Ráno mě probudil zvláštní zvuk u dveří. Znělo to jako zaklepání, ale slabé. Bez ohledu na to, co to bylo, mě to probudilo a okamžitě mě to přitáhlo ke dveřím.
Co jsem doufala, že najdu za dveřmi, byl on. Moje nepopiratelná bolest pro chlapce, do kterého jsem byla stále zamilovaná, i přes jeho náhlou ztrátu ve světě.
To, co jsem našla za dveřmi, byla velká slunečnice s lístkem připevněným na stonku. Vystoupila jsem ze dveří a rozhlédla se na obě strany a zkontrolovala, jestli se z ničeho nic nevynoří a nepřekvapí mě svou přítomností. Ale byla jsem zklamaná, když jsem viděla, že kolem nikdo není. Město vypadalo stejně opuštěně, jak se zdálo.
Rychle jsem popadla květinu a vrátila se dovnitř, protože jsem věděla, že osoba, kterou jsem chtěla vidět, nevyskočí z ničeho, jak jsem si myslela. Zavřela jsem tedy dveře a prohlížela si velkou květinu v ruce.
Bylo to krásné. Matně si vzpomínám na příběh, který jsem kdysi vyprávěla Harrymu o slunečnicích. Jak jsem trhala okvětní lístky jeden po druhém a říkala jsem: „Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě rád..." Byla to typická věc na základní škole, ale já jsem z nějakého důvodu věřila, že když mi vyšlo 'nemá mě rád', tak mě ten kluk prostě rád nemá. Takže jsem založila každých 10 sekund vztah, který jsem tehdy měla, na teorii okvětních lístků. Nebyla jsem si jistá, jestli je to dodnes pravda, ale tenkrát jsem tomu rozhodně věřila.
Otočila jsem květinu, abych si přečetla, co je napsané na lístku, který byl připevněný ke stonku. Stálo tam: "Má mě rád, nemá mě rád... Má mě rád. Brzy se uvidíme. H."
To bylo kýčovité. Ale asi i sladké.
Nikdy jsem nebyla holka pro kýč. Ale Harry je zjevně hoch, který se naučil být romantický ze všech těch romantických filmů, o kterých tvrdil, že je musel sledovat.
Byla jsem poněkud v pokušení zjistit, zda je moje teorie o okvětních lístcích pravdivá. Možná bych měla rozebrat tuto krásnou květinu, jen abych zjistila, jestli má moje mladší já pravdu, a že tyto druhy testů byly skutečně přijatelné.
Ale ta květina byla moc pěkná. Nemohla jsem to cíleně rozebrat jen kvůli svým pověrčivým móresům. Byl to od něj dárek a měla bych si toho vážit.
Tak jsem to postavila vedle zvadlých květin a dopisu, který mi napsal. 'Harryho Roh' je to, jak chci nyní nazvat tento malý stůl, na kterém jsou všechny věci, které tady pro mně zanechal. To, co bývalo jedno, se změnilo ve dvě, které se nakonec změnily ve tři věci, kterých jsem si měla vážit, zatímco on byl nepřítomen.
Připadá mi to nespravedlivé, ale nic neřeknu.