Sophie vešla bok po boku s Emily, za svou tetou, do sálu lady Denhamové. Ohromeně se rozhlédla. Byl obrovský, celý ozářený mihotavým světlem svíček, ve kterých se leskly šperky vznešených dám a skleničky, které mezi hosty roznášelo služebnictvo.
„To je nádhera,“ zašeptala fascinovaně Emily a Sophie s ní musela souhlasit. Nebyla na plese lady Denhamové poprvé, ale přesto ji vždy okouzlil. Postarší vdova věděla, jak ohromit společnost. Měla k tomu dostatek kreativity, elánu i finančních prostředků. Sophie jí tuhle nezávislost tak trochu záviděla. Mohla si dělat, co chtěla. Povzdechla si, čímž na sebe okamžitě strhla Emilyinu pozornost.
Sestřenice ji chytila za ruku a vrhla na ni zkoumavý pohled. „Děje se něco?“
„Ne... ne, nic,“ zamumlala Sophie. Se svými myšlenkami se nikomu svěřovat nechtěla.
„Jsi nervózní?“ Emily se k ní nahnula blíž a v očích ji přitom zajiskřilo zájmem.
„Ano, docela jsem,“ přisvědčila Sophie, protože to ostatně byla pravda.
„Ach ano!“ vyhrkla Emily zaníceně. „Dokážu si představit proč. Ale neboj, jsem tady, abych ti pomohla najít co nejvhodnější partii.“
„Ne tak nahlas,“ sykla Sophie a s obavou se zadívala na lady Creswellovou. Ta jim však nevěnovala pozornost, protože zrovna spatřila stolky s občerstvením.
„Děvčata, potřebuji si trochu svlažit krk, ta jízda kočárem mě úplně vyčerpala,“ oznámila jim. „Doufám, že se budete chovat příkladně. Nechci žádnou ostudu,“ dodala přísně. Dívky nestačily ani přikývnout a už byla pryč.
„Teď už ji celý večer neuvidíme,“ poznamenala s úsměvem Sophie.
„Ehm, ehm,“ ozvalo se za nimi mužské odkašlání. Emily úlekem nadskočila, ale Sophie se s klidným výrazem otočila a nadzvedla obočí.
„Thomasi, dobrý večer. Opravdu se musíš potají blížit dámám do zad a děsit je?“ zeptala se mírně káravým hlasem, který však při rozmluvě s ním používala tak často, že naprosto ztratil na účinnosti.
I teď se Thomas pouze široce zazubil. „Ty ses nelekla.“
„Já jsem na tebe zvyklá,“ opáčila, „ale obávám se, že slečna Melvinová ještě tak docela nezná tvou záludnou povahu. Měl by ses jí omluvit.“ se
Thomas se obrátil k Emily a s vážným výrazem ji naznačil políbení na ručku. „Omlouvám se, slečno Melvinová. Nechtěl jsem vás vylekat—“
„Já bych se vsadila, že chtěl,“ přerušila ho Emily s uličnickým zábleskem v očích. Zřejmě už se vzpamatovala z prvotního šoku a hlas i humor se jí vrátil zpět.
„Tak dobře, chtěl,“ přiznal se Thomas bezostyšně. „Ale svou omluvu myslím upřímně. Jestliže mi neodpustíte, obávám se, že zbytek večera pro mě bude stát za starou belu a i na smrtelné posteli si budu vyčítat, že jsem chudinku slečnu Melvinovou polekal.“
„Thomasi!“ zvolala Sophie pohoršeně, ačkoliv koutky úst ji cukaly do pobaveneho úsměvu. „Nemůžeš aspoň chvíli mluvit vážně?“
Emily se naproti ní nepokrytě rozesmála. Nahlas. Několik okolo stojících se na ně zvědavě otočilo. „Nemohla bych vám způsobit takové utrpení, pane. I když jste mi málem přivodil mdloby. Odpouštím vám.“
„Ó, děkuji vám převelice, drahá dámo!“ Vysekl jí směšnou poklonu. Sophie obrátila oči v sloup. „Mohu tedy doufat, že mi věnujete první tanec? Pokud ještě nejste zadaná?“
Teď se Emily velice potěšeně usmála. „Ano, jistě. Můžete.“ Nastavila mu svůj taneční lístek, aby se do něj mohl zapsat. „Ale musíme v tom případě najít tanečního partnera taky pro Sophii.“
„Ano!“ vykřikl nadšeně Thomas. „Samozřejmě, jsem rád, že jste to zmínila. Mám už vytipováno několik slušných gentlemanů.“
„Opravdu? Jakých?“ zajímala se hned Emily.
