Je cesta. S tím můžu žít. Ale dva měsíce, mám pocit jako bych tu seděl jen pár dní. I když je pravda, že jsem kvůli častému bezvědomí ztrácel pojem o čase. Zatraceně. Ale kdybych si mohl jen na chvíli odpočinout.
Ne! Musím zůstat vzhůru. Kousl jsem se do paže. Bolest mě přivedla k vědomí. Nemohl jsem usnout. Musím jen čekat.
Vrzání dveří mi prozradilo, že už přišel. "Je ti lépe?" Musel jsem lhát. "Nikdy mi nebylo líp." Nemohl jsem se napít jeho krve, sice mě uzdravovala, ale cítil jsem se po ní strašně unaveně.
Naklonil se ke mně. "Máš špatnou barvu. Budu muset zavolat doktora." Sáhl jsem po špendlíku. "Ještě ne," varoval mě hlas v mé hlavě. "Máš v úmyslu mě pustit?" "Přemýšlel jsem o tom, vážně a usoudil jsem, že nejlepší bude tě zabít. Strašně trpíš. Nemá cenu tě udržovat na životě. Mám pravdu, že?"
"Prašivej parchante." "Buď rád, většina lidí nemá to štěstí, aby věděli, který den bude jejich poslední. Žij naplno. Užij si to. Protože, ať se ti to líbí nebo ne, tohle je poslední co uvidíš."
"Teď." Vyskočil jsem proti němu a zapíchl mu špendlík hluboko do oka. Zavrávoral. Vydal ze sebe strašlivý zvuk a jehlu odhodil pryč. Otočil se ke mně. Oko mu vytékalo z víčka. Kulhal. Sledoval jsem jak se mu sliz roztéká po obličeji.
Zaúpěl. Snažil se vzít to do dlaní, ale proteklo mu to skrz prsty. Udělalo se mi zle. Bylo to odporné. Něco byla teorie, ale v praxi to bylo mnohem těžší. "Ty!" Rozběhl se za mnou, ale kvůli špatnému vidění se mu zhoršila orientace a narazil do nedaleké zdi.
Všiml jsem si rudovlasé dívky ve dveřích. Než jsem se k ní ale mohl otočit, Cedric ke mně znovu přiběhl. Vyslala k němu kouzlo a on se zastavil. Na čele se mu leskl pot a v jeho očích bylo znát, že se opravdu snaží pohnout. Ona mu v tom ale bránila.
Pořád dokola opakovala ty samá slova: "Vectimus loali. Vectimus loali." Vzduch se začal chvět. Bylo tu hrozné horko a já se nemohl nadechnout. "Niko-Nikol!" Prohnula se. Tam, kde se před chvílí leskly modré duhovky, bylo jen prázdné bělmo. A pak se to stalo.
Ten tlak, který mi nedovoloval odejít z této místnosti povolil a vyřítil se proti mně. Přitiskl mě k vedlejší zdi a Cedrica odhodil asi tři metry daleko. Věděl jsem, že už jsem volný, cítil jsem, jako by ten svíravý pocit v prsou, bolest a veškerá únava zmizela.
Nemohl jsem se ale hnout. Stál jsem strnule a pozoroval vyčerpanou a teď naprosto obyčejně vypadající Nikol. Neřekl bych, že je to čarodějka, i když jsem před necelou minutou na vlastní kůži pocítil její magii.
Bylo to neuvěřitelné. Ten pocit, který mi projel tělem když to kouzlo lehce zavadilo o mou kůži. Jen jsem zíral.
Měla na sobě rudou vytahanou mikinu a černé legíny. Byla hezká, ačkoli to teď nebylo důležité. Neuvědomil jsem si ale, že kromě kouzla, které mi zabraňovalo v odchodu, se zrušilo i to, které udržovalo Cedrica daleko ode mě.
Vyrval nohu ze židle a zamířil její ostrou částí k mé hrudi. Pokusil jsem se uhnout, ale byl příliš rychlý. O mém neúspěchu svědčila oslepující bolest hrudníku a teplá krev, která se pomalu vsakovala do mého trička.
Nikol zalapala po dechu. Zděšení. To proběhlo její tváří. Jestli se o mě bojí takto mocná čarodějka, asi bych si nesměl dělat iluze. "Ne!" Byla to Morella. Stála přede mnou v krátké noční košili a rty měla potřísněné rudou tekutinou. Nemusel jsem dvakrát hádat, co to je.
"Špatné načasování," zachraptěl jsem. I když mi nejspíš nebylo moc rozumět, protože bylo opravdu velmi obtížné se nadechnout. "Probodl mu plíci." "Kolik má času? Můžeme ho zachránit?"
Nebylo snadné se pootočit, ale zahlédl jsem, jak Nikol zavrtěla hlavou. "Mrzí mě to." "Kolik má času?" Ptala se tvrdohlavě Morella. "Pár minut, pokud to v té plíci necháme. Ale bude to strašně bolestivé." "A pokud to odstraníme?" "Ne víc než minutu."
"Co kdybych mu dala svou krev, uzdraví se?" "Je to riskantní. Nevíme jestli bude působit dost rychle." "Udělej to." "Co?" Podíval jsem se do těch jejích zlatých očí. "Vyndej to. Dej mi svou krev. S tímhle uvnitř se to neuzdraví a normální medicína už mi nepomůže."
Překvapilo mě, jak snadné bylo to říct a o kolik snadnější bylo o tom rozhodnout. "Mohl bys zemřít." "Všichni zemřeme." Po tváři jí stekla tichá slza. Kousla se a dala mi svou dlaň k ústům.
"Tři, dva, jedna... teď!" Před očima se mi udělalo rudo. Cedric utekl. Poslední co jsem viděl, byl improvizovaný kůl od mé krve a šedá podlaha sklepení. Snažil jsem se otočit ke vzlykající Morelle a ujistit jí, že mi bude lépe. Ale nemohl jsem se pohnout a pak jsem opět ztratil vědomí.
Než jsem upadl do sladkého pocitu nevědomí, pomyslel jsem si, že omdlévám až příliš často. Měl bych si nechat změřit tlak. Chtěl jsem se tomu zasmát, ale neměl jsem kontrolu nad svým tělem.
Cítil jsem její ruce na tváři a slyšel její pláč. Bude to lepší, uvidíš. Kéž bych to mohl říct nahlas. Kéž bych tomu věřil.