Nemůžu posoudit jestli mě představa, že ho znovu uvidím vyděsila. Zůstala jsem vzhůru celou noc a přemýšlela o možnostech, které se mohou odehrát, od negativních k pozitivním, od rozumných k šíleným.
Tak moc mi chybí. V mém srdci je tolik bolesti, která lze vyléčit pouze jeho přítomností, ale nedokážu úplně říci, že mu opět plně důvěřuji.
Rozešla jsem se s ním pro své vlastní dobro, ale udělala jsem to také proto, že se prostě zvedl a na několik dní odešel, aniž by se se mnou pořádně rozloučil. Je to šílené, opravdu. Byla jsem tak zvyklá sledovat, jak den za dnem odchází, a věděla jsem, že se později vrátí. Ale v této konkrétní době bylo něco jiného. Nevaroval mě, a prostě odešel.
Vím, že bych se už neměla dál zdržovat minulostí, protože teď vidím věci jinak než tenkrát, ale moje nedůvěra v něj stále přetrvává i měsíce po našem rozchodu.
Vím jen, že ho dnes večer uvidím. Musím. Protože ho stále miluji a pravděpodobně vždy budu, a nemohu snést pomyšlení, že se momentálně cítí stejně jako já, když byl pryč. Je to hloupé, já vím. Neměla bych mu přát přesně to? Nevím, ale bolí mě, když vím, že ho to bolí také.