Bojím se teď dotknout květin ve strachu, že se mi úplně rozpadnou v rukou. Vím, že ve chvíli, kdy pohnu stonky, abych vyměnila vodu, okvětní lístky spadnou dolů, dolů, dolů. A nezbude nic než ty malé drobky, které bývaly součástí něčeho krásného.
Teď si přeji, aby mi kromě květin dal ještě něco jiného. Protože květiny umírají a vadnou a možná to věděl, víte? Možná věděl, že když mi sežene květiny, nakonec budou muset zemřít a vadnout a nebýt tam jako vzpomínka na něj. Možná to byl jeho plán, aby květiny zemřely a doufejme, že moje láska k němu pomalu zemře někdy potom.
Je to kruté, ale nemůžu říct, že bych mu to vyčítala. Nechtěla bych cestovat po světě a cítit tíhu lásky někoho jiného na mých bedrech. Já bych to nezvládla, takže tipuji, že by to nezvládl ani on.
Přestávám tedy měnit vodu v květinách, protože nechci, aby se rozpadly. Protože jsou tak krásné, dokonce i ve svém brzy zvadlém stavu, a nezaslouží si, aby se rozpadly. Neudělali nic špatného, kromě toho, že sedí ve váze a vypadají pěkně. Co je na tom špatného.
Musím se přestat natahovat. Došla jsem k závěru, že být sama v této místnosti mi nic nedělá, kromě toho, že zešílím. Nemohu odejít ve strachu, že až se vrátím, přišel by a viděl, že tam nejsem, takže by odešel. Nemohu odejít, protože bych se mohla vrátit a vidět, že se květiny rozpadly na milion kousků. A co bych pak dělala?
Květiny jsou vše, co mám.
—
Je tu někdo, kdo taky jde na Harryho koncert v Praze?? Pokud ano, v jakém jste sektoru?