„Většina je jich ze Sophiina listu. Rozhodl jsem se držet předlohy a přihlédnout k přání budoucí nevěsty.“
Emily vážně pokývala hlavou. „Ano, to je důležité. Tak koho byste navrhl jako prvního tanečníka?“
„Já jsem tady taky!“ ozvala se Sophie podrážděně, dřív, než mohl Thomas někoho jmenovat. Oba dva se na ni překvapeně obrátili, jako by opravdu zapomněli, že stojí přímo vedle nich. Frustrovaně zafuněla. „Měla jsem si to nechat pro sebe a nic vám neříkat,“ zabrblala nespokojeně. Sama by si nejspíš dokázala manžela najít mnohem lépe.
„Opravdu? Máš už někoho na tanečním lístku?“ zeptal se Thomas s povytaženým obočím.
„Sotva jsme přišli!“ namítla Sophie.
„A slečna Melvinová už tam má jméno prvního gentlemana,“ připomněl.
„O tom by se dalo polemizovat.“
Thomas se poprvé zarazil. „O čem?“
„O tom gentlemanovi,“ upřesnila s úšklebkem.
Thomas uraženě vypjal hruď. „Já jsem gentleman!“ bránil se a ohlédl se na Emily s pohledem, žádajícím o podporu. Slečna Melvinová ovšem pouze lítostivě pokrčila úzkými ramínky.
„Obávám se, pane Shepherde, že jste hejsek a darebák,“ sdělila mu naprosto upřímným hlasem. Thomas překvapeně otevřel ústa, ale nakonec jen potřásl hlavou a vzdychl.
„Vidím, že své pověsti neuteču. Jestliže tedy podle vás nejsem gentleman, určitě jsem dobrý přítel. A proto bych slečně Livingstonové rád představil prvního kandidáta. Vévodu z Grafronu.“
„Och,“ vypískla Emily přiškrceným hlasem. Oba její společníci se na ni překvapeně otočili.
„Děje se něco?“ chtěla vědět Sophie.
„Ehm... ne. Ne, nic. Jen... mmm, zapomněla jsem si kapesník,“ vyhrkla Emily zmatečně. Bylo naprosto očividné, že lže. Sophie podezřívavě přimhouřila oči, ale nechtěla z ní pravdu dolovat. Třeba později sama vypluje na povrch nebo se jí Emily svěří.
„Dám vám svůj,“ nabídl se okamžitě Thomas, ale Emily odmítavě zavrtěla hlavou.
„Ne, ne. Pokračujme prosím. Představte nás vévodovi.“
„Dobrá tedy. Tak pojďme. Vidím ho támhle v roku. Je tam s ním také jeho sestra lady Rutleyová se svým manželem lordem Rutleym. Vzali se minulou sezónu. Prý to byla velká láska.“
Sophie nakrabatila čelo. „Jak to všechno víš? Tohle si vůbec nepamatuju.“
„Možná bys měla víc času trávit se svými vrstevnicemi a ne se mnou nebo svými knihami,“ nadhodil.
„Ale knihy a ty jste mí přátelé. Ony ne. Zajímají se jen o šaty, šperky a muže. Žádné praktické věci.“
„Uráží mě, že nás muže stavíš do jedné řady s šaty a šperky,“ poznamenal Thomas a melodramaticky se chytil za srdce.
Sophie se pobaveně zakřenila. Nestávalo se často, že by měla nad Thomasem ve slovní přestřelce navrch. Jeho jazyk byl hbitější a ostřejší. Takže když se jí podařilo ho popíchnout, vždy ji zalila vlna uspokojení.
„Stejně jako šaty a šperk jste jen na ozdobu.“
„Och! Jakže? Myslel jsem, že na osobu jste vy, ženy, křehké květinky!“
Naklonila hlavu na stranu a nesouhlasně našpulila rty. „Necháváme vás, abyste si to mysleli.“
„Slečno Livingstonová!“ zvolal Thomas a velmi dobře se mu přitom podařilo napodobit Sophiin káravý tón. „To je velice neslušné.“
V tom jejich špičkování vyrušilo Emilyino přidušené zasypání. V obličeji výrazně pobledla, jako by právě viděla ducha.
„Je vám dobře, slečno?“ zeptal se starostlivě Thomas.
Emily pomalu přikývla. „Ano. Jen... myslím, že vévoda z Graftonu míří směrem k nám,“ vydechla.
Sophie se otočila a skutečně. Muž, kterého jim před chvílí ukazoval Thomas, se odlepil ze svého místa v koutku sálu a mířil směrem k nim. Až příliš pozdě si uvědomila, jak nevhodně musí vypadat, když na něj tak zírá, ale otočit se zpět zády, by pravděpodobně bylo ještě nevhodnější, takže jen nasucho polkla a sledovala, jak se k nim vévoda každým krokem přibližuje.
