Když jsem vešla do pokoje, všimla jsem si, že je něco jinak.
Všimla jsem si, že už tam není a spolu se svými věcmi je pryč. On a jeho věci jako by zmizeli ve vzduchu. Jak je to možné, je mi naprosto neznámé.
Všimla jsem si, že na stole vedle okna ležela čerstvá kytice krásných květin a pod ní byla napsána malá poznámka. Poznámka zněla: Nezapomeň na mě. Odešel jsem, ale vrátím se. Miluji tě - H
To bylo vše, co se v malé místnosti změnilo. Všechno ostatní bylo stejné, nezměněné chlapcovým náhlým zmizením. Nemohla jsem ale říct, že by mě to překvapilo. Nemohla jsem říct, že jsem to od začátku neviděla.
Vždy měl talent na cestování. Nesnášel zůstávat na místě déle než danou dobu. Vždycky měl nějaké místo, kde by mohlo být lépe, nějaké místo, kde by mohl lépe prozkoumávat a učit se. Vždy budou existovat města, ve kterých nikdy nebyl, a místa, která musel objevit. Nemohl zůstat na jednom místě, protože věřil, že tato místa jsou důležitější než poslední město, které navštívil, nebo lidé, které tam potkal.
A bylo smutné říct, že nikdy nebudu natolik důležitá, abych přiměla toho kluka zůstat. Aby se konečně zbavil svědění, které ho nutí být neustále v pohybu. Přála jsem si a modlila se, abych byla konečně důvodem, proč ho přimět zůstat.
Lidé říkají, že láska mění člověka. Tak proč ho naše láska nemohla změnit.
—
Tento příběh je vyprávěn jako Větrná hůrka - člověk, který si píše do deníku. Takže hlavní postava zapisuje své nejniternější myšlenky a tady je.
Také je tam láska jako v příběhu Catherine a Heathcliffovi - naprosto ohromující a skutečná. Je to kýčovité, ale velmi pravdivé.