Draco s mým nápadem samozřejmě souhlasil. Byla to jediná reálná možnost, jak zůstat spolu. Oba dva víme, že finální bitva se blíží a my musíme udělat vše proto, abychom ji zastavili. Já budu pomáhat Harrymu hledat viteály, Draco se bude držet dál od Voldemorta. Nejsem tak naivní, abych si myslela, že vše vyjde přesně podle plánu, ale mám naději. Mám víru.
-
Procházela jsem úzkými uličkami v Prasinkách, s kápí na hlavě, doufajíc, že mě nikdo nezahlédne. Nejsem Voldemortovým středobodem, to je totiž Harry, ale myslím, že by měl radost i kdyby mu někdo přivedl mě. Alespoň by mě měl pod kontrolou a měl by jistotu, že já i s jeho kouskem duše, zůstanu na živu.
Bylo jednoduché se tvářit nenápadně, dneska bylo v Prasinkách rušno. Skrývala jsem se mezi davy lidí a myslím, že si mě nikdo nemohl všimnout. Já sama jsem tam pár smrtijedů zahlédla, ale ani jeden nevypadal podezřele. Snad jsem prošla bez povšimnutí. Šla jsem až do jedné z nejtemnějších uliček a pořádně si ještě jednou zkontrolovala, jestli mě náhodou někdo nesleduje. Vzduch byl čístý, takže jsem mířila až na konec uličky a vešla jsem do tajných dveří. Ocitla jsem se v tajné chodbě, která vedla přímo do hradu. Nevěděla bych o ní, kdyby mi o ní Harry neřekl. Dřív mu teta se strýcem nechtěli podepsat propustku do Prasinek a Fred s Georgem, kteří tuto chodbu našli, nechtěli, aby Harry nemohl s kamarády. Tudíž mu ji ukázali a on ji pak ukázal mně. Nikdy jsem tudy reálně nešla, ale je to moje jediná možnost. Rozhodla jsem se nad tím moc nepřemýšlet, ale doufala jsem, že tahle chodba není hlídaná jako ostatní vstupy do Bradavic. Čistě teoreticky by měla být tajná, tudíž nehlídaná. Budu doufat, že aspoň to se tady nezměnilo.
Vzduch vypadal čistý, dokud jsem ale neslyšela hlasy, které vycházely zpoza boční chodby. Neznala jsem je, ale neměla jsem pochyb, že moc přátelští nebudou. Zastavila jsem se v pohybu a chvíli jsem poslouchala, začala jsem panikařit. Pak mi ale vědomí začalo pracovat a já začala pomalu couvat, snažíc se na sebe nevzbudit žádnou pozornost. V životě jsem se nesnažila být tak nenápadná, skoro jsem nedýchala. Srdce mi bilo snad tisíckrát rychleji než normálně a měla jsem pocit, že i tisíckrát hlasitěji. Nebylo to možné, ale i tak mě strach víc a víc sužoval. A bylo proč.
Když už jsem si myslela, že z chodby opět vyjdu bez povšimnutí, omylem jsem kopla do kamene, který se povaloval na zemi. Hlasy utichly a místo toho jsem slyšela hlasité, dunivé kroky mířící mým směrem. Neváhala jsem ani minutu a začala jsem utíkat.
,, Hej! Stůj!" slyšela jsem za mnou, ale ani jsem se neodvažovala se ohlédnout. Rychle jsem otevřela dveře a začala jsem utíkat pryč. Nevěděla jsem kam, prostě pryč.
Otevření dveří jsem uslyšela znovu a bylo mi jasné, že jdou po mně. Snažila jsem se vymyslet místo, kam bych se schovala, ale jakoby mě moje štěstí opustilo. Najednou se na mě strhla pozornost. Utíkala jsem, prodírala jsem se davy hlava nehlava, a už po mě nešli dva, ale hned několik smrtijedů. Metali po mě kletby, které jsem sotva vyhýbala. Snažila jsem se najít cestu, která by mi pomohla je ztratit a utéct. Prasinky jsem ale vůbec neznala, nevěděla jsem kam mám utíkat. Byla jsem totálně v háji.