Byl hezký. Usoudila, že to je dobré znamení. První dojem byl pro ni důležitý. Na vzhledu samozřejmě příliš nezáleželo, ale nechtěla si vzít nikoho vyloženě ošklivého. Vévoda z Graftonu měl každopádně do ošklivosti hodně daleko. Byl středně vysoké postavy, štíhlý, pružný a nejspíš svalnatý, což samozřejmě pod několika vrstvami oblečení nebylo poznat, ale Sophie si tím byla poměrně jistá. Vlasy měl tmavě hnědé a kudrnaté. Teď už byl jen asi tři metry od nich, takže si mohla prohlédnout také jeho tvář. Měl ji dokonale oholenou s malým nosem a hnědýma očima, které působily vřele.
Konečně stanul u jejich malého hloučku. Usmál se. Měl moc pěkný úsměv, ze kterého se určitě mnoha ženám rozbušilo srdce. Sophii ne, ale nepovažovala to za nic špatného. Ostatně, nehledala přece lásku.
„Pane Shepherde, jak to děláte, že vás vždy najdu ve společnosti nejkrásnějších žen v celém sále?“ zeptal se vévoda na úvod. Sophie na jeho poklonu odpověděla jen pousmáním, naproti tomu Emily se lehce začervenala. Neměla s lichotkami příliš zkušeností.
Thomas se široce zazubil. „Rád se o své společnice podělím, Vaše Milosti. Nejsem sobecký. Mohu vám představit svou nejlepší přítelkyni, slečnu Livingstonovou a její sestřenici, slečnu Melvinovou? Dámy, tohle je vévoda z Graftonu.“
Proběhly obvyklé úklony, políbení ručky a několik zdvořilostních fází, které k seznamování patřily. Poté se vévoda otočil k Sophii.
„Slečno Livingstonová, dopřála byste mi tu čest a věnovala mi valčík?“
„Och!“ Sophii tak rychlý vývoj událostí překvapil a zastihl nepřipravenou. Thomas ji nenápadně kopl do holeně. Potlačila bolestné syknutí a místo toho vyloudila na své tváři úsměv. „Bude mi ctí, Vaše Milosti.“
Zapsal se do jejího tanečního lístků a pak pohlédl na Emily. „Možná by mi jeden tanec mohla věnovat i slečna... ehm, Mellisová?“
„Melvinová,“ opravila ho okamžitě Sophie zamračeně. „Slečna Melvinová.“
„Ach, omlouvám se,“ vévoda se nervózně zasmál a Emily opět zčervenaly tváře. Sophie si pomyslela, že tohle od něj bylo skutečně urážlivé. Jak mohl tak rychle zapomenout její příjmení? Slyšel ho sotva před dvěmi minutami! Nechtěla ho hned odsuzovat, ale musela přiznat, že se jí líbí o něco méně.
„Není zač se omlouvat,“ odpověděla Emily neobyčejně tiše na své poměry. „A tanec vám věnuji ráda.“
„Děkuji,“ usmál se vévoda. „Teď, pokud dovolíte, se vzdálím. Volá mne sestra. Na tanec si pro vás přijdu,“ mrkl směrem k Sophii a po mírné úkloně odešel.
„To bylo opravdu nezdvořilé, jak popletl tvoje jméno!“ vyhrkla Sophie, jakmile byl vévoda z doslechu a rozhořčeně přitom potřásla hlavou.
„Nic nezdvořilého jsem na tom neshledala,“ opáčila Emily rozhodným tónem.
„Uvedlo tě to do rozpaků. Muž by neměl ženu uvádět do rozpaků jen pár minut po tom, co se s ní seznámil!“ namítla Sophie a s přimhouřenýma očima přitom sledovala, jak si vévoda něco šeptá se svou sestrou.
Emily se smíchem potřásla hlavou. „Skutečně si nemusíš dělat starosti o mé rozpaky. Myslím, že jsem to celé přežila naprosto bez úhony. Nemusíš být tak puritánská, drahá Sophie.“
„Nejsem—“ začala odporovat, ale pak se zarazila a vzdychla. „No dobře, jestliže ty nejsi uražena, pak ani já a už se k tomu nebudu vracet.“
„Výborně. Vévoda se mi zdá jako milý muž. Věřím, že s ním najdeš společnou řeč,“ řekla Emily a chytila Sophii ta ruku. „Půjdeme si sehnat něco k pití?“
„Klidně vám něco donesu, stačí slůvko,“ ozval se Thomas.
„Kdepak, pane Shepherde,“ zasmála se Emily. „Obávám se, že jestli s vámi mám tančit, potřebuji teď trochu oddechu.“
„Jak to myslíte?“ vyhrkl nechápavě, ale to už Emily tlačila Sophii pryč. „Jak to myslela?“ zopakoval Thomas tišším hlasem sám pro sebe a zmateně potřásl hlavou.
