Autorkou tohoto příběhu je Pokimoko, kterou pod tímto jménem najdete na AO3. Jestli vám nedělá problém čtení v angličtině, určitě navštivte její profil.
Odkaz na autorčin profil:
https://archiveofourown.org/users/Pokimoko/pseuds/Pokimoko
Odkaz na originální příběh:
https://archiveofourown.org/works/39008838
Pokud preferujete AO3 před Wattpadem, najdete tam i můj překlad:
https://archiveofourown.org/works/40328136
//
Steven byl nebojácný.
Ne, to si škrtněte; byl naprosto nebojácný.
Jistě, mezi svými vrstevníky nebyl ani zdaleka nejsilnější nebo nejsebevědomější, ale věděl, že je nebojácný. Byl to prostě fakt.
Když jeho třída jezdila na různé exkurze, byl to vždy on, kdo odhodlaně kráčel v čele skupiny. Jeho dobrodružné srdce plesalo radostí, že mohl čelit nebezpečí a chránit ostatní.
Když viděl, že se mužům někdo vysmíval kvůli tomu, že nosí kipu na hlavě nebo Davidovu hvězdu na krku, vždy na agresory začal pokřikovat všechno možné, dokud to nevzdali a nenašli si čas na to, aby přemýšleli nad svými činy. (Alespoň v to doufal.)
Když v jeho přítomnosti dospělí hlasitě pokřikovali zlostná slova, která nerad poslouchal, nikdy nevzal nohy na ramena bez ohledu na to, kolikrát sebou trhl a svraštil obličej.
Ať už se dělo cokoliv, byl připravený se tomu postavit. A to dokonce s radostí. Bylo jeho posláním chránit své milované před nebezpečím. Proto musel být za všech okolností statečný, i když to znamenalo, že to čas od času zabolí. Ale nehledě na to, kolik modřin a odřenin utržil, ho vždy uklidnilo vědomí, že to stálo za to.
Nebyl si jistý, proč přesně si to myslel, ale věděl, že to tak prostě je. Dělal přesně to, co dělat měl.
┈┈ ❋ ┈┈
Ovšem Steven byl víc než jen nebojácný.
Byl i chytrý. Když zrovna venku nevykonával statečné skutky, věnoval se svým koníčkům.
Rád pozoroval hvězdy. Pro někoho, kdo bydlí ve městě, to nebyl zrovna ideální koníček. Světelné znečištění ho ochuzovalo o pohled na ta nejúchvatnější souhvězdí, ale na jeho lásku k noční obloze to nemělo žádný vliv. Zjišťoval o souhvězdích tolik informací, kolik jen mohl. Učil se je všechna pojmenovat, dokonce i ta, která ze své polokoule nemohl vidět. Doufal, že jednoho dne bude mít příležitost vydat se do světa a vidět je všechna na vlastní oči.
Také si rád četl. Když zrovna po ruce neměl žádnou knihu, která by zaměstnala jeho mysl, vymýšlel si své vlastní příběhy. Byl schopný trávit hodiny a hodiny sněním za bílého dne, oddával se představám a vymýšlel si příběhy o vzdálených planetách a statečných princeznách se zlatými křídly. Když mu nestačila ani jeho vlastní představivost, chodíval na zahradu a využíval svého okolí, aby si představil velkolepé, daleké světy, ve kterých mohl být kýmkoliv.
Někdy se neúmyslně zasmál a podíval se vedle sebe, jako by čekal, že tam někdo bude a zasměje se společně s ním. Nebyl si jistý, proč to dělal. Neměl žádné sourozence nebo dobré kamarády, takže mu žádná společnost nechyběla. A přesto měl vždycky pocit, jako by měl někdo stát po jeho boku a vydávat se s ním na dobrodružství. Měl pocit, jako by poskládal všechny dílky puzzle až na jeden – a bez ohledu na to, kde všude se díval, nemohl ho najít.
Steven se rychle naučil ten pocit ignorovat.
Další věc, kterou měl Steven rád, byla škola, protože se prostě a jednoduše rád učil.
Ať už byl daný předmět jakkoliv nudný, Steven hltal každičkou informaci. Vždy s radostí poslouchal, jak učitelé vykládají látku. Učitelé si ho za to oblíbili a neustále vychvalovali jeho inteligenci, což ho těšilo, ale jeho spolužáci pořád reptali.
Dělal vše pro to, aby se choval vzorově a byl definicí perfektního žáka.
Samozřejmě, ne vždy se mu dařilo to dodržet.
┈┈ ❋ ┈┈
Steven měl zrovna namířeno do třídy na další hodinu, když si všiml, že žáka z nižšího ročníku obtěžuje jeden ze starších chlapců. Mladší hoch byl malý. Agresorovi, který ho nahnal ke zdi a pevně ho držel za límec, sahal sotva po ramena.
Steven pocítil nutkání mu pomoct. Vyrazil vpřed a odtáhl agresora od toho chudáka. Starší chlapec klopýtl vzad. Očividně vyrušení nečekal. Steven využil příležitosti a vmáčkl se mezi oba chlapce.
„Hej, přestaň," řekl. „To už by stačilo."
Agresor se vzpamatoval a zamračil se na Stevena. „Co máš, sakra, za problém? Tohle se tě netýká. Vypadni, než ti jednu ubalím."
„Ne," prohlásil Steven pevně, „ani se nehnu, dokud neodejdeš."
Chlapec se mu vysmál a od hlavy až k patě sjel Stevena pohledem. „Tak to chci vidět." Poté k němu přistoupil blíž.
Steven zatnul ruku v pěst, připravený se chlapci postavit, ale když se napřáhl, zarazil se.
Vždy se považoval za dostatečně statečného a silného na to, aby chránil ty, kteří to potřebovali, i když to znamenalo, že někomu bude muset uštědřit ránu nebo dvě. Vždy se domníval, že to zvládne. Bylo to teoretické řešení situace, ve které nikdy předtím nebyl.
Ale teď se v té situaci ocitl, byl připravený udělat to, co si vždy myslel, že udělá. Najednou mu to ale nepřišlo správné. Jediné, na co dokázal myslet, bylo to, jak by to toho chlapce bolelo a jaký by měl strach, kdyby ho Steven udeřil. Při té myšlence se mu sevřelo hrdlo.
(Před očima se mu zablesklo několik vzpomínek, které ovšem byly příliš rychlé na to, aby je stačil rozpoznat. Jediné, co cítil, byla bolest, kterou každá vzpomínka nesla.)
Skutečnost, že se po chlapci, jenž stál přímo před ním, mohl ohnat a ublížit mu, ho nijak neuspokojila. Naopak se mu z toho udělalo nevolno.
Steven uvolnil pěst a stáhnul se. Chtěl mladšího žáka ochránit, ale nechtěl při tom nikomu ublížit. Nebylo to... Nebylo to správné.
Když starší chlapec zpozoroval jeho ústup, zasmál se. „Ale, ale, vzdáváš to, jo?"
I když se nemohl prát, mohl být pořád odvážný. Steven zvedl bradu. „Ne, ani zdaleka. Jenom nechci klesnout na tvou úroveň." Otočil se na druhého chlapce, který stál za ním, a vřelým hlasem k němu promluvil. „Běž odtud, zvládnu to."
Mladší chlapec se nedohadoval a v mžiku upaloval pryč. Steven tu s agresorem zůstal sám.
To zvládnu. To zvládnu, opakoval si pro sebe. Otočil se zpátky k chlapci a pohlédl mu do očí.
„Tak... Proč se neuklidníme a nepromlu–"
Chlapec Stevena uhodil do břicha a zbytek věty zanikl v zaúpění. Steven s vyraženým dechem klopýtl a jen taktak stihl zvednout ruce v obraně, než schytal další ránu do klíční kosti.
„Neměl sis hrát na hrdinu," řekl chlapec.
Zasazoval mu ránu za ránou.
Steven svou pěst nepoužil ani jednou.
┈┈ ❋ ┈┈
Po té ,rvačce', jak se to rozhodli nazvat, škola zavolala domů. Protože měl Stevenův táta toho odpoledne hodně práce v synagoze, vyzvedla ho máma. Příkře se podívala na jeho zakrvácený nos. Steven zahanbeně sklopil hlavu.
V ředitelně ani během jízdy domů neřekla jediné slovo. Promluvila, teprve když Steven stál ve svém pokoji.
„Měl jsi ochránit ⸻."
„Já vím," odpověděl Steven.
„Tak proč jsi ho neochránil? Byl to tvůj jediný úkol, tak proč jsi to neudělal?"
„Snažil jsem se. Jenom... jsem nechtěl nikomu ublížit."
Nedokázal ubližovat lidem, ať už dělali cokoliv. Teď už to věděl.
To nevadí. Být statečný neznamená, že musí využívat násilí. Může svou statečnost prokázat jinými způsoby.
„To vidím," řekla.
Přešla k němu a zvedla mu bradu, aby jí pohlédl do očí.
„⸻ tě."
Než stačil jakkoliv odpovědět, máma ho k—pla. Bylo to příliš rychlé na to, aby stihl uskočit, ale dostatečně pomalé na to, aby ten pocit následně přetrvával na jeho kůži.
„Mami," za—énal a odehnal ji od sebe. „Přestaň."
„⸻," řekla máma velmi, velmi hlasitě.
Steven svraštil obličej. Chtěl jí říct, že nemá rád, když křičí, bez ohledu na to, co mu chtěla sdělit (co to právě řekla? Ty jo, jedním uchem tam a druhým ven), ale rozmyslel si to. Nechtěl ranit její city nebo tak. Jednou za čas to křičení překousne, i když mu z toho hluku nepříjemně hučelo v hlavě a celé tělo se mu napjalo.
Nějakou dobu velmi hlasitě mluvila a ještě několikrát do něj k—pla; do obličeje, do rukou, dokonce i do hrudi. Trvalo to tak dlouho, že měl Steven téměř chuť ji požádat, aby toho už nechala, ale to by bylo neslušné, žádat mámu, aby ho nechala na pokoji, no ne? Nechtěl, aby si myslela, že ji nemá rád.
Miloval ji. I když jí někdy bylo víc než dost.
Nakonec odešla. Během toho, co se potácela ze dveří, se z flašky napila nějaké šťávy. Když sešla schody, Steven se zády opřel o předek své postele (kdy spadl na zem?) a vzhlédl k fosforovým hvězdám na stropě. Před nějakou dobou je uspořádal do skutečných souhvězdí. Slabým šeptem, který nikdo nemohl slyšet, si přeříkával jejich názvy.
„Kassiopea. Malá medvědice. Pegas. Kefeus. Labuť."
Odříkal je všechna a když vyčerpal ta, která měl na stropě, začal vyjmenovávat i všechna ostatní, na která si vzpomněl.
„Velká medvědice. Orion. Pastýř. Perseus. Dalekohled."
Celou tu dobu si rukou mnul žebra a nepřítomně přemítal, proč ho tak bolela. Přestože mu ten chlapec uštědřil mnoho ran, ani jednou se netrefil do žeber.
┈┈ ❋ ┈┈
„⸻, tohle nestačí," řekla paní učitelka, přičemž prstem ukázala na známku v horní části stránky. „Jsem si jistá, že bys to zvládl lépe."
Steven svraštil obličej. Nekřičela, ale její hlas byl i tak příliš hlasitý. A zklamaný. Jedna jeho část se chtěla schoulit do sebe a zacpat si uši, ale Steven to nutkání potlačil. To by bylo hloupé a zbabělé. On přece není zbabělec.
„Jsi chytrý kluk, vím to. Známky se ti přece nezhorší jen tak ze dne na den. Tak co se děje? Proč už se v hodinách tolik nesnažíš?"
„Já-" začal Steven. Následně polkl. Nevěděl, proč se mu tak zhoršují známky. Myslel si, že to zvládá docela dobře.
„Máš doma nějaké starosti? Nebo jde o něco jiného? Šikanuje tě někdo ze spolužáků?"
Steven vehementně zavrtěl hlavou. Ne, nic takového. Paní učitelka si ale zřejmě myslela pravý opak. Neuniklo mu, jak její pohled sklouzl k modřině na jeho čelisti, jako by snad nesla všechny odpovědi. Steven ignoroval nutkání modřinu zakrýt, aby nebyla vidět. Paní učitelka byla pošetilá, dělala ukvapené závěry. Ta modřina se mu udělala kvůli nešikovnému pádu.