Jedna z kleteb mě zasáhla a já spadla na mokrou zem. Bolelo mě celé tělo, ale musela jsem dál. Snažila jsem se metat kletby aniž bych se ohlížela, ale bylo to asi tak účinné, jako kdybych se nesnažila vůbec. Bezhlavě jsem běžela a zatáčela všude, kde jsem mohla, abych je setřásla. Myslela jsem, že se mi to povede, ale pak jsem narazila na slepou ulici. Rozhlížela jsem se, v panice, kolem sebe, a pak jsem se rozhodla vběhnout do jediných, nenápadných dveří, které se v ulici nacházely. Sešla jsem schody dolů a ocitla jsem se v místnosti, která vypadala jako obývací pokoj. Byl tam stůl, pár židlí a rozbité zrcadlo spolu s obrazem ženy na stěně. Krásné ženy. Přistoupila jsem blíž a dívala jsem se na ni s obdivem. Žena v obraze se na mě mile usmála. Chtěla jsem úsměv opětovat, ale vyrušil mě hlas a muž, který se vynořil zpoza rohu.
,, Jak se opovažujete sem vstoupit, do mého domu, bez svolení" řekl rázně a já se na něj s úlekem otočila, připravena použít svou hůlku. Jeho výraz v obličeji se ale rázem změnil. Z naštvání v jeho obličeji a hlase se vyklubal zmatený a hlavně nechápavě pohled.
,, Co vás sem přivádí, slečno Jonesová?"
,, Jak víte-"
,, Oh, prosím vás. Samozřejmě, že vím, kdo jste. Vím o vás víc, než si myslíte." Řekl a začal si mě prohlížet. Z jeho výrazu jsem teď už nedokázala vyčíst nic. Absolutně nic. Prohlížel si mě ale s neobvyklým se zájmem. Velmi mě to znepokojovalo, protože jsem pořád nevěděla, jestli mě bude chtít zabít, dát smrtijedům nebo rovnou Voldemortovi. Hůlku v ruce jsem stiskla pevněji.
,, Není divu, že vy nevíte, kdo jsem. Můj bratr se o mě jistě nezmínil. A už vůbec ne o naší sestře." rukou ukázal na obraz mladé ženy.
,, Kdo tedy jste? Kdo je váš bratr?" zeptala jsem se třesoucím se hlasem. V povzdálí jsem slyšela i hlasy smrtijedů, kteří se mě stále snažili najít.
,, Mé jméno zní Aberforth Brumbál." oznámil mi a já vykulila oči.
,, Vy jste... Jste Brumbálův bratr, že ano?" optala jsem se pro jistotu. ,, A ta dáma na obraze.. To je Vaše sestra Ariana." došlo mi. Sklopila jsem hůlku a vydechla jsem. Trochu se mi ulevilo, ale ještě stále jsem neměla vyhráno.
,, Ano, správně. A teď mi řekněte, co tady chcete vy." Vyprskl a já se snažila zvednout si sebevědomí. Snažila jsem se působit víc hrdě, i když jsem pořád měla velký strach.
,, Musím se dostat do Bradavic, do hradu. Musím se pokusit vymyslet způsob jak zastavit mého otce a najít viteály. Pomoct Harrymu jej porazit. Jen to je jediná šance jak porazit zlo jednou pro vždy a zabít Voldemorta." řekla jsem sebevědomě a Aberforth se zasmál. Přijdu mu k smíchu?
,, Omluv mě, ale.. Jste ještě děti. To bylo něco, co Albus nikdy nedokázal pochopit. Chtěl po vás, abyste ho zastavili, abyste se mu postavili, i když věděl, že to nedokáže ani on sám. Právě proto. Lhal vám a manipuloval s vámi."
,,Věřila jsem mu... A Harry taky." nenechala jsem se odbít.
,, Pche. Muži, který vám tolik let lhal? O Vaši rodině, původu, rodičích? Nepřijde vám to směšné?"
,, Jediné, co mi nepřijde směšné je zlo, které Voldemort stihl napáchat, kolik lidí kvůli němu přišlo o život! Má matka... Pokud tady je šance ho zastavit, chci ji." řekla jsem sebejistě a Aberforth pokýval hlavou a pokrčil rameny. Nic mi ale neřekl.