U stolku s limonádou si Emily hlasitě povzdechla. „Trávit čas v přítomnosti Thomase Shepherda může být někdy opravdu vyčerpávající.“
To Sophii rozesmálo. „Máš pravdu. Většina lidí to tak dlouho nevydrží. Tedy ne, když má svou kousavou náladu. Dokáže se naladit i na podmanivého svůdníka.“
Emily se otřásla odporem. „Doufám, že jeho svůdnickou část osobnosti nikdy nepoznám. Musí být děsivá.“
„Ano,“ souhlasila. „Mám za to, že by dokázal svést i starou pohovku.“
Obě se rozesmály a přerušil je až mužský hlas, který řekl: „Slečno Livingstonová?“
Sophie se obrátila. Stál tam vikomt Daventry. Seznámila se s ním teprve nedávno na jednom plese. Jednou či dvakrát se k ní připojil na promenádě, když tam byla se sestrami na procházce. Na jejím seznamu byla u jeho jména hvězdička. To znamenalo, že by jako manžel přicházel v úvahu. Byl sice o dvanáct let starší a společnost předpokládala, že se nikdy neožení, ale s tím se dalo pracovat.
„Lorde Daventry, jak milé. Dovolte, abych vám představila svou přítelkyni. Slečna Melvinová.“
Daventry se s Emily uctivě pozdravil a pak obrátil pozornost zpět k Sophii.
„Slečno Livingstonová, jste už zajednaná na další tanec?“
„Ne, pane, to nejsem.“
„A udělala byste mi to čest a věnovala ho právě mě?“ zeptal se s mírnou úklonou.
Sophie potěšeně přikývla. „Ano, jistě. Velmi ráda.“
„Tak tedy pojďme. Myslím, že už se bude tančit.“ Galantně jí nabídl své rámě. Skutečně, hudebníci na vyvýšeném pódiu si začínali chystat své nástroje a první páry už se chystaly na parketu. Sophie s vikomtem je následovali. Jednu ruku jí Daventry jemně položil na záda a druhou uchopil její dlaň. Pak se k ní spiklenecky naklonil a zašeptal:„Omluvte mě, pokud vám pošlapu špičky. Moje sestry vždy říkají, že na tanečním parketě se pohybuji jako slon.“
Sophie se zasmála. Nedokázala si představit, že tak jemný člověk jako Daventry, by mohl být jiný, než výborný tanečník. Ale po několika prvních taktech a prvním přišlápnutím střevíčků, pochopila, že mluvil pravdu. Kousla se do rtu, aby potlačila bolestné usyknutí a křečovitě se usmívala, aby nikomu nedala najevo, jak velký je pro ni ve skutečnosti tento tanec utrpením. Jelikož zatím o vdávání vážně neuvažovala, nepřemýšlela ani nad tím, jaké všechny kvality by její budoucí choť měl mít. Teď si ovšem pomyslela, že by se vůbec nezlobila, kdyby mezi jeho kvality patřil tanec.
„Lorde Daventry,“ ozvala se, protože už nemohla snést ticho, které se mezi nimi rozhostilo. „Máte hodně sourozenců?“
Vikomt na ni vrhl nervózní pohled. „Omlouvám se, slečno Livingstonová, ale obávám se, že nesvedu tančit a mluvit zároveň,“ rozpačitě se ušklíbl. „Potřebuju počítat kroky.“
„Ach, jistě. Promiňte,“ zamumlala Sophie a oba se opět ponořili do ticha. Vikomt měl ve tváři soustředěný výraz a jeho rty se nehlasně pohybovaly, jak počítal takty. Sophie si nikdy tolik nepřála, aby tanec skončil. Upřela zrak na vikomtovu vázanku a snažila se myslet na něco hezkého.
Konečně hudba skončila a Sophie měla co dělat, aby se nahlas úlevně neoddechla.
„Obávám se, že jste si tanec se mnou příliš neužila,“ poznamenal vikomt Daventry a povzdechl si. „Matka mne vždy nabádala, ať a nikým netančím, ale když je na plese více žen, než mužů, považuji za svou povinnost odtančit aspoň jeden tanec. Díky vám ji mám splněnou, ale mrzí mě, že to odnesly vaše střevíčky.“
Sophie nevěděla, jestli má být ráda nebo ne, že si Daventry pro svůj jediný tanec vybral zrovna ji. Přinutila se k úsměvu. „Nemusíte mít strach, lorde Daventry. Mám kvalitní střevíčky. Jsem si jistá, že z tance s vámi vyvázly neporušené.“ Narozdíl od mých prstů.