„⸻, mně to můžeš říct. Mohu ti pomoct."
Steven věděl, že ať už řekne cokoliv, neuvěří mu, a tak tedy mlčel.
Paní učitelce došlo, že nedostane odpověď, kterou chtěla slyšet, a povzdechla si. „Jestli se nezlepšíš, budu to muset začít řešit s tvými rodiči."
Steven celý ztuhl. Být pokáraný učitelkou byla jedna věc, ale být pokáraný rodiči? Ne, to nechtěl. Už takhle byli moc zaneprázdnění, nechtěl je zatěžovat tím, že by mu museli pomáhat s vylepšením známek.
„Zlepším se," slíbil. „Nezklamu vás."
┈┈ ❋ ┈┈
Steven zase spadl ze schodů. Byl fakt nešika, neustále vrážel do věcí a měl z toho modřiny, aniž by si to pamatoval.
Nemohl si úplně vzpomenout, jak zakopl, ale rozhodně si pamatoval ten pád. Nebyla to žádná zábava.
Opatrně se zvedl z podlahy. Když mu pravou rukou projela ostrá bolest, málem se zase skácel k zemi. Podařilo se mu vzpřímeně postavit, díky bohu, a svou nezraněnou rukou se opřel o zábradlí. Druhou ruku si tiskl k hrudi.
Máma stála nahoře na schodech. Světlo, které na ni dopadalo zezadu, ji uvrhovalo do stínu, kvůli čemuž jí špatně viděl do obličeje, ale byl si jistý, že se jí teď ve tváři zračí ukázkový příklad ustaraného výrazu.
„⸻?" zeptala se.
„Jsem celý," zamumlal Steven. „Nic to není. Je to jen pár pohmožděnin."
Máma vydechla. Znělo to skoro rozzlobeně, ale Steven věděl, že se jí ve skutečnosti ulevilo. Otočila se a zašla do ložnice. Dveře se za ní hlasitě zabouchly. Průvan to dělal často, ale když Steven ten zvuk slyšel, nepodařilo se mu zadržet polekané cuknutí.
Jeho pokoj se také nacházel nahoře, ale stačil jediný pohled na schody a chodbu, do které vedly, a Steven se raději vydal do obývacího pokoje. Proč by riskoval další pád ze schodů? Prostě počká dole, dokud se táta nevrátí domů.
„Kassiopea. Malá medvědice. Pegas. Kefeus. Labuť," šeptal si pro sebe a prstem si na stehno kreslil daná souhvězdí.
Jen dokud se táta nevrátí.
┈┈ ❋ ┈┈
V rohu jeho domácího úkolu byl naškrábaný vzkaz, který tam ještě nebyl, když šel do skříně. Vypracovávání jeho úkolu bylo přerušeno máminým časným příchodem. Rozhodl se, že se na chvíli vydá na malé dobrodružství do skříně. Najde ztracenou princeznu z dalekého měsíce. Úkol a psací potřeby si vzal s sebou, ale v té tmě se nepokoušel pokračovat. Nebyl takový trouba, aby dopisoval úkol, když na něj ani neviděl. A přesto... Když opustil bezpečí – zvláštní volba slov, pomyslel si, ale ihned ten pocit setřásl; vzrušení, opravil se – skříně, nějakým způsobem na úkolu ten vzkaz byl. Vypadalo to jako jeho rukopis, ale ta zpráva mu byla cizí.
,Prosím, musíš zůstat silný za nás za oba. Sám si s ní neporadím. Jsi to jediné, co mám.'
Steven se zamračil. S ní? O kom byla řeč? O nějaké školní lásce? Ne, to je úplná blbost, protože se mu momentálně nikdo nelíbil. Měl na práci důležitější věci a tohle nebyla jedna z nich.
Byl to jen nesmysl, který musel napsat, když si vymýšlel svůj vesmírný příběh. ,Ona' musí být ta ztracená princezna. No jasně, je to tak. A za to šílené, naškrábané písmo může vinit tmu. Ve tmě se koneckonců psalo špatně.
Ale nemůže to tam nechat. Co by si paní učitelka pomyslela?
Začmáral slova tak, že zpráva byla nerozluštitelná. Potom, aby to vypadalo úhledněji, čmáranici proměnil v krajinu svého dalekého měsíce a ještě z nudy přikreslil pár souhvězdí. Paní učitelce se to nebude líbit (nebyla zrovna nadšená z jeho malůvek komet a pásů planetek), ale aspoň se nedostane do trapné situace, ve které by se ho zeptala: „Co to má znamenat?" Nebo: „Jen chci pochopit tvůj myšlenkový pochod." (Přičemž by ukázala na větu, kterou si nepamatoval, že psal.)
Při pohledu na kresbu se usmál. Byl spokojený s těmi malými detaily. Dokonce tam vmáčkl i hvězdy, o kterých se dozvěděl teprve nedávno. Třeba to paní učitelku ohromí natolik, že to nechá být.
Na papíře nebyly žádné další vzkazy, které by musel zamaskovat, a tak si Steven u stolu udělal pohodlí a vrátil se k vypracovávání otázek.
┈┈ ❋ ┈┈
Steven byl zrovna uprostřed jednoho ze svých vesmírných dobrodružství, když zaslechl, jak po dveřích od skříně sklouzlo něco kovového. Zatímco nad tím zvláštním zvukem přemýšlel, dveře jeho pokoje se zavřely. Bylo to tak náhlé, že sebou trhl.
„Haló?" zavolal zmateně.
Opřel se rukou do dveří skříně a otevřel je. Nebo se o to alespoň pokusil.
Dveře se zasekly.
„Herdek," zamumlal. „Ne, už zase."
Není to poprvé, co se to stalo; skříň už byla stará a do dveří se občas muselo strčit silněji, aby se otevřely. Nebylo to nic neobvyklého.
Ale tentokrát se ani nepohnuly bez ohledu na to, jak silně do nich tlačil.
„Haló, pusťte mě ven! Jsem tu zaseklý!"
Nikdo neodpověděl a Steven brzy vzdal volání o pomoc. Rychle si uvědomil, že je to marné. Nikdo ho neslyšel. Doufal, že máma třeba odpoví, ale asi šla ven. To by vysvětlovalo, proč mu nepřišla na pomoc. Nikdy by ho tu nenechala takhle samotného.
To znamenalo, že tu vážně uvízl. Na temném, stísněném místě. Bez východu.
To bylo... To bylo v pohodě. Jen to znamenalo, že má víc času na své příběhy.
Jistě, nebylo to úplně příjemné, ale Steven neměl strach. Neměl strach. Byl naprosto nebojácný.
Naprosto.
„Čelil jsem mnohem horším věcem, než je tohle," řekl si, když se schoulil do rohu skříně. „Nic to není. Brzy budu venku."
Ale nemohl si příběhy vymýšlet donekonečna; nebyl si jistý, kolik času už uběhlo, když ta tma byla natolik přítomná, že se nedala ignorovat. Nezbývalo mu nic jiného než si nevrle mnout ruce, s nadějí se dívat směrem, kde se nacházely dveře skříně, a čekat, až se znenadání otevřou.
Jenže se neotevřely. Ve skříni byla čím dál větší tma, protože se vnější světlo z pokoje začalo vytrácet.
Steven odtrhl pohled ode dveří a uspokojil se s civěním do prázdna. Napadlo ho, že by si mohl vymyslet další příběhy o vesmíru, ale uvědomil si, že to není potřeba. Ne, když měl už teď pocit, jako by se vznášel prázdnotou bez jakékoliv kotvy, která by ho připoutala k pevnému povrchu. Sotva cítil své ruce, nohy, obličej nebo cokoliv jiného. Nebyl tam. Nebyl ve skříni. Jeho mysl byla pryč, vznášela se někde stranou ode všeho a ta tma se přeměnila v něco snového a vzdáleného.
Ze skříně se stala jen postranní myšlenka, na kterou mohl téměř zapomenout.
Když slyšel, že se dveře jeho pokoje otevřely, navrátil se zpět do svého těla.
„⸻," zvolal hlas, „kde jsi?"
„Tati," zašeptal Steven. Hrdlo měl vyschlé z toho, že dlouho nemluvil. Pevně sepjal ruce a zaryl si nehty do kůže, aby se začal soustředit. „Tati, tady jsem!" řekl o něco hlasitěji.
„⸻," zopakoval táta vyplašeněji.
Něco kovového spadlo na zem. Poté se dveře otevřely a odhalily tátův vystrašený výraz.
Steven nečekal, až mu táta začne dávat přednášku o tom, jak je směšné, že se zase zasekl ve skříni. Vyskočil ven a objal ho. Nebyl schopný cokoliv říct, byl zaplaven radostí z toho, že už není ve tmě, že se dostal z toho stísněného prostoru, ve kterém byl déle, než si přál.
„⸻?" řekl táta s obavami v hlase a zpevnil své objetí. „Jak dlouho jsi tam byl?"
Steven vyhlédl z okna. Fialová obloha, na kterou se mu naskytl pohled, mu napověděla, že před chvílí zapadlo slunce. Své dobrodružství započal chvíli po poledni.
„Ne moc dlouho," odpověděl.
Táta se od něj odtáhl, ale ruce měl stále položené na Stevenových ramenou. Pozorně si ho prohlédl od hlavy až k patě. Jeho oči nakonec utkvěly na Stevenových rukou. Poté pohled stočil ke kovové baseballové pálce, která ležela vedle něj. Steven ji zřejmě zapomněl uklidit, než zalezl do skříně. Otec se zamračil.
„Ach, ⸻," pronesl šeptem a vrátil svůj pohled ke Stevenovým zakrváceným nehtům. „Promiň, měl jsem se vrátit dřív."
Steven pokrčil rameny. „Nemůžeš za to. Ty dveře se zasekly, to je všechno. Stačí jenom promazat panty a budou jako nové."
Táta se na něj zvláštně podíval. „⸻?"
„Hm?"
„Jsi... v pořádku?"
„V tom nejlepším, jako vždycky," prohlásil Steven s úsměvem.
Táta semkl rty, očividně byl na pochybách, ale i přesto zakýval hlavou. „Pojď, dáme tě do pořádku." Táta Stevenovi prohrábl vlasy a z tváře mu otřel něco vlhkého. „Co na to říkáš?"
„To zní parádně," odpověděl Steven.
Té noci, když už měl nehty vyčištěné od krve a netřásl se zimou, se rozhodl, že už raději během svých dobrodružství bude zůstávat venku.
┈┈ ❋ ┈┈
Někdo mu položil ruku na rameno.
Byl to nepatrný dotek, ale byl tak náhlý a nečekaný, že to stačilo k tomu, aby Steven vyjekl a polekaně vyskočil ze židle.
Ve třídě zavládlo hrobové ticho. Všichni se otočili jeho směrem. Steven se rychle vrátil na své místo, ale už bylo pozdě. Všichni byli svědky toho, jak ze sebe udělal naprostého blázna kvůli takové maličkosti, jako je lehký dotek na rameni.
(V hlavě se mu rozezněla ošklivá slova, ale okamžitě je setřásl.)
„⸻?" zeptala se paní učitelka. Bylo zřejmé, že byla touto nežádoucí reakcí zmatená.
„Promiňte, nevím, proč jsem to udělal," přiznal Steven nesměle. „Asi jsem jen unavený."
Někteří žáci si mezi sebou začali něco špitat, jiní se neskrývaně začali smát a říkali věci, které se Steven rozhodl ignorovat. Ta pozornost ale i tak stačila k tomu, aby mu tváře zčervenaly studem.
„Nepraštil ses do hlavy?" zeptala se paní učitelka po dlouhé odmlce. „Mám tě odvést na ošetřovnu? Nebo zavolat tvým-"
„Ne!" vykřikl Steven. „Jsem v pořádku. Jen jsem se lekl. Není potřeba tím někoho zatěžovat."
„Víš to jistě? Mluvíš zvláš-"
„Vážně jsem v pořádku."
