„Dobré ráno."
„Ne."
„Ne? Ale je krásné ráno a svítí sluníčko a ptáčci cvrlikají a co víc si přát?"
„Aby ses mě přestal snažit vyléčit z mé nemoci, což je nenávidění rána."
„Ah, ano. Měl bych vědět, že je to ztracený případ, protože víš, už měsíce se tě snažím vyléčit, má milá Alio, ale ty bohužel pořád nenávidíš rána jako já fazole."
„Máš rád fazole."
„Ah-ha! Právě."
„Pokud se mi snažíš namluvit, že mám vlastně ráda rána, tak se strašně mýlíš."
„Naopak!"
„Proč mluvíš, jako by ses narodil v roce 1800?"
„Ah, protože jsem se narodil v roce 1800!"
„A proč před vším pořád říkáš 'Ah'?"
„Ah!"
„Ne."
„Ah-ha!"
„Harry, přísahám bohu-"
„Ah, má drahá Alio, přísahat Bohu není nikdy dobré. Vždy vede k následkům."
„Jako co?"
„Oh, Alio, jestli to nevíš, tak ti to nesmím říkat."
„Harry-"
„Alie, už jsem ti někdy řekl, jak krásně ráno vypadáš? Nebo jak tvůj dech voní jako sedmikrásky?"
„Říkáš mi to každé ráno, Harry."
„Oh! Muselo mi to na chvíli vypadnout z hlavy, ale neboj se. Vše už je v pořádku."
„Super."
„Děkuji."
„Jdu spát. Vzbuď mě, až nebudeš dělat hloupé komentáře."
„Vypadá to, že tě budu muset vzbudit."
„Ježiši Kriste."
„Alio!" Nadával. „Co jsem řekl o braní Pánova jména nadarmo! Moje drahá, to má jen ty nejhorší následky."
„SUPER."
„Víš, věřím, že jsem s tebou a tvou nenávistí vůči ránům skutečně udělal pokrok. Chci říct, podívej se na sebe teď. Můžeš mít obličej zabořený v polštáři, ale cítím, že hluboko uvnitř se usmíváš. Opravdu tomu věřím."
„Věř tomu, čemu chceš, ale já budu vždycky nenávidět rána, stejně jako ty nesnášíš fazole."
„Ah!"
„Harry, ne-"
„Ale já miluji fazole!"
„Harry-"
„A ty jsi v podstatě řekla, že miluješ rána!"
„Harry, dělala jsem si srandu."
„Neopovažujte se pokusit se z tohohle dostat pryč lhaním. Znám tvojí hru, slečno. A také vím, že miluješ rána, stejně jako já miluji fazole."
„Nesnáším fazole."
„To je super."
„Harry, ach můj-" zarazila jsem se, protože jsem věděla, že když to slovo dokončím, konverzace nikdy neutichne, „světe."
„Světe?"
„Světe. Ach můj světe."
„Pěkná záchrana."
„Děkuju."
„Dobře! Já jsem vzhůru a ty jsi vzhůru, tak pojďme sníst muffiny."
„Nejsem vzhůru."
„Ano, jsi. A nechám stranou, že jsi zase málem vzala Boží jméno nadarmo, ale na oplátku za mou laskavost mě musíš doprovodit na snídani do kuchyně."
„Fajn, ale věz, že než vstanu, nesnáším fazole."
„To je skvělé. Fakt skvělé, Alio."
—
Pokud někdo potřebuje vysvětlení co je to, tak to byl rozhovor, který si hlavní postava zapsala bez datumu do svého deníku a je to samozřejmě mezi ní a Harrym.