Někdy okolo jedenácté večer to zabalím. Přece jenom tu sedíme už od oběda. Dav v hospodě už lehce prořídnul, ale stále je tu slušný zástup studentů. Se všemi se rozloučím a vydám se k východu.
„Emmo!" ozve se za mnou a když se otočím, spatřím Patrika, který za mnou skoro běží. Na tváři se mi rozlije úsměv, který ale rychle zaženu, než si ho všimne.
Neměla bych mu dávat moc velké naděje. Navíc si se Simonou budou určitě rozumět víc.
„Kam jedeš? Rád bych tě doprovodil domů," řekne, jakmile se ke mně dostane.
„Bydlím kousek odsud, jedu tramvají směrem na Smíchov," odpovím. Patrik přikývne a vydá se se mnou na zastávku.
Venku už je příjemně. Horké slunce zašlo do temnoty a studený měsíc příjemně chladí. Bok po boku se vydáme s Patrikem k tramvajové zastávce, ale najednou Patrik zatočí úplně jiným směrem.
„Pojď, chci ti něco ukázat," pobídne mě. A já ho následuju do jedné z temných uliček Žižkova. Nechce mě tu někde zamordovat, že ne?
Patrik má ale naštěstí jiné plány a zavede mě ke krásnému altánku, který se nachází jen kousek nad školou. Nejenže je z něj nádherný výhled na osvícený Pražský hrad, ale ještě to tu máme celé pro sebe.
Kdybych tu byla sama, asi bych se podělala strachy z temných koutů parku a ještě temnějších stínů stromů. Ale s Patrikem to tu všechno působí tak nějak kouzelně.
Posadíme se na jednu z laviček a hledíme na Pražský hrad v dáli. Nejraději bych tu zůstala až do rána a počkala na východ slunce, ale klížící se oči mi to nedovolí.
„Už fakt musím jít nebo usnu tady na té lavičce," povzdechnu si a pomalu vstanu. Patrik jen přikývne a s úsměvem mě teď doopravdy doprovodí na zastávku.
Dokonce se mnou sjede tramvají až ke mně domů, aby se ujistil, že dorazím v celku.
„Díky za hezký večer," poděkuju mu, když stojíme před vchodovými dveřmi. Nervozita ve mně vystoupá na nebezpečně vysokou úroveň, když se Patrik přiblíží na až moc těsnou vzdálenost...jakoby mě chtěl snad políbit?
Chci poodstoupit, ale nedokážu to. Nohy mi zamrzly na místě a jediné, na co se můj hloupej mozek zaměří jsou jeho rty. Tak blízko.
Jeho ruce se ocitnou na mých bocích a palcem pravé ruky zabloudí pod moje triko. Jeho dotyk na mé holé kůži vyvolá husí kůži, která se rozline po celém mém těle. Najednou je mi lehce zima.
Bojím se, že se sehne. Bojím se, že se jeho rty dotknou těch mých a nastane nějaká hrozná katastrofa. Bojím se, že se naše rty ani nestihnou spojit, než na něj ze shora spadne piano nebo něco podobného.
K mému překvapení se ale nestane nic z toho. Patrikovi rty se zvlní v úsměv, než mě pustí a řekne:
„Tak zítra," mrkne na mě. Já jsem ale stále ještě lehce v šoku z jeho doteku a blízkosti, ale...cože?
„Jak zítra?" dostanu ze sebe zmateně.
„V devět ráno tě tu vyzvednu," dodá, než se otočí na patě a rychlým krokem odejde pryč.
Ještě jednou...cože?