Paní učitelka si povzdechla, ale nakonec jen přikývla a pokračovala ve výkladu látky. Čas od času na něj vrhla ustaraný pohled. Rozhodně to bylo lepší než ty zmatené a pobavené pohledy, kterých se mu dostávalo od spolužáků.
Nebylo to naposledy, co se ve třídě vylekal. Dokonce to nebyl ani nejhorší případ. Učitelé se postupem času začali vyhýbat jakýmkoliv dotekům a spolužáci je brzy následovali.
Nakonec se ho přestal dotýkat i táta.
Steven si nebyl jistý, jak nebo proč to začalo. Čas od času si všiml, že se táta zarazil uprostřed pohybu. Zaregistroval několik rozpačitých pokusů úplně se doteku vyhnout, i když si to situace žádala. To, že to je problém, si uvědomil, teprve když jednoho dne přišel ze školy a rozhodl se, že si raději napíše úkoly v obývacím pokoji. Máma zrovna v jeho pokoji uklízela, a tak si řekl, že bude lepší, když jí tam nebude překážet, dokud nebude mít hotovo.
Nejspíš musel usínat, protože si nevšiml, že jeho táta stojí za ním, dokud na svém rameni neucítil jeho ruku. Steven překvapeně odskočil a sklouzl pohledem k tátovi, který ho vyplašeně pozoroval. No, není divu! Steven se vylekal jako malé dítě v domě hrůzy. Když se vzpamatoval, opět si sedl na pohovku a sám se své reakci rozpačitě zasmál.
„Tak teď jsem se teda lekl, tati," řekl Steven. „Trénoval jsi své ninjovské schopnosti, že jo? No, můžeš být na sebe pyšný. Vůbec jsem tě neslyšel přicházet."
Táta vyvalil oči. „Ach," dostal ze sebe, „to jsi... ty."
Steven pozvedl obočí. „Jistěže to jsem já. Kdo sis myslel, že jsem?"
Táta na něj upřel svůj zkoumavý pohled, jako by se snažil vyřešit záhadu ve Stevenových očích. „Nikdo, synku. Já... Jsem rád, že jsi v pořádku. Nechtěl jsem tě vylekat."
„Ale, to nic není. Jen mě přístě nějak varuj, jo? Nechci se před svým ninja tátou ztrapňovat každý den, no ne?"
Steven si nevzpomínal, jak konverzace pokračovala, ale táta musel jeho prosbu o to, aby mu dával nějaké varování, špatně pochopit. Nejspíš si myslel, že na Stevena nemá vůbec sahat, protože od onoho dne měl Steven téměř pocit, jako by si byli cizí.
Táta si s ním i nadále povídal, stále se ho ptal, jaký měl den, stále se s ním modlil a o šabatu ho s sebou bral do synagogy (přestože o to Steven pomalu ztrácel zájem; nikdy nebyl tak zbožný jako jeho táta), ale od té doby ho ani jednou neobjal, neodhrnul mu vlasy z očí, dokonce ho ani nepoplácal po rameni. Vypadalo to, jako by byl Steven choroba, které se musí za každou cenu vyhnout.
Steven věděl, že ho tím táta nechtěl ranit, ale nehledě na to, kolikrát si to řekl, nemohl zabránit tomu, aby se mu v srdci nahromadila nepříjemná bolest. Dokázal se přenést přes to, že se mu spolužáci na chodbách vyhýbali obloukem. Dokázal skousnout to, že na skupinových tancích vždycky zůstal sám, protože s ním nikdo nechtěl být v páru. Ale vidět, jak táta vždy svou ruku stáhne, ještě než ji Stevenovi stačí položit na rameno, bylo nesnesitelné.
Věděl, že si za to mohl sám. Kdyby na nečekané doteky nereagoval tak zvláštně, nikdo by neměl důvod se mu vyhýbat. Vše by pořád bylo v normálu.
Máma se ho občas dotýkala, ale Stevenovi to ani zdaleka nepřinášelo tolik útěchy jako otcova dřívější objetí a polibky. Mámina pozornost ho spíš donutila prahnout po tátových objetích ještě víc. Ani přesto nikdy nesebral odvahu na to, aby si o ně řekl. Nechtěl být na obtíž.
Když se mu z tátovy strany žádné útěchy nedostalo, naučil se ji hledat jinde. Doma se vždy zabalil do peřiny a nechal se pohltit jejím hřejivým teplem. Když ho ve škole přepadl pocit samoty, pevně v ruce sevřel popruh školní aktovky a tiskl si ho k hrudi; pomáhalo mu to přežívat ve světě, který rád přehlížel, že Steven vůbec existuje.
┈┈ ❋ ┈┈
„Myslím, že má ⸻ v poslední době nějaké starosti," slyšel Steven paní učitelku z vedlejší místnosti. „Dělá mu problém najít si kamarády a v hodinách už se nehlásí. Od začátku školního roku jsem ho sotva slyšela říct jediné slovo. Někdy to vypadá, jako by s námi ani nebyl ve třídě. Má... nepřítomný výraz."
Steven pohupoval nohama. Nebylo to tak snadné jako dříve, než začal růst jako z vody. Jeho boty teď zaskřípaly, pokaždé když škrtly o podlahu. Ale aspoň se měl čím zabavit. Nikdy nebyl dobrý v sezení na jednom místě, obzvlášť delší dobu. Už na chodbě čekal téměř dvacet minut. Čas si mohl krátit pouze posloucháním tlumené diskuze mezi jeho tátou a paní učitelkou ve vedlejší místnosti.
„Nejsi v maléru." To byla jediná věc, kterou mu táta řekl, než s paní učitelkou odešel.
Jenže rodiče žáků, kteří nebyli v maléru, do školy chodit nemuseli.
Stevenův pohled sklouzl ke dveřím od třídy. Paní učitelka se zmiňovala o výchovné poradkyni a říkala něco o pěstování přátelství, ale víc se mu nepodařilo pochytit. Byl to dospělácký rozhovor o něčem, na čem ani tolik nezáleželo.
Steven byl v pořádku. Nebyl osamělý. Nebyl ani to druhé slovo, které paní učitelka řekla. Znělo to jako ledabylý. Dělala si zbytečné starosti. Na tom, že je tichý, není nic špatného.
Ale jestli se domnívala, že Steven potřebuje kamarády, tak tedy fajn. Steven si najde kamaráda.
┈┈ ❋ ┈┈
Neděle se stala dnem, kdy Steven vyrážel na dobrodružství do města. Táta z toho nebyl úplně nadšený, ale nezatrhl mu to. Jen ho požádal, aby se netoulal moc daleko od domova a aby byl doma, než se setmí. Steven mu na to bez váhání kývl. Byl rád, že se konečně může vydat ven.
Avšak... Kdo by mu mohl mít za zlé, že šel pokaždé dál a dál? V jeho ulici toho přece jen nebylo moc k vidění. Brzy ho začalo zajímat, co se nachází za ní.
Při jednom ze svých dobrodružství napříč městem se dostal do Grant Parku.
Stačilo, aby se pouhou hodinu procházel jeho úchvatnou zelení, a Steven se rozhodl, že je to jeho nejoblíbenější místo na světě.
Zaprvé, park byl obrovský. Bylo tu plno věcí k vidění. Byly zde květinové zahrady, sochy a velká fontána, která ho uchvátila, jen co ji spatřil. Bylo to perfektní místo pro jakéhokoliv dobrodruha.
A zadruhé, jmenoval se Grant Park. Byl pro něj jako stvořený.
Po několika výletech do Grant Parku, kdy se kochal jeho krásami, se to stalo jeho víkendovou rutinou. Navštěvoval park a krmil zdejší holuby.
Nekrmil je chlebem, protože věděl, že pro ptáky nemá žádnou výživovou hodnotu. Nebyl tak velký trouba, aby je krmil něčím takovým. Místo toho se po cestě stavil ve zverimexu a za to malé kapesné, které od táty dostával, koupil malý pytlík zrní. Poté vyrazil na své nejoblíbenější místo v parku. Bylo na samém okraji, blízko u silnice, kam moc chodců nechodilo. Bylo tu ticho a klid – ne úplně, ale bylo tu tolik ticha a klidu, kolik ve městě mohlo být – a holubi se tu rádi slétavali.
Jednoho holuba si Steven rychle oblíbil. Byl skoro celý bílý, jen na levém křídle měl pár šedivých pírek. To, společně s jeho troufalou povahou, stačilo k tomu, aby se dal od ostatních rozeznat. Rozhodl se, že mu bude říkat Cygnus.
„To kvůli tvému peří," vysvětlil Steven holubovi. „Cygnus znamená ,labuť'. No, ty zcela zjevně nejsi labuť, ale jsi jí podobný, no ne?"
Cygnus jen zobal zrní jako ostatní holubi. Stevenovi to nevadilo. Zkrátka byl rád, že má ke komu mluvit, i když se nedočká odpovědi.
„Můj bar micva se blíží, věděl jsi o tom? Jo, táta se na to připravuje už celou věčnost, plánuje velkou oslavu. Je přece rabín, dalo se to čekat. Já jen doufám, že to nepřežene, chápeš? Nemám úplně v lásce, když jsem středem pozornosti. Ale jsem si jistý, že to bude zábava. A máma se taky těší. Říká, že to znamená, že konečně budu zodpovědný za své vlastní činy. Dokonce řekla, že mi po oslavě dá pár dárků, není to bezva?"
Cygnus si načechral peří.
Steven se nevědomky zasmál. „Promiň, ty asi nechceš poslouchat moje bláboly, co?" řekl. „Máš důležitější starosti. Nejspíš starosti, které musí ptáci řešit. Ptačí politika, ptačí války, možná i ptačí práce."
Steven na zem vysypal další várku zrní, tentokrát blíž ke svým nohám. Malý, bílý pták k němu přihopsal.
„Dříve jste přenášeli zprávy, víš?" promluvil Steven. „Protože jste mnohem chytřejší, než si lidé myslí. Vždy najdete cestu domů, ať jste jakkoliv daleko. To je velmi chytré. A to ani nemluvím o vránách nebo tak. Jsou schopné rozpoznat svůj vlastní odraz, víš? To většina zvířat nedokáže. ,Ptačí mozeček' by měl být kompliment, to si myslím."
Aniž by k tomu musel být pobídnut, Cygnus vyletěl na lavičku vedle Stevena. Stevenův výraz se rozzářil. Vidíte? Umí si najít přátele. Sice zvířecí, ale i tak přátele.
Steven na lavičku vysypal zbytek zrní tak opatrně, jak to jen šlo, aby svého malého ptačího kamaráda nevyplašil. Cygnus ihned začal zobat z malé hromádky a Steven ho tiše pozoroval. Snažil se při tom co nejméně hýbat. Když Cygnus všechno vyzobal, s očekáváním na Stevena upřel svůj pohled.
„Promiň, už nic nemám. Ale brzy přinesu další, slibuji."
Steven vstal a otřepal si z oblečení spadaná zrnka. Cygnus rychle sletěl dolů a začal je zobat.
„Ty jsi ale jedlík, co? No, neměj obavy, kamaráde, brzy se vrátím," oznámil. „Dočkej času jako holub klasu." Steven se svému vtipu zasmál. „Tak já letím."
Steven okamžitě propukl v smích, což stačilo k tomu, aby se Cygnus vyplašil a uletěl. Stevenův smích ustal. Povzdechl si a ovinul kolem sebe ruce.
Možná měla paní učitelka pravdu. Možná byl osamělý. Přestože si s holuby povídal rád, někdy si přál mít někoho, kdo by mu odpovídal nazpět. Nebo někoho, kdo by se alespoň zasmál jeho vtipům.
To by bylo báječné.
┈┈ ❋ ┈┈
Grant Park nebylo jediné útočiště, které v této části města našel. Jednoho dne, místo toho, aby se domů vrátil podél pobřeží, Steven od parku zamířil k centru města a náhodou narazil na impozantní budovu. Byla to knihovna Harolda Washingtona.
Když se poprvé odvážil vejít dovnitř, ani si neuvědomil, že je to knihovna. Byl zkrátka uchvácený vznešeností oné budovy.
