Pohled Alice
Zrovna jdu někde po kraji Brooklinu. Samé staveniště, továrny a další taková docela opuštěná a temnotou nasáknutá místa. Co jsem vyšla z toho obchůdku mám pocit jakoby mě někdo sledoval, ale pokaždé když se otočím..... Nikde. Nikdo.
Asi mám už fakt halucinace.
Zrovna zatáčím do ulice kde to vypadá normálněji. Myslím bez kontejnerů a rozestavěných ulic. Když zabočuji kouknu se jen koutkem oka za sebe. Po zádech mi přeběhne mráz.
Za mnou se totiž plíží osoba v černém. Myslí si, že jsem jí neviděla. Ale já ji viděla. Začínám zmatkovat. Kdo to je? Co chce? Jak dlouho jde za mnou? Co teď??......
Tak fajn. Nádech. Výdech. Jsou dvě možnosti. Buď je to nějaký úchyl a nebo někdo od těch co mě chtěli zabít. Ovšem řešení obou situací je stejné......
VZÍT NOHY NA RAMENA A ZDRHAT DOKUD MUŽU!!!!!!!
Při mém zběsilém běhu mě nenapadne nic lepšího než zaběhnout do nejbližšího, ovšem snad největšího kontejnerového bludiště (Pro upřesnění myslím takové ty kontejnery na lodích. Nemyslím na odpadky před barákem.)
Po tom co jsem do něj vběhla zpomalila jsem a snažila se o největší pozornost okolí. To se mi evidentně moc nepovedlo, protože po nějaké chvíli mi někdo z vrchu střelil do ruky.
Naštěstí nijak vážně.
Hbitě se schovám. Musím se ho zbavit! Ale jak?
Kouknu se vzhůru a vidím cestu, jak bych se dostala nahoru, a tak nenápadně vyšplhám ke střelci. Ovšem opatrně ....... protože noha. Jojo furt ji mám.
Stále mě vyhlíží dole. Opatrně se k němu přiblížím.
Ale co teď? Přeci ho nemůžu ...... Ne to fakt neudělám. Ne ne.
Jenomže on se najednou otočil a můj reflex ho strčil dolů.
Sama sebe jsem vylekala. Koukla jsem se dolů. "Prosím, ať není mrtvý..."Ležel tam bezvládně bez známek života, ale to může být tím vzdáleným pohledem.
Okamžitě, ale pořád opatrně seskočím dolů za ním. Opravdu vypadá mrtvě. V hlavě mi začnou běhat myšlenky typu: "Vrahu" , "Je mrtvý?!" , "Ty si ho shodila!" ......
Chci mu nějak pomoct, ovšem od mého zatmění mě odvedou kroky blížící se mým směrem. Seberu mu nůž a zbraň a běžím se někam schovat.
Chvíli se mi daří unikat před zraky nepřítele, snažím se utéct z bludiště, tou cestou, kterou jsem přiběhla, ale když jsem vyšla z bludiště nachytali mě další přijíždějící jednotky.
Začala střelba a ta prozradila i ostatním v bludišti, kde se teď nachází, a taky proto mi zkřížili cestu.
Nejprve na mě zaútočil jeden zpoza rohu. Vrazil mi pěstí pod domněnkou, že mě to složí, ale já se otočím a vrazím mu také, plus ho chytnu za ramena a kolenem se trefím mezi nohy. On se složí k zemi.
Utíkám dál.
Za mou jdou slyšet dupot a křik.