá. Ale nezvládneme vše. Zdokonaloval jsem se po tisíc let. I to, jak jsem si pohrával s Ardelem byla pro mě jen hra pro děti."
To, co řekl, mi přineslo druh naděje. Pokud byl doopravdy tak dobrý, mohl by bojovat pro nás. Bojoval by jako sto mužů v jednom.
„Ten pohled znám. Nebudu za tebe bojovat. Tam nahoře mám zapovězeno plést se do válek smrtelníků. Vy dva jste sice potomci bohů, jako já, ale má matka byla bytostí temnou a nepředstavitelně silnou. Dala se téměř považovat za jednu z bohyň. Zato ty vaše byly smrtelnice.
Pro mě platí pravidla, jako pro bohy. Nepleteme se do vašich válek. Nebojujeme za strany, ačkoliv je všem jasné, na které z nich stojíme. Pomáháme potají, nenápadně. Nebo to narafičíme tak, aby to vypadalo, že vám pomáhat musíme. To ale není můj případ."
„Protože tě zajala polobohyně."
„Ne tak úplně," zazubil se. „Nechal jsem se zajmout sám, to ty víš. Protože až zde uplyne půl roku, budu tam nahoře tak často, jak jen budu chtít. Vyhledat tě budu moct kdykoliv."
„Dokud bude platit tvá služba," upozornila jsem ho. Zatvářil se tajuplně, ale nic neřekl. Stáhl se mi žaludek. Co tím chtěl říct?
„Tak se nejdřív podíváme na tom, co vše vlastně umíte, ať vím, jaké mezery se musí zacelit. Až ovládnete perfektně základy, posuneme se dál. A ty si příště ten oblek vezmeš též, bratříčku, pokud si zde nebudeš chtít pekelně ublížit. Pár dní léčení bez tréninku je dost promarněného času. První půjdeš ty, Královničko, ať má chlapec chvíli klidu na oddych, a poté, až s vámi dnes skončím, budete rádi, že se vůbec dostanete do postele."
⁓
Měl pravdu. První den byl pro mé tělo devastující. Dokonce i Ardel se celý vyčerpaný plahočil po mém boku do našich komnat div nezakopával o vlastní nohy.
Dostávat se z obleku bylo hrůzostrašné, jelikož se rudá kůže přilepila potem na tu mou a dokonce i s Ardelovou pomocí se zdálo nemožné to dostat dolů.
Nakonec jsme vyčerpaní padli jeden na druhého a bez jakýchkoliv slov usnuli. Stačil mi jen dotek jeho ruky na mém těle a zvuk jeho dechu, abych se plně uvolnila a nechala tělo se zregenerovat.
Rozhodli jsme se cvičit s naší mocí po probuzení, ještě před celodenním tréninkem s Opetem, protože po něm nikdy nebude energie na nic jiného, než na jídlo a spánek. Alespoň že se Ardel během tréninku soustředil jen na něj a ne na averzi proti Opetovi. Třeba si jednou padnou do noty. Byli to přeci jenom bratři.