Když prošel dveřmi, naskytl se mu pohled na velkolepý vestibul. Strop byl tak vysoký, že si Steven připadal jako malý mravenec mezi stébly trávy. Bylo vidět i do vyššího patra, v němž se podél zdí nacházely dveře, které vedly na místa, která nemohl vidět. Uprostřed místnosti byla obrovská, kruhová díra obehnaná zábradlím, která nabízela výhled na nižší patro. Steven přeběhl k zábradlí a snažil se dohlédnout co nejdál. Pod ním lidé chodili sem a tam, v rukou nosili hromady knih naskládaných na sebe.
„Páni."
Rychle došel k názoru, že se mu tohle místo líbí ještě víc než Grant Park.
„Ahojky," ozval se nějaký hlas. „Hledáš něco?"
Steven se otočil směrem, ze kterého hlas přicházel. Od recepčního pultu na něj mávala recepční. Vypadala mile, pomyslel si. Obličej jí zdobily vrásky; určitě byly důkazem toho, že se hodně usmívala. Před svýma téměř černýma očima měla nasazené půlměsícové brýle. Steven si nebyl jistý, jestli je skutečně potřebovala, nebo je lidé, kteří pracují v knihovně, dostávali při nástupu do práce.
Steven došel k závěru, že je to milá žena. Popoběhl k jejímu pultu.
„Ahoj," pozdravil Steven a zamával jí. „Ehm... Ne, já jen, no, venku byly sovy – tedy sochy sov, ne opravdové sovy, ale nebylo by to super? – no, zaujaly mě. A ostatní dekorace taky. Tak jsem si řekl, že půjdu dovnitř, a panečku, je to tu stejně skvělé jako zvenku. Prostě paráda. Nemám slov."
Recepční – podle jmenovky Cyntie – mu věnovala vřelý úsměv. „Znám ten pocit." Spiklenecky se naklonila přes pult. „Abych řekla pravdu, doteď si tak občas připadám."
Steven se zahihňal. Potěšilo ho, že se mu svěřila s tak tajnou informací. „Vážně?"
„Ano." Cyntie se podívala za Stevena. „Ty tu jsi sám?"
Stevenův smích se vytratil. Nervózně si začal pohrávat s prsty. Nemohl jí říct pravdu. Určitě by ho poslala domů, nebo ještě hůř, zavolala by jeho rodičům, aby si ho vyzvedli. Už by ho nikdy nepustili na žádná dobrodružství. Nechtěl se jich vzdát, a tak odpověděl: „Jsou venku, porozhlížejí se po okolí. Nechodíme do téhle čtvrti moc často. Bydlíme severně odtud, v Lakeview."
„Žijete tu dlouho? Tím myslím ve Spojených ⸻."
„Celý můj život," odvětil Steven. Navzdory své lásce k poznávání nikdy neopustil své město, natož zemi. Doufal, že se to jednoho dne změní.
„Aha, ale tvůj přízvuk..." Cyntie zatřásla hlavou a usmála se. „Tak proč se tady neporozhlédneš sám? Čteš rád?"
„Ano!" vykřikl Steven a začal se pohupovat na nohou. „Zbožňuji čtení."
„Když mi povíš, jaký typ knih tě zajímá, mohu tě nasměrovat."
Steven se nad tím zamyslel. „No, rád se dozvídám nové věci o hvězdách. Máte nějaké takové knihy?"
„Samozřejmě," řekla Cyntie. Něco napsala do počítače. „Máme několik knih dostupných k zapůjčení, většina z nich je ve čtvrtém podlaží. Máš čtenářský průkaz?"
„Ne."
„Jestli chceš, tak ho teď můžeme zařídit. Potom si budeš moct knihy půjčovat domů. Jen budeme potřebovat podpis jednoho z tvých rodičů a potvrzení tvého současného bydliště."
Steven posmutněl. Kdyby to řekl rodičům, zjistili by, že se příliš vzdaloval od domova. Opravdu nechtěl, aby si dělali starosti. „Ehm... A kdybych neměl čtenářský průkaz, mohl bych si ty knížky číst alespoň tady?"
Cyntie se na chvíli odmlčela. Vypadalo to, že se rozmýšlí. Poté pokývala hlavou. „Ano, to by neměl být problém, drahoušku. Jen se vždy ujisti, že knihy vrátíš tam, odkud jsi je vzal, ano?"
„Ano," souhlasil Steven. „Děkuji."
„Když budeš potřebovat s něčím pomoct, víš, kde mě najdeš. Ale ještě než mi utečeš, řekneš mi, jak se jmenuješ?"
Steven se zastavil. Na to se ho nikdy nikdo nezeptal. Jediní lidé, se kterými mluvil, už jeho jméno znali, jen ho vždy říkali špatně. Neměl to srdce je opravit.
Ale teď měl příležitost představit se někomu novému.
„Ehm, jistě, samozřejmě. Jsem to ale moula. Jmenuji se Steven. Jako s V."
„Steven," zopakovala Cyntie s úsměvem. „Ráda tě poznávám, drahý."
Poprvé po dlouhé době se Steven necítil, jako by byl přehlížen. Rozzářil se radostí.
„Také vás rád poznávám."
┈┈ ❋ ┈┈
Díky Cyntiinu nasměrování Stevenovi netrvalo dlouho najít sbírku knih o astronomii. Nebyl úplně překvapený, když zjistil, že většinu dostupných knížek z této sekce už četl. To ho ale neodradilo od toho, aby se podíval, co dalšího knihovna nabízí.
Většina knih byla určena k tomu, aby čtenáře naučila něco o souhvězdích, ale Steven už znal všechna souhvězdí, která byla viditelná pouhým okem, a tak je ignoroval. Některé knihy se hvězdami zabývaly spíš z vědeckého hlediska. I když mu to přišlo zajímavé, víc ho to táhlo k hostorii pozorování hvězd a mýtům, které se k tomu celému vázaly. Líbila se mu představa, že si lidé vymýšleli příběhy, aby si usnadnili cestování temnou nocí.
Když se blížil ke konci police, jedna kniha upoutala jeho pozornost. Vytáhl ji a zvědavě si ji prohlédl. Byla to starší kniha se žlutým obalem, jehož spodní část byla ke Stevenovu vlastnímu překvapení zdobena egyptskými obrázky. V horní části se nacházel název knihy; ,Počátky astronomie' od J. Normana Lockyera.
Autorovo jméno mu nic neříkalo, ale Steven se rozhodl, že ,J.' je zkratka pro jméno Jacob. Nevěděl, proč se tak rozhodl, ale pomyslel si, že Jacob Lockyer zní lépe než J. Norman Lockyer.
Ale autorovo jméno teď může jít stranou. Kniha ho zaujala a podle obálky to vypadalo, že je nějak spjatá se starověkým Egyptem. O tomto tématu něco málo věděl, a to hlavně díky školním projektům z dějepisu a starým filmům o mumiích, na které se koukal, když byl menší. Ale ani zdaleka se nemohl považovat za experta. Možná by mohla být zábava dozvědět se něco nového.
Posadil se na nejbližší židli a otevřel knihu. Přelistoval předmluvu a obsah, aby se dostal k první kapitole.
,Když se zeptáme, u kterých raných národů s největší pravděpodobností najdeme první kultivaci astronomie bez ohledu na její formu,' stálo na začátku, ,dozvíme se, že archeologové se obecně shodují, že první civilizace, které byly dosud vysledovány, byly civilizace v údolí Nilu a v přilehlých zemích západní Asie.'
Stačil tenhle jediný odstavec a Steven se do knihy úplně ponořil. Nedokázal se od ní odtrhnout; byla zkrátka ohromně zajímavá. Proč mu nikdy nikdo neřekl, jak byli staří Egypťané úžasní?
No dobře, věděl proč. Jeho táta a tátovi rabínští přátelé se vždy rozčilovali nad tím, jak Egypťané zotročili jejich dávné předky, takže Steven věděl, že nebyli až tak úžasní. Ale jejich pojetí matematiky a astronomie bylo úchvatné. Dokonce i jejich božstvo. Nemohl popírat, že ho to fascinovalo. I navzdory nepatrnému náznaku provinění, který pocítil kvůli tomu, že si knihu užíval, pokračoval ve čtení.
Tolik se do knihy ponořil, že ani nevnímal, jak čas letí. Byl to až rychlý, neúmyslný pohled na hodiny v rohu místnosti, který Stevena od knihy odtrhl.
„Kruci," zamumlal, „musím jít domů." Vyskočil ze židle a pádil knihu vrátit zpět do police. Chtěl pokračovat ve čtení, ale jeho večerka se blížila a Steven se neodvažoval přijít domů pozdě.
Tímto dnem započala jeho nová rutina. Každou neděli jel autobusem do Grant Parku, aby nakrmil své holuby, a poté zamířil do knihovny. Prvních pár týdnů spočívalo v tom, že vždy zamířil rovnou k Počátkům astronomie a začal číst tam, kde skončil při předchozí návštěvě knihovny. Takhle to probíhalo, dokud knihu nedočetl. Poté se s radostí, která mu proudila v žilách a přiměla ho pohupovat se na nohách, zeptal Cyntie, kde se nacházejí všechny knihy o bozích starověkého Egypta.
Cyntie ho poslala do šestého patra, dokonce mu dala i pár doporučení. V tu chvíli se zrodila Stevenova láska k egyptské mytologii.
┈┈ ❋ ┈┈
Přeříkávání souhvězdí bylo nakonec nahrazeno přeříkáváním egyptských bohů.
„Usir. Hor. Eset. Hathor. Thovt. Amon-Re. Tveret. Amemait. Chonsu."
Jeho fascinace egyptskou mytologií se brzy přerodila v lásku k egyptologii jako takové. Rychle se prodíral sekcí knih, které se zabývaly faraony, pyramidami a staroegyptskými rituály. Nakonec všichni holubi, kteří ho v parku navštěvovali, měli svá jména. Mezi Hatšepsut, Ramsesem a Nefertiti byl teď Cygnus ten, který vyčníval.
Steven tátovi o své nové fascinaci neřekl. Často se musel držet, aby omylem během konverzace neřekl referenci na něco, co se týká Egypta. Bylo těžké o tom nemluvit. Opravdu, opravdu těžké, ale věděl, co by se stalo, kdyby se o své zálibě někdy zmínil. Táta by měl mnoho otázek. Otázky by vedly k tomu, že by zjistil, že Steven podnikal cesty dál, než měl dovoleno, a to by vedlo k tomu, že by měl Steven zakázáno ještě někdy vkročit do Grant Parku nebo do knihovny.
Steven nevěděl, co by si počal, kdyby tam už nemohl chodit.
┈┈ ❋ ┈┈
V parku byl mrtvý holub.
Naštěstí to nebyl Cygnus, hnědé peří bylo dostatečným důkazem, ale Steven se i přesto zastavil a znepokojeně se podíval na to malé, nebohé tělíčko.
Bylo rozmáčknuté. Jestli si měl tipnout, nejspíš ho přejelo něco těžkého, protože ať už ho zabilo cokoliv, mělo to dost síly na to, aby to maso rozdrtilo a rozjezdilo po zemi.
Dařilo se mu ten pohled snášet, dokud jeden ze zbylých holubů nezačal zvědavě klovat do rozprostřených vnitřností.
Stevenovi se udělalo špatně. Otočil se, aby se na to nemusel dívat. Musel dělat vše, co bylo v jeho silách, aby se nepozvracel.
„Vypadá to, že jsem přecitlivělý," řekl později Cygnovi, když se vzpamatoval natolik, aby si sedl na lavičku a začal krmit holuby hodně, hodně daleko od toho přejetého. „Extrémně přecitlivělý. Takže ti radím, aby ses nenechal jen tak rozmáčknout, jasné? Protože já se tvého pohřbu účastnit nebudu. Už jsem za svůj život viděl dost krve a masa, díky."
Cygnus zatřepotal křídly a vyletěl na opěradlo. Steven ho podezíravě přejel pohledem.
„Ty bys nesnědl mé vnitřnosti, že ne?" zeptal se.
Natáhl k němu ruku plnou zrní, které brzy bylo vyzobáno do posledního. Poté Cygnus zkoumavě naklonil hlavu a začal Stevenovi zvědavě klovat do dlaně.
