Další den byla kontrola našich sešitů. Bylo to proto, aby se ujistili, že poznámky, které jsme si dělali, byly správné a že jsme si dělali zápisy.
Každý dal učiteli svůj sešit, stejně jako já. Seděli jsme ve třídě a čekali, až budou naše sešity ohodnoceny.
Seděla jsem vzadu v místnosti, čmárala jsem si na lavici. Dala jsem si do uších sluchátka. Kreslila jsem umírající růže a víly, které všude rozprostřely prach.
Moje ruce kreslily okvětní lístky padající na zem. Ucítila jsem poklepání na rameno, a když vzhlédnu, uvidím pana Stylese, jak na mě nesouhlasně zírá.
Rozhlédnu se po místnosti a zjistím, že v místnosti nikdo jiný není. Asi jsem neslyšela zvonek. Podívám se dolů na stůl s čmáranicemi a cítím, jak mi rudne tváře. Vyndám si sluchátka, vytáhnu z tašky gumu a začnu čistit stůl.
Pan Styles mě popadl za ruku a zabránil mi v úzkostlivém úklidu stolu.
„Neboj se Aurelie. Vyčistím to. Mimochodem, tady je tvůj sešit." Podá mi můj květinový sešit a usměje se na mě.
„D-děkuji." Říkám, jemně popadnu sešit a vložím ho do tašky.
Tašku mám pevně na rameni a jdu ke dveřím připravená odejít. Než odejdu, ohlédnu se a vidím, jak se na mě pan Styles dívá a opírá se o stůl, u kterého jsem právě seděla.
Odcházím ze třídy a snažím se zchladit své rozechvělé tělo.