,, Prosím, pokud tady je nějaká možnost se nepozorovaně dostat do hradu, pomozte mi. Prosím." sepjala jsem ruce v gestu o pomoc a doufala jsem, že s tím bude souhlasit. On si povzdechl a opět pokýval hlavou. Nadechl se k odpovědi, na kterou jsem čekala a ve kterou jsem tolik doufala.
,, Dobrá. Pokud to tak chcete. Je už jen jediná cesta do hradu, která je nehlídaná." řekl a rukou pokynul k ženě na obrazu.
Ta se na mě ještě naposledy usmála, než se její obraz otevřel a odhalil tunel, který měl údajně vést do hradu. Doufala jsem, že to tak je. Byla to moje poslední možnost.
-
Ještě než jsem otevřela dveře, které mi měly otevřít cestu k hradu, zhluboka jsem se nadechla. Netušila jsem, kde se ocitnu, jestli to bude někde v zákoutí či všem na očích. Doufala jsem jen v to, že mě nikdo nespatří.
Dveře se otevřely a já z nich pomalu vyšla. Slyšela jsem hlasy, které ale utichly jakmile jsem se ocitla v místnosti. Rozhlédla jsem se a spatřila jsem samé známé tváře. Stres a strach mi spadl z hrudi a já konečně mohla svobodně dýchat.
,, Charlotte?" uslyšela jsem ten jemný, známý hlas. Okamžitě jsem se rozběhla za svou kamarádkou.
,, Lenko! U Merlina, jsi tady!" skočila jsem jí okolo krku a pevně jsem ji stiskla. Skoro se mi až vehnaly slzy do očí, jak jsem byla ráda, že jsem zpět.. že je ona tady. Byl to neuvěřitelný pocit.
,, Vítej zpátky, zmijozelko" dal mi Neville ruku na rameno a já se na něj usmála. Nikdy jsem se s nikým z nich moc nebavila, kromě Lenky, ale i tak proti mně nikdo nic neměl.
,, Jak jsi se ale dozvěděla o této tajné chodbě?" zeptal se udiveně jiný nebelvírský kluk, jehož obličej byl posetý ranami a jizvami. Ale nebyl jediný. To mě velmi znepokojovalo. Co se tady děje?
,, Byla to náhoda, šťastná náhoda. Utíkala jsem před smrtijedy. Naštěstí jsem je setřásla a vběhla jsem omylem do Aberforthova domu. Pomohl mi." vysvětlila jsem v rychlosti.
,, Hlavně, že jsi tady, a v pořádku." řekla Lenka a opět si mě přitáhla do objetí.
-
Po první strávené noci na hradě přišlo ráno a s ním i rozhodování, co dál. Věděla jsem, že musím najít Draca a zároveň zůstat v nepovšimnutí tak dlouho, jak to jen půjde. Nejlépe pořád. Neměla jsem úplně plán b a Harry v Bradavicích ještě stále nebyl. Doufala jsem, že tu bude. A stále doufám, že přijde.
Ostatní studenti mi pomohli najít nějaký starý nebelvírský hábit, který jsem si půjčila a oblékla, abych splynula. Vysvětlili mi, jak to teď v Bradavicích chodí. Bylo to strašné. Všechny ty jizvy, rány, které měli, byly od učitelů. Byly to tresty. Skoro jsem tomu nemohla uvěřit. Jak někdo může tohle povolovat? Navíc... Snape. Snape, ten samý Snape, co byl pro mě jako otcem, tohle všechno dovoloval. Nepoznávala jsem ho, ani zdaleka. Asi to všechno zlo, co v sobě měl, nechal pouze vyplout na povrch. Proč by někdo tak krutý, jako on, měl žít v přetvářce?
Bylo mi řečeno, že Draco ve škole je. To byl pokrok. Potřebovala jsem se ale dostat k němu, nepozorovaně, nenápadně a hlavně o samotě. Museli jsme vymyslet, co dál. To bylo teď důležité pro naše budoucí činy.