„Aha, tak takhle to tedy je," řekl Steven a přitáhl si ruku k sobě. „Jsem pro tebe jen budoucí jídlo, jo? Ty a tví holubí přátelé jen čekáte, až natáhnu brka, abyste mě mohli zhltnout. No, tak to si ještě nějakou dobu počkáte, protože to rozhodně v blízké budoucnosti nemám v plánu."
Cygnovo zavrkání téměř znělo zklamaně.
Následně šel Steven do knihovny, kde strávil odpoledne čtením knihy o mumifikaci a poté sáhl po knize o říši Duat. Bylo to od něj trochu hloupé, číst o smrti, když se snažil na smrt nemyslet. Ale daná témata ho tak zajímala, že knihy nedokázal odložit. Doufal, že popis vyjímání mozku při mumifikaci a vážení srdcí mu z mysli vymaže mrtvého holuba, ale ten výjev celý den přežíval někde vzadu v jeho mysli. A kdykoliv si pomyslel, že se konečně vytratil, opět to celé viděl živě před očima.
U večeře se mu ten pohled zase připomněl. Zrovna měl na talíři košer kuře obalené v křupavé strouhance a bohatě obložené pečenou zeleninou. Táta pokrm připravil speciálně pro něj jako odměnu za to, že napsal test z dějepisu na výbornou. Když mu ráno táta oznámil, co má v plánu připravit na večeři, Steven byl nadšený, ale teď celý ztuhl a jen na kuře upíral svůj pohled.
Kuře ani nemělo kůži. Bylo polité lákavou medovo-hořčicovou omáčkou, kterou zbožňoval, ale nestačilo to k tomu, aby si dal první sousto.
Jediné, co viděl před očima, byl mrtvý holub a jeho krvavé vnitřnosti.
Alespoň zelenina nepředstavovala riziko. Všechnu ji ze svého talíře vyjedl, takže jediné, co zbylo, bylo kuře. Tou dobou už bylo více než očividné, že se mu vyhýbal. Doufal, že táta dovečeří jako první a Steven tak bude moct kuře nenápadně vyhodit, až se nebude dívat. Jenže táta zůstal u stolu, i když dojedl. Tiše vyhlížel z okna. Nikdy si u večeře moc nepovídali – ne, když tu byli jen oni dva, což bylo většinu večerů, protože máma obvykle jedla osamotě. Nevěděl proč. Ani si nebyl jistý, kdy s tímhle zvykem začala, ale domyslel si, že důvodem nejspíš bylo to, že jedla později než oni.
Protože rozhovor nemohl zakrýt jeho rozpaky sníst kuře, jeho ruka s vidličkou se nepříjemně vznášela nad talířem. Každou chvíli se s ní přibližoval ke kuřeti. Snažil se sebrat veškerou odvahu a sníst ho.
Zvládne to. Vždyť je to jen maso. Jedl ho celé roky. Nic to není. No tak, jen jedno sousto, to zvládne.
Mrtvý holub. Vnitřnosti.
Ne. Ne. Nezvládne to. Položil vidličku a s naštvaným zaúpěním se opřel.
„⸻? Co se děje?" Táta shlédl ke Stevenovu talíři a svraštil čelo. „Je s tím kuřetem něco v nepořádku? Udělal jsem ho přesně tak, jak ho máš rád."
Steven na tátu pohlédl. „Ne, ty za to vůbec nemůžeš. Jsem si jistý, že to kuře je výborné."
„Tak o co jde?"
Steven se zašklebil. „Já... Ehm, no, je to trochu hloupé. Možná je to jen přehnaná reakce. Ale... No..."
„⸻?"
„Asi chci být vegan," vyrazil ze sebe Steven.
Jeho táta jen zamrkal. Byl tím oznámením zaskočený. „Co? Proč?"
„Viděl jsem, jak nějaký holub jedl vnitřnosti jiného holuba."
„Aha," řekl táta a pozvedl obočí. I on vypadal, jako by ho ta představa znepokojila. Se zamračením shlédl ke Stevenovu kuřeti. „Dobře. Vegan budeš jenom ty?"
„Ehm," dostal ze sebe Steven, který byl z otázky zmatený. „Jako... Jestli chceš, tak můžeš taky. Ale jestli ne, nebudu se zlobit."
Táta mu věnoval zvláštní úsměv. „Dobře. To rád slyším."
„Nebude to problém, že ne?"
„Ne," ujistil ho táta. „Jsem si jistý, že to zvládneme."
┈┈ ❋ ┈┈
Steven byl zrovna ponořený v knihách v šestém patře, když k němu zničehonic přišla Cyntie. Nebylo neobvyklé, že ho někdy během pauzy navštívila a zeptala se ho, co právě čte. Ráda ho s vřelým úsměvem poslouchala tlachat o svých nových zjištěních.
Dnes se ale neusmívala. Poprvé za celou dobu, co ji znal, se tvářila přísně.
„Jedna z knih, kterou sis minulý týden četl, zmizela."
Steven na ni zmateně zamrkal. „Co? Jaká?"
„Ten, kdo stojí v koutě."
Steven svraštil čelo. Ten název mu nic neříkal. Nezdálo se, že má něco společného s Egyptem nebo astronomií. Došel k názoru, že ho název ničím nezaujal a kniha ho nelákala. „Nikdy jsem ji nečetl."
„No, to je klidně možné, ale viděla jsem ji na tvé hromadě knih, když sis minulou neděli četl ve studovně. A v ten den zmizela, což znamená, že jsi byl poslední, kdo ji měl."
Steven vytřeštil oči. Myslela si... Myslela si, že ji ukradl. Obviňovala ho. Myslela si, že to má na svědomí.
Stevenovi v hrudi začalo tlouct srdce jako o závod.
„Vzal jsi ji, Stevene? Můžeš mi to říct."
„Nevzal," vydal ze sebe, „přísahám."
„Stevene, nemusíš mi lhát, o nic nejde. Nebudu se zlobit."
„Ale já nelžu," obhajoval se Steven. Zoufale si přál, aby mu věřila. „Nelžu. Nikdy bych si knihu bez zeptání nevzal."
Cyntie si povzdechla. To stačilo k tomu, aby se Steven zachvěl. Byla zklamaná. Proboha, byla naštvaná. Zlobila se na něj. Zlobila se na něj.
To, co následně řekla, se Stevenovi ztratilo v mlze. Jediné, na co dokázal myslet, bylo to, co by se stalo, kdyby usoudila, že knihu skutečně ukradl. Už by se sem nikdy nemohl vrátit. Zakázali by mu číst si knížky, zakázali by mu sem vůbec chodit. Zavolali by jeho rodičům a řekli by jim, jak je nevychovaný.
„Ne, ne, ne," zalapal po dechu. Začal couvat, až naboural do police a sesunul se k zemi.
Nezáleželo na tom, jestli něco udělal, nebo ne. Cyntie si myslela, že provedl něco špatného, a teď bude potrestán a nebude to mít jak zastavit a přijde o jedinou věc, která ho dělala šťastným, a proč nemůže dýchat? Proboha, proč nemůže dýchat, co se to s ním děje, co se to děje, co to má znamenat, proč nemůže–
Cyntie mu položila ruku na koleno.
Steven sebou trhl a snažil se odtáhnout. Možná i vykřikl, ale nemohl si tím být jistý, protože přes tu náplavu myšlenek ve svém mozku nic neslyšel.
„Promiň, promiň, žádné doteky," pronesla Cyntie, přičemž zvedla ruce do vzduchu. Její hlas zněl tlumeně, jako by byla pod vodou. „Jen si sednu naproti tobě, drahoušku, ano?"
Steven neklidně sledoval, jak se posadila a opřela se o protější polici. Chodidla měla tak blízko k těm Stevenovým, že se o ně snadno mohla otřít. Naštěstí dostála svému slibu a nijak se ho nedotkla.
„To je v pořádku," řekla s klidem, „nemusíš se pořád omlouvat."
Teprve teď si Steven uvědomil, že tiše mumlal „omlouvám se" dokola a dokola. Zavřel pusu a přitáhl si kolena blíž k hrudi. Tváře mu zrudly studem.
„Co se to se mnou děje? Umírám?"
„Ne, zlato. Myslím, že máš panickou ataku."
„Co? Ne," opáčil Steven a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ne, nemívám panické ataky. To je... To se mi nestává."
Vždyť by se takhle neměl cítit. Byl nebojácný. Ať už bylo nebezpečí jakékoliv, dokázal se mu postavit. Takový prostě je. Takový byl celý svůj život.
Až na to... Až na to, že si nedokázal úplně vzpomenout, kdy naposledy se cítil nebojácně.
Takhle to být nemělo. Takhle je to špatně. Nemá se takhle cítit. Nemá být tak... slabý. Jak může někoho chránit, když se při první známce nebezpečí chová takhle?
(Chránit? Proč to vždy byla první věc, která mu přišla na mysl? Koho vlastně chránil?)
„Hej, hej, Stevene, potřebuji, aby ses na mě soustředil, ano? Máš rád mentální cvičení, že?"
Steven na ni zamžoural. I když seděla naproti němu, připadala mu tak daleko. „Ano," řekl rozpačitě.
„Skvěle. Jedno bych pro tebe měla. Můžeš přečíst název některé z knih za mnou a poté na jeho základě vymyslet příběh? Můžeš to pro mě udělat?"
Steven polkl. „Jo, jo, můžu."
Přelétl polici pohledem a zaměřil se na první knihu, která si získala jeho pozornost.
„Ehm, tak fajn. Takže, ehm, Neobjevené já je o, ehm, Amon-Reovi, který se dozvídá, že není pouze spojením Amona a Rea, ale ve skutečnosti je v jeho duši ještě třetí, tajemný bůh, který se stává silnějším a má větší vliv na jeho schopnosti. Zjišťuje věci o téhle třetí části sebe samého a sžívá se se svou rolí nejvyššího boha."
„Výborně, výborně, pokračuj," povzbudila ho Cyntie.
„Ehm, moment, musím něco najít. Dobře, takže, ehm, Zažehnané vědění: Vyrovnání se s traumaty z dětství je o světě, kde, ehm, když lidé dosáhnou věku třinácti let, všechny jejich vzpomínky z dětství jsou zažehnány. Jsou úplně vypuzeny z mozku. Nikdo si je nepamatuje. Ale muž, o kterém příběh je, ehm, vadí mu to, takže se vydá na dobrodružství a pokusí se své vzpomínky získat zpátky."
Steven pohledem zkoumal polici. „A... Pochopení utrpení: Léčivá konfrontace s vlastní minulostí – pane jo, docela dlouhý název – je o muži, který cestuje zpátky v čase, aby dostal své mladší já z psychiatrické léčebny, ve které musel pobývat, i když ví, že to na jeho časovou osu nebude mít žádný vliv. Pomůže svému druhému já s uzdravením a ono na oplátku s uzdravením pomůže jemu."
Tou dobou už se Stevenovo dýchání zklidnilo na zvladatelné tempo a už neměl pocit, jako by se mu jeho tělo chtělo vzepřít. Uvolněně se opřel o polici a zhluboka vydechl.
„To nebyla zábava," zamumlal. „Myslím tu panickou ataku."
„Nikdy to není zábava," souhlasila Cyntie. „Ale zvládl jsi to na výbornou. Musím přiznat, že jsem nikdy tohle cvičení nedělala v psychologické sekci, ale odvedl jsi dobrou práci. Už je ti lépe?"
Steven přikývl. „Ale cítím se úplně vyřízeně."
„Ano, to se stává," odpověděla. Steven nějakým způsobem poznal, že s tím má vlastní zkušenosti. Cyntie si povzdechla. „Promiň, že jsem tě takhle rozhodila. Mělo mi dojít, že tě rozrušuji."
„To nevadí. Jen jste dělala svou práci. Nemělo mě tak vyvést z míry, že jste na mě naštvaná."
„Ale Stevene, já na tebe nejsem naštvaná. Nikdy bych se na tebe nedokázala zlobit. Na to jsi moc velký drahoušek."
Steven polkl. „Takže... kdybych tu knihu vzal... co by se stalo?"
„Nic, zlato," upokojila ho. „Nebudeš za to nijak potrestaný. Prostě ji jen vrať, jako by sis ji normálně půjčil, a zapomeneme na to. Co na to říkáš?"
Steven zběsile zakýval hlavou. Jestli to znamenalo, že nebude mít žádný důvod být na něj rozzlobená, tak obrátí celý dům naruby, aby tu knihu našel.
┈┈ ❋ ┈┈
Zabralo to pouze deset minut hledání po pokoji a Steven knihu našel pod svou matrací.
I když se rozhodl ji hledat, byl překvapený, že ji skutečně našel. Opravdu si nevzpomínal, že by ji sebral. Asi ji musel vzít omylem, jenže nechápal, jak se mu to mohlo povést. Do sekce s beletrií moc nechodil, ale jediný způsob, jak se kniha mohla dostat pod jeho matraci, byl ten, že ji tam sám dal.
No, to je jedno. To, že tu kniha je, znamená, že ji může vrátit a vše napravit.
Když ji šel uložit do svého batohu, aby byla v bezpečí, všiml si, že jedna z posledních stránek měla zahnutý roh.
„Ale takhle se přece s knížkami nezachází, no ne?" poznamenal a zklamaně zavrtěl hlavou.
Otevřel knihu na založené straně, aby ji zarovnal, ale rychle byl od svého záměru rozptýlen, když jeho oči postřehly, že spodní části dvoustránky byly zvýrazněné žlutým zvýrazňovačem. Zamračil se a rozhodl se to prozkoumat. Věty byly zvýrazněné příliš pečlivě na to, aby to bylo náhodné; někdo to udělal, aby k daným slovům přitáhl pozornost. Zvědavost nad ním zvítězila a Steven si zvýrazněný text přečetl.
,Mrzí mě, že jsem tě do toho zatáhnul, i když ani nevíš, kdo jsem, a osobně jsme se nikdy nepotkali a já ti nemůžu říct, kdo jsem, protože jsem slíbil všechna ta malá tajemství zachovat.'
,Moc se omlouvám---protože jsi pro mě fakt moc znamenal a doufám, že máš krásný život, protože si fakt myslím, že si to zasloužíš.'
Steven knihu bez přemýšlení odhodil na podlahu.
Zmateně zamrkal. To bylo hloupé. Proč to udělal? Byl to jen... jen nějaký náhodný vzkaz, který tam zanechal jiný návštěvník knihovny. Fakt příšerný návštěvník knihovny, pomyslel si, protože takhle ničil vypůjčené knížky.
Ale v čem byl Steven jiný? Zrovna tu knihu odhodil na zem.
„Promiň," zamumlal směrem ke knize, když si dřepl, aby ji zvedl. „To ode mě nebylo moc hezké. Já... Příští neděli tě vrátím, takže budeš zase v bezpečí knihovny. A potom vystopuji toho, kdo s tebou takhle zacházel, a pěkně si to s ním vyřídím. Zahýbání rohů. To je ale hňup. Měl by se nad sebou zamyslet."
┈┈ ❋ ┈┈
Když knihu vrátil, Cyntie nebyla naštvaná ani zklamaná.
Naopak se ho svým milým, vřelým hlasem zeptala, jestli ho může obejmout.
Bylo to to nejlepší objetí v jeho životě.
┈┈ ❋ ┈┈
Steven vždy knihy upřednostňoval před filmy, to ale neznamenalo, že čas od času nezašel do kina.
Rád si lístky ukládal do malé krabičky, kterou schovával za skříň. Nechával si je jako takové upomínky, na které když se podívá, s radostí si vzpomene na dané filmy. Tedy, alespoň to byl jeho plán. Vtipné bylo, že si polovinu filmů vůbec nevybavoval, i když tu měl jejich lístky.
Vzpomínal si na všechno od Pána prstenů přes Atlantidu: Tajemnou říši až po film Mumie se vrací. Ale ať se snažil sebevíc, prostě si nepamatoval, že by někdy viděl Jurský park 3, Star Wars: Epizoda II – Klony útočí nebo Americké psycho. (Jak se na tenhle, proboha, vůbec dostal? Měl věkové omezení!)
Byly tu filmy, ze kterých si pamatoval jen útržky. Nevěděl, proč mu v paměti utkvělo jen několik scén, ale když přišlo na tyhle věci, vždycky měl špatnou paměť.
Jeden takový film, z nějž si pamatoval jen pár scén, byl tenhle, který vyšel teprve před měsícem. Nebyl si jistý, proč se šel na něj podívat (ale z nějakého neznámého důvodu mu název toho filmu vykouzlil úsměv na tváři). Jediná věc, kterou o něm věděl, bylo to, že byl natočený podle jednoho z máminých nejoblíbenějších muzikálů.
No dobře, vlastně mu nikdy neřekla, že je to její nejoblíbenější muzikál, ani ji nikdy neslyšel o něm mluvit, ale když byl v kině a sledoval film, ihned ten text poznal. Často slýchal, jak ho máma říká tátovi, když byl Steven sám ve svém pokoji a přeříkával si pro sebe jména egyptských bohů a faraonů.
„Říkal si o to," zpívaly zpěvačky jednohlasně. „Říkal si o to."
Steven si pamatoval, že jeho první myšlenka, když muzikál začal, byla, že by měl odvrátit pohled, protože tam všichni byli polonazí. Mohl tam vůbec být? Ale nikdo se ho nepokusil odtáhnout a říct mu, že je film jen pro dospělé, a tak zůstal sedět a trpělivě čekal, až se dámy zase obléknou.
Během scény, kde každá z žen vysvětlovala motivy své vraždy, slyšel, jak daný text šeptají.
„Sám na tom chlapec vinu má."
Tuhle repliku měla máma nejraději.
Steven zamrkal, aby se ze vzpomínky vrátil zpět do reality, a chystal se lístek uložit zpátky do krabičky. Když se ale na lístek podíval, zjistil, že už nebyl celý.
Nějak se mu ho podařilo roztrhat. Ne na poloviny, dokonce ani na čtvrtiny. Byl úplně roztrhaný.
Steven si povzdechl a smetl si útržky do dlaně.
„Takový nepořádek."
┈┈ ❋ ┈┈
Někdy, když Steven seděl ve třídě, našel na své levé ruce vzkazy načmárané perem. Nebyl si jistý, kdo je psal. Věděl, že je rozhodně nemohl psát on, protože; zaprvé, určitě by si to pamatoval, a zadruhé, Steven byl levák. Takže to musel udělat někdo jiný.
Přestože se snažil zjistit, kdo mu na ruku píše, nikdy nikoho nepřistihl udělat něco víc, než se k němu naklonit, natož se k němu natáhnout s perem a napsat mu na ruku sotva čitelný vzkaz. Nakonec to vzdal a nepokoušel se přijít na to, kdo je viník.
Ve většině případů to byly jen jednoduché připomínky – ,koupit náplasti', ,nezapomenout koupit med na Roš ha-šana', ,neohýbat stránky, nemá to rád' – zatímco jindy to byly naprosté nesmysly: ,schovat náborové listiny, táta je nesmí vidět', ,zjistit, proč znenadání přebírám kontrolu ve stavu paniky', ,kolik toho o nás táta ví???'.
Obvykle je ignoroval, protože usoudil, že nejsou důležité. Dnes ale na ruce našel krátký vzkaz, který byl určen přímo jemu.
,Ještě to chvíli vydrž, Stevene. Zachráním nás. Slibuju.'
Steven si naslinil palec a začal vzkaz z ruky mazat.
┈┈ ❋ ┈┈
Cyntie nebyla u recepčního pultu.
Steven se zmateně zastavil ve dveřích do vestibulu. Cyntie vždycky o víkendech pracovala. Nebyl jeden jediný den, kdy by Steven přišel a Cyntie by tu nebyla.
Muž za pultem se soustředil na obrazovku počítače. Když se k němu Steven přiblížil, ani k němu nevzhlédl. Steven čekal, až si ho všimne, ale ani po minutě k němu muž nezabloudil očima.
„Zdravím," řekl Steven zdráhavě. Muž o něj stále nezavadil pohledem. „Haló?"
Stálo ho to dost síly, aby na sebe upoutal pozornost. Nakonec si muž všiml Stevenovy přítomnosti. Ani potom ale svůj pohled neodlepil od počítače.
„Oh, ahoj," pronesl muž nepřítomně, „potřebuješ nasměrovat?"
„Ne, znám to tu."
„Jo, fajn. Potřebuješ něco jiného?"
Steven otázku ignoroval. „Kde je Cyntie? Je dnes v jiné části knihovny? Nebo má volno?"
Muž k němu konečně stočil svůj zrak. „Cyntie?" zopakoval zmateně. „Ta stará recepční?"
Steven přikývl.
„Ehm, ne, už tady nepracuje. Přestěhovala se zpátky domů, do Mississippi, aby se starala o svou nemocnou sestru, myslím."
Steven na muže jen zíral. „Cože?"
„Aspoň mi to řekl šéf, když mě přijal," pokračoval muž, aniž by si všiml Stevenova prázdného výrazu. „Nevím, nic mi do toho není."
Steven ani nedokázal zamrkat. Celý strnul. Cyntie odjela? Ne. To určitě ne. Rouzloučila by se. Něco by mu řekla. Nemohla odjet, aniž by mu to řekla. Alespoň by ho nějak varovala. Vždyť tu byl minulý víkend. Nebo... to byl víkend předtím? Někdy ztrácel přehled.
Ale nemohlo to být tak dlouho na to, aby se o tom Cyntie nezmínila.
A přesto odjela bez jediného slova.
„Chlapče? Jsi v pohodě?"
Steven o pár kroků ustoupil a ovinul si ruku kolem druhé paže. Cítil se otupěle. Všechno jako by bylo v dálce. Měl pocit, jako by ani nebyl ve svém těle. Jako by šel po cestě, aniž by si všiml, že už dávno skončila a pod nohama měl pouze vzduch.
„Vrátí se?" zeptal se tiše.
Muž se zašklebil. „Nemám páru. Jestli jo, rozhodně to nebude v blízké době."
Steven se zhluboka nadechl. „Mohu... Mohu jí zavolat? Mohu s ní mluvit?"
„Ehm, ne, to nepůjde. Nemůžeme poskytovat soukromé informace. Navíc si myslím, že už stejně bude mít jiné číslo. Obávám se, že s tím ti nepomůžu. Proč s ní chceš vlastně mluvit? Jestli jde o nějaký problém s knihovnou, určitě to můžu vyřešit já."
Steven otupěle upíral pohled do terrazzové dlažby. Kdyby na vlastní oči neviděl, že nohama stojí pevně na zemi, nevěřil by, že pod ním něco je. „Byli jsme přátelé."
„Aha," vydechl muž spíš zmateně než lítostivě. „Ehm, určitě máš i jiné přátele, se kterými si můžeš povídat, ne?"
Steven nic neřekl.
„No, jestli to je všechno..." pobídl ho muž. Když se Steven ani nepohl, povzdechl si. „Chlapče, mám tu teď něco na práci, nemůžeš tu takhle postávat. Mohl bys jít někam jinam? Kamkoliv."
„Ano," uniklo ze Stevenových úst. Otočil se k východu.
Nepamatoval si, jak se dostal domů. Vlastně si nepamatoval ani následující dny.
┈┈ ❋ ┈┈
Od té doby už knihovna nebyla stejná a přestože tam Steven čas od času zašel, opět začal upřednostňovat Grant Park.
Ale ani čas strávený v parku mu neposkytoval útěchu, jako to dělával dříve.
„Prostě se pořád cítím prázdně," pověděl Cygnovi, který se rozhlížel po zemi a hledal zrna, která tam nebyla. Steven dnes s sebou nic nepřinesl. Neměl energii udělat si zacházku do zverimexu. Cesta sem byla vyčerpávající sama o sobě. „Cítil jsem se tak dávno před tím, než Cyntie odjela, ale v poslední době se to horší."
Přitiskl si ruku k hrudi, jako by se snažil přijít na to, kde se ta prázdnota v jeho duši nachází. V tuhle roční dobu se vzduch začínal ochlazovat. Steven si musel přetáhnout rukávy přes prsty, aby se zahřál.
„Jako by ze mě někdo vytáhl všechny dobré pocity i s těmi špatnými, chápeš? Jako bych nebyl z půlky plný a z půlky prázdný. Prostě jenom prázdný. Jako bych postrádal všechno důležité. Myslím, že někde hluboko uvnitř jsem se takhle cítil vždycky. Jako by mi chyběla část sebe samého. Jako bych byl stroj, kterému chybí nejdůležitější součástka." Steven si promnul zápěstí. Kvůli modřině, která se mu kolem něj táhla jako hodinky, byla kůže velmi citlivá. „Prostě nefunguji úplně správně."
Cygnus a ostatní holubi stále zkoumali zem.
„Ale aspoň mám tebe, no ne? Svého malého ptačího přítele. Ty a ostatní mi pomáháte držet se nad vodou."
Samozřejmě to tím zakřikl. Jen o malou chvíli později silný poryv větru Cygna a ostatní holuby vyplašil. Odletěli a Steven zůstal na lavičce sedět úplně sám.
Steven se s dlouhým povzdechnutím opřel, položil si hlavu na vrch opěradla a zahleděl se na modrou oblohu nad sebou. Poslední dobou začínal pochybovat, že B—h tam nahoře skutečně poslouchá, ale stále se té představy nechtěl vzdát. Byl to jeden z posledních zdrojů útěchy, které mu zbývaly.
„Jestli posloucháš," zašeptal, „vážně by se mi hodila pomoc."
┈┈ ❋ ┈┈
Táta si ho jednoho odpoledne zavolal k sobě a posadil se s ním ke stolu.
„Vím, kam chodíš."
Steven znehybněl. „Cože?"
„Máma tě... sledovala." Táta se při tom přiznání tvářil téměř zahanbeně. „Řekla mi, kam chodíš. Je to pravda? Chodíš do Grant Parku?"
Máma ho sledovala? Stevenovi při té představě vyschlo hrdlo. To bylo... to bylo... v pořádku. Bylo to v pořádku. Jen o něj měla starost.
Ale teď znal táta pravdu. Věděl, že Steven překročil hranici, na které se před dlouhou dobou dohodli. To znamená, že už nebude moct chodit do parku nebo do knihovny.
Byla doba, kdy by v něm tato skutečnost vyvolala paniku. Lhal by zuby nehty, kdyby to znamenalo, že by si mohl ponechat kousek svého štěstí.
Teď se nezmohl na nic víc než unavené povzdechnutí. Měl jsem to čekat, pomyslel si.
„Je to pravda," přiznal tiše.
Táta si povzdechl. „⸻, vždyť jsme o tom mluvili. Chápu, že jsi rád, když jsi venku a pryč... odtud. Ale jsou to skoro dvě hodiny cesty."
„Jezdím autobusem," opáčil Steven.
„O to nejde, synku. Neměl bys sám chodit tak daleko. Mohl by ses... ztratit. Mohl bys skončit někde, kde to neznáš."
„Tati, nejsem tak neschopný."
Táta si povzdechl. „Jenže s tvými problémy-" Táta zavrtěl hlavou. „Zkrátka to není bezpečné."
Problémy? Při té bezcitné poznámce si Steven zaryl nehty do stehna. Dotklo se ho, že si o něm tohle táta myslí.
„Takže co se mi tu snažíš říct?"
Táta se chystal svou ruku položit na tu Stevenovu, ale na poslední chvíli ji stáhl a svraštil obličej. „⸻," povzdechl si, „snažím se ti říct, že musíš zůstat v blízkosti domova. Nebudeš chodit do parku nebo na jiná místa, která jsou tak daleko. Už žádné takové výlety."
Steven upíral pohled do svého klína. Každé slovo, které vyšlo z tátových úst, ze srdce nesnášel. Chtěl se s ním hádat, chtěl mu říct, že je způsobilý a že se o sebe dokáže postarat lépe, než si ostatní myslí, chtěl zvýšit hlas a prosit, aby ho alespoň pro jednou někdo poslouchal.
Ale nechtěl, aby rozhovor vyústil v křik. Neměl rád hlasité rozhovory.
„Dobře," slíbil, „už to nikdy neudělám."
┈┈ ❋ ┈┈
Stevenův svět byl najednou malý. Tedy... ještě menší. Ani předtím nebyl velký.
Přestal navštěvovat svá oblíbená místa. Vlastně úplně přestal chodit ven.
Když nebyl doma, byl ve škole. Když nebyl ve škole, byl někde jinde.
Dny ubíhaly a Steven měl pocit, jako by měl zastřenou mysl. Většinu času si sotva vzpomínal, co se dělo mezi tím, co ráno vstal a večer šel zase spát. Měl pocit, jako by jeho tělo fungovalo samo. Dělalo, co bylo třeba, aby se dostalo z jednoho místa na druhé.
Dokonce ani ta malá hromádka knih, kterou vlastnil, ho nedokázala dostat z onoho stavu.
Přestal dělat domácí úkoly. Už na to neměl sílu. Jeho mysl byla příliš vzdálená.
Kvůli tomu se mu opět začaly zhoršovat známky. Bylo mu to jedno. Nezáleželo na tom.
Učitelé o něj měli obavy. Velké obavy. Poznal to z těch jejich pohledů a z jejich různých zoufalých pokusů přimět ho v hodinách mluvit. Snažil se, opravdu se snažil, ale byl prostě tak vyčerpaný. Neustále při vyučování usínal a přicházel o části hodin, které míval velmi rád.
Jednoho dne byl vytažen z hodiny a odveden do kabinetu výchovné poradkyně. Nikdy u ní nebyl, přestože to paní učitelka jeho tátovi před pár lety navrhovala. Když vešel dovnitř, vřele ho přivítala, jako by ho znala, a vytáhla složku, která byla označena jménem, které mělo patřit jemu.
„Jak se dnes cítíš, ⸻?"
Steven usnul dřív, než stačil odpovědět.
┈┈ ❋ ┈┈
Steven se probral a chvíli byl oslepený jasným světlem. Vystřelil vpřed a očekával, že bude ve své posteli, ale když při cuknutí ucítil tlak na hrudi, svět kolem něj se náhle zaostřil.
Byl v autě a máma křičela.
„Nikdy neposloucháš!"
(Ne, ne, dneska to nezvládne. Nezvládne, nezvládne, nezvládne.)
Máma byla za volantem vždycky agresivní. Steven se přitiskl ke dveřím a vyhlédl z okna. Čekal, až se máma uklidní. Za chvíli budou doma.
„Vždycky všechno zpackáš. To je pořád dokola. Proč nikdy neuděláš nic správně? Proč nikdy neposloucháš?!"
Ty výkřiky byly velmi... osobní. Steven se na ni koutkem oka podíval, ale když zjistil, že ho sleduje, rychle pohled odvrátil.
V následujících minutách měl pocit, jako by nebyl úplně vzhůru, ale zároveň ani nespal. Vznášel se mezi dvěma těmito světy. Připadalo mu, jako by realita kolem něj byla pouhým snem.
Opět se plně probral, když auto znenadání prudce zastavilo a se Stevenem to hodilo vpřed. Bezpečnostní pás Stevenovi vyrazil dech. Rychle se odpoutal, aby ze své hrudi uvolnil ten tlak, ale nepomohlo to. Stále na hrudi cítil tlak, který mu znemožňoval dýchání.
Dveře se otevřely. Máma Stevena vytáhla ze sedadla a vlekla ho ke vchodovým dveřím jejich domu. Stevenovi se podlamovaly nohy, protože se snažil přizpůsobit máminu tempu. Máma mu nevěnovala žádnou pozornost, ale musela si všimnout, že vrávorá, protože zpevnila stiskl kolem jeho paže, aby mu pomohla udržet stabilitu.
Ale ten stisk byl docela silný. Možná až příliš.
„Mami, to bolí," řekl a snažil se vymanit z jejího sevření. Věděl, že to tak nemyslela. Jen občas nevěděla, jak je silná.
Prohodila ho vchodovými dveřmi a Steven klopýtnul. Měl co dělat, aby udržel rovnováhu.
Nikdy ji neviděl tak rozčílenou. Ani jednou. Nerozčilovala se. Ona... Ona... Jen měla špatnou náladu. To se stávalo. Bylo to...
„⸻ by mi to nikdy neudělal!" křičela. „Byl dokonalý. A ty jsi ho z—il."
Steven nechápal, o čem je řeč. „Já... Já... Nevím, o čem to mluvíš."
„Nechtěl jsi, aby tě zastínil, protože jsi věděl, že on je na rozdíl od tebe skvělý. Že byl vždycky lepší. Nesnášel jsi ho, nemám pravdu? Nesnášel jsi ho, proto jsi ho zabil."
Zabil? Cože? Proč slyšel tohle? To přece neřekla. To přece neřekla. Steven zatřásl hlavou v naději, že tu myšlenku zažene tak daleko, jak to jen půjde.
„Ne, ne, to určitě ne," zajíkl se. „Nic takového jsem neudělal."
Ve Stevenově hlavě se něco prolomilo. Jako by se hráz vystavena silnému nátlaku konečně protrhla. Snažil se ji udržet pohromadě, ale bylo to těžké, když na něj máma křičela a srdce mu v hrudi bilo jako o závod. Prostě... toho na něj bylo moc. Bylo toho na něj moc a po tak dlouhé době, kdy necítil nic jiného než otupělost, to už nemohl snést. Couvl o několik kroků vzad, opřel se o zeď a doufal, že mu to pomůže udržet se na nohou.
„Prosím, mami, nemůžu... nemůžu dýchat. Myslím, proboha, myslím, že mám panickou ataku. Prosím, nemůžu-"
„Sklapni!"
Poté Steven uviděl, jak se vzduchem něco mihlo, a ucítil náhlou bolest. O chvíli později si Steven uvědomil, že leží na zemi s bolavou čelistí a máma stojí nad ním.
Steven k ní vzhlédl a snažil se pochopit, co se právě stalo.
⸻ ho.
P⸺a ho.
Praštila ho.
Praštila ho.
Steven zalapal po dechu.
Jeho máma ho praštila. Jeho máma ho praštila.
„Mami," vydechl ztěžka, zatímco se opatrně zvedal ze země. „Mami, co to děláš?"
Podařilo se mu jen zvednout na kolena a máma do něj kopla. Steven opět spadl a vyjekl, protože se o zeď uhodil do hlavy. Omráčeně na ni zamrkal.
„Mami?" zamumlal. Byla to úpěnlivá prosba o odpovědi, proč tohle dělá.
Svraštila obličej. „Nejsi můj syn. Nikdy nebudeš můj syn. Nesnáším tě."
Steven na ni strnule zíral. Ne, určitě ji špatně slyšel. Nikdy by nic takového neřekla. Byla... Byla to dobrá máma. Dávala na něj pozor. Byla hodná.
„Nesnáším tě," zopakovala ještě ostřeji než předtím.
„Ne, ne, ne," vypravil ze sebe Steven a zavrtěl hlavou, „nemyslíš to tak. Nemyslíš. Jen jsi... jen..."
Nedokázal najít žádné ospravedlnění. Protože žádné neexistovalo. Nikdy.
Stevenovo dýchání se proti jeho vůli zrychlilo. Když se nad něj máma naklonila a napřáhla ruku, ještě se to zhoršilo. Trhl sebou a připravil se na další příval bolesti.
Máma ruku stáhla. Očividně ji jeho reakce uspokojila. Její nenávistný pohled ovšem nezmizel.
„Zmiz mi z očí," sykla.
Steven se jí neopovažoval vzdorovat, zděšeně se vydrápal na nohy a utekl do svého pokoje.
┈┈ ❋ ┈┈
Vše se rozpadalo.
Steven se rozpadal.
(Rozpadal se už dlouho.)
Steven skočil do postele a přitisknul si peřinu k hrudi. Zatímco palcem přejížděl po jemné látce, tiše si přeříkával slova, která mu přinášela útěchu.
„Usir. Hor. Eset. Hathor. Thovt. Amon-Re. Tveret. Amemait. Chonsu. Sutech. Anup. Sachmet."
Ani po několika minutách přeříkávání dobře známých slov se jeho mysl neupokojila. Sotva se zpomalila. Zoufale se obrátil na svůj nejstarší trik.
„Kassiopea. Malá medvědice. Pegas. Kefeus. Labuť. Velká medvědice. Orion. Pastýř. Perseus. Dalekohled. Jižní kříž. Ryby."
Ale navrácení k jeho nejstaršímu zdroji radosti nemělo žádný účinek. Jeho ústa se pohybovala díky svalové paměti a Stevenovi se události z dnešního dne v hlavě převalovaly jako oblečení v pračce. Kroužily mu v mysli pořád dokola, až byly to jediné, co dokázal vidět a slyšet.
Jeho máma ho praštila. Jeho máma ho praštila.
Zalapal po dechu a prudce zavrtěl hlavou. Ne, ne, nebylo to skutečné. Celé to byl jen... jen nějaký zlý sen. Vzbudí se a vše bude tak, jak má být – skvělé a radostné a normální.
(Kdy byl jeho život alespoň jednou z těchto věcí?)
„Jen se mi to zdá," řekl si. Na důkaz se štípl do ruky. „Je to jen sen, nic z toho není skutečné, máma by mi nikdy neublížila, jen se mi zdá zlý sen."
Tak proč se neprobouzel? Proč to všechno pořád tak bolelo?
(Věděl proč.)
,Nesnáším tě,' řekla.
„Ne, ne, miluje mě. Vím to," mumlal.
,Nesnáším tě, nesnáším tě, nesnáším tě.'
Steven si rukama zacpal uši a pevně zavřel oči. Zoufale se to snažil vytěsnit z hlavy. „Není to skutečné, není to skutečné, ne, ne, ne-"
„Stevene, musíš se uklidnit."
Steven s tlumeným výkřikem vystřelil do sedu a zděšeně se podíval ke dveřím. Ale máma tam nebyla. Nikdo tam nebyl. Divoce se začal rozhlížet po pokoji, aby zjistil, odkud hlas přicházel. Pokoj byl prázdný. Byl tu úplně sám.
„Panebože, panebože," utrousil, zatímco se přitiskl k čelu postele. „Kdo je tu? Kdo to řekl?"
„Musíme si tímhle pokaždý procházet?"
Ten hlas přicházel odevšad a odnikud zároveň. Steven sebou trhl. Ať už to říkal kdokoliv, nebyl to člověk. Bylo to něco... nepřirozeného. Ne, nadpřirozeného. Steven si peřinu přitiskl k hrudi ještě silněji. „Propána, jsi duch? Strašíš mě?"
„Ne, nejsem-" utrhl se na něj hlas podrážděně, ale když sebou Steven cukl, zarazil se. Ozvalo se něco jako povzdechnutí a Steven si pomyslel, že kdyby ten hlas měl tělo, určitě by si teď mnul kořen nosu. „Nejsem duch," řekl hlas o něco klidněji.
„Dobře, jsem rád, že jsme si to vyjasnili," řekl Steven s lehkým zachvěním v hlase. „Takže co? Jsi jenom hlas v mé hlavě? Skvěle. Výborně. Hádám, že to znamená, že už jsem se úplně zbláznil."
„Stevene," napomenul ho hlas popuzeně, „nezbláznil ses. Neříkej to."
„Že ne? Lidé vždycky říkají, že první známka bláznovství je, když začneš mluvit sám se sebou."
„Tak to jsou idioti. A ty nemluvíš sám se sebou. Ne tak úplně. Já jsem tvůj... přítel. Už jsem tvůj přítel hodně dlouho."
„Můj přítel?" zopakoval Steven skepticky. „Tak to jsi tedy fakt suprový kamarád. Nechal jsi mě úplně samotného. V posledních měsících by se mi tvá pomoc zatraceně hodila. Kde jsi byl, hm?"
Hlas byl chvíli zticha. „Byl jsem tu. Jenom... jsem o sobě nedával vědět. Chtěl jsem udělat víc, ale prostě... jsem na to nebyl připravenej."
Steven dopáleně vydechl. „Kdo, kruci, vlastně jsi?"
„To jsem já, ⸻."
„Co?" zamračil se Steven. „Promiň... Nějak jsem to přeslechl."
„...Pořád hodně informací blokuješ, co?"
Steven ignoroval zbytek věty a zaměřil se na jediné slovo. „Pořád?"
Hlas si povzdechl. „Už jsme spolu mluvili, Stevene. Vlastně jsme spolu mluvili hodněkrát. Ty jsi akorát... zapomněl. Vždycky zapomeneš."
„Aha. Ehm, promiň," dostal ze sebe Steven. Hlas zněl smutně. Steven nechtěl, aby byl ten hlas smutný.
„To nevadí. To je v pohodě. Chápu to. Já jenom... Kéž by to bylo jinak. Kéž bychom nemuseli žít život, který tě nutí tolik věcí vytěsnit, jen aby ses udržel při smyslech."
Stevenova prvotní panika se téměř vytratila a místo ní se mu na hrudi usadila tíže, na kterou už si v několika posledních měsících zvykl. Opět si lehl na postel a upřel pohled do stropu. Chvíli nic neříkal. Hlas byl také zticha, ale Steven cítil, že tam pořád je. V zadní části své mysli nepatrně cítil jeho přítomnost, která mu byla svým způsobem známá. Nějakou dobu mu trvalo, než zformoval slova, která chtěl – ne, potřeboval – vyslovit.
„Tohle není poprvé, co mě uhodila, viď?"
„...Ne, není. Promiň."
Stevenovi se stáhlo hrdlo. „Jo. To dává smysl."
Kousl se do rtu a v koutcích očí ho začaly štípat slzy. Než stačil zamrkat a zahnat je pryč, už mu stékaly po tvářích. Steven vzlykal a z té tíhy na hrudi se téměř dusil. Měl pocit, jako by si všechny slzy, které si neuvědomoval, že celé ty roky zadržoval, konečně prorazily cestu.
„To je v pohodě. Jen to všechno vypusť ven."
Steven si přitáhl kolena k hrudi a udělal přesně to, co mu bylo řečeno. Všechnu tu bolest a utrpení, které si neuvědomoval, že v sobě nesl, vypustil ven. Až na příležitostné vzlyky brečel v tichosti. V takové tichosti, že ani necítil potřebu tlumit své nářky polštářem. To je další zvyk, který si kvůli ní vyvinul, aniž by si to uvědomil.
„Jsem tady pro tebe, víš to, že jo? Postarám se o to, aby ses z toho dostal."
Steven popotáhl. „Proto tu jsi? Abys mi s tím vším pomohl? Abys mě ochránil?"
„Vlastně," řekl hlas, v jeho slovech byl slyšet nepatrný úsměv, „to ty chráníš mě. Už nějakou dobu mě chráníš před nebezpečím."
„Já?" zavzlykal Steven. „Já že tě chráním? Děláš si srandu? Znáš mě vůbec?"
„Jo. A chceš vědět, co si myslím? Myslím, že jsi ten nejstatečnější člověk, jakýho znám."
„Jo, teď se asi musíš náramně bavit, co? Vždyť se na mě podívej. Pořád se něčeho bojím," přiznal Steven. Nechápal, jak si o sobě někdy mohl myslet, že je nebojácný. Už si ani nepamatoval, jaký to je pocit, sebevědomě kráčet světem a vědět, že všechno zvládne. Teď mu to bylo cizí. „Nejsem statečný. Ani trochu."
Zavládla další dlouhá chvíle ticha. Chvíli si Steven myslel, že hlas utekl z konverzace, ale poté uslyšel tichý šepot.
„Mrzí mě to."
Při těch nečekaných slovech Steven zaskočeně zamrkal. „Co tě mrzí? Že jsem takový zbabělec?"
„Hej, tohle neříkej. Nejsi zbabělec."
„Ale jsem, ne snad? Nebyl jsem ani natolik statečný, abych si přiznal pravdu. Ani teď si nemůžu vzpomenout na všechno, co mi dělala."
„Pomohlo ti to přežít."
Steven posměšně vydechl. „Vážně? Nevědomost mě očividně neučinila šťastnějším."
„Ale pomohla ti líp se s tím vyrovnat. Stevene, už dlouho jsi můj štít. Hradba, která mě chránila před všema těma špatnýma věcma. Tolik jsem začal spoléhat na to, že mě budeš chránit, a vůbec jsem si přitom neuvědomil, že všechny ty strašný věci místo mě bombardujou tebe. Postavil jsem tě na dostřel, aniž bych ti dal zbroj nebo cokoliv, čím by ses mohl bránit. Moc mě to mrzí. Je to moje vina. To kvůli mně jsi takhle poznamenaný."
Steven upíral pohled před sebe a přemýšlel nad životem, který doteď žil.
Býval nebojácný – ne proto, že takový skutečně byl, ale proto, že to bylo nutné. Býval nebojácný, aby se mohl postavit tomu, čeho se bál, a aby si vůbec neuvědomil, že se toho vlastně bojí.
Jenže to nestačilo. Jeho lži byly zašlapány do země, až mu nezbylo nic jiného než neustálé, jednotvárné zděšení, které se brzy přeměnilo v otupělost. Poznamenalo ho to, to je pravda. Poznamenalo ho to způsoby, o kterých ještě ani nevěděl. Chtěl ten hlas nesnášet za to, že ho hodil do lvího doupěte bez úniku a bez světla, které by mu pomohlo vidět.
Ale nedokázal to. Nebyl nenávistná bytost. A i kdyby byl, nedokázal by někoho nesnášet za to, že se chránil jediným způsobem, který znal.
Steven si hluboce povzdechl. Cítil, jak na něj leze únava. Věděl, že až se zase probudí, nebude si na nic z tohohle pamatovat. Zapomínání bylo jeho součástí. Opona, která před ním všechny ty věci schovává, bude zpátky na svém místě a dovolí mu, aby věřil lžím, které si namlouval, aby zůstal při smyslech.
Ale dnes si to chtěl ještě chvíli pamatovat, opravdu pamatovat. Jen tak dlouho, dokud neřekne, co potřebuje říct. A tak se zhluboka nadechl a odhrnul onu oponu tak daleko, jak jen to šlo, aby viděl, na co – ne, na koho – zapomněl.
Když ho zaplavil pomalý, uklidňující proud vzpomínek, lehce se usmál. Ach, tak to je ten, koho celou tu dobu chránil.
„Marcu," zašeptal.
Steven ze svého altera pocítil nepatrné překvapení z toho, že ho oslovil jménem. „Stevene?"
„Bez ohledu na to, jak moc to bolí," řekl Steven, „ty za tu ochranu stojíš."
Nastalo dlouhé ticho. Steven si představoval, jak Marc přemýšlí nad odpovědí a snaží se vymyslet cokoliv, co zakryje skutečnost, že ho ten výrok málem dohnal k slzám. „To ty taky," prohlásil nakonec.
Steven se slabě zasmál. „To rád slyším, protože si nemyslím, že to vydržím ještě o něco déle."
Steven měl téměř pocit, jako by ho někdo objímal. Užíval si to. „Nebudeš muset. Mám plán."
„Plán?"
„Jo. Vypadneme odsud. Jak nejdál to půjde."
„Hm. To zní jako dobrodružství."
„Přesně. To nejlepší."
„Asi mi to zní dobře. Ale teď... jsem vážně unavený."
„Já vím. To je v pohodě. Můžeš jít spát. Dám na tebe pozor."
„Opravdu?" zamumlal Steven. „Já... Nepřipadá mi správné nechat tě, aby ses s tím vším vypořádal sám."
„Zvládnu to. Jsem silnější, než jsem býval."
Steven zabořil obličej do polštáře. „Já jsem měl být silnější."
„Žertuješ? Byl jsi silný, Stevene, stejně silný jako kdokoliv jiný. Dělal jsi, co jsi mohl. Chránil jsi mě. A koukej, pořád jsem tady. Jsem tady jen díky tobě. Na to nikdy nezapomenu. Navždy ti budu vděčný. Ale teď už nemusíš být v první linii."
Steven cítil, jak se mu zavírají oči, a něžná síla ho stáhla do pohodlí jeho mysli. Nevzpíral se.
Pro jednou neměl strach.
„Teď to převezmu já, Stevene. Je na čase, abych chránil já tebe."