Učitel orchestru zvedl taktovku do vzduchu. Nikdo v sále ani nedutal a všichni žáci čekali, až začne jedna z jejich posledních zkoušek před koncertem pro rodiče, který má být už zítra. Učitel s nadšeným úsměvem párkrát mávl taktovkou, aby zadal tempo, a na jeho znamení se hudba rozezněla.
Nio seděl na svém místě mezi houslisty a s úsměvem poslouchal Danteho, který dával do hry na klavír všechno, co v sobě měl, a ostatní ho souladně doprovázeli.
Když se Nio podíval na druhou stranu vedle sebe, viděl úsměv Alonsa, který hrál společně s ním. Ale nejen on, i všichni ostatní se opravdu zlepšili a vypilovali, co mohli. A když hráli všichni dohromady, po mnoha utrápených zkouškách se konečně skladba nesla ladně a bez větších chyb.
Mezitím Laila, která obvykle v tuto dobu byla ve sboru, seděla ve svém pokoji. Nepropásla sbor záměrně, jenže ve volné chvíli začala dohromady skládat překlad z šifer v knížce, kterou jí dal Alonso, a zabrala se do toho natolik, že zapomněla odejít na hodinu.
Mohly za to však i samotné zápisky, které hltala jeden za druhým. Tohle už nebylo o stínochodcích, co tahají lidi za nohavice, ani o přízracích, co se jednou za čas objeví v oknech. Obzvlášť od jedné příhody se nedokázala odpoutat. V brzkých hodinách dne prý našli po areálu školy pobíhat několik studentů. Studentů s děsivě znetvořenými těly; vyšinutých studentů, jejichž chování nepřipomínalo nic lidského.
Přišla dramatická část skladby a Nio se smyčcem opřel do strun. Při hře přivítal oči a nevědomky se mračil - to však podle nálady. Občas se však podíval na Alonsa... a Alonso se podíval na něj. Ačkoliv nemohli mluvit, aby nerušili hudbu, ve vzájemné komunikaci jim stačily pohledy, ve kterých bylo možná více emocí, než by dokázali dát do slov.
Laila četla dále. Mezi „zdivočelými“ studenty, co pobíhali po parku... nechtěla tomu věřit. Jeden z nich, jeden z těch mladších, měl prý na hrudníku přišitou hlavu vlka. Živou hlavu, která se hýbala, vrčela a slintala... a její oči pozorovaly okolní studenty, kteří před tou stvůrou za vyděšeného křiku prchali.
Laila rychle listovala dále, aby se dozvěděla, co to má sakra znamenat. Při tom však vykouhl z knížky kousek papíru, který byl trochu jiný, než papír stránek. Laila otočila na stránku, kde byl založený. Zvedla ho do ruky a otočila ho - byla to fotka. Musela být opravdu stará, protože byla zažloutlá, stejně jako stránky staré knížky, a vypadala, jako by byla vyfocena ještě na analogový fotoaparát a vyvolaná v temné komoře. Nebyl to však snímek stvůry, ani ničeho podobného. Na té fotce byla obyčejná mladá žena s tmavými vlasy sepnutými sponkou. Stála před hlavní budovou a lehce se usmívala. A dole pod fotkou bylo napsané krasopisným písmem: Vážená paní ředitelka Runar Gushwinová, 1922.
Nio s Alonsem a společně s ostatními zahráli poslední tóny... a sálem se rozprostřelo ticho. Následovalo však pokládání nástrojů a potlesk studentů, kteří si vzájemně gratulovali za své výkony. Tohle byla jedna z nejlepších verzí skladby, kterou zahráli. A všem to dodávalo síly, že se jim zítřejší představení povede.
Alonso se na Nia nadšeně usmíval a Nio do něj jemně žduchl loktem, ať už ho s tím neotravuje. Oba se však začali smát. Byla to chvíle plná radosti a nadšení, které je odpoutávalo od obyčejnosti reality.
Zato Laila necítila nic z toho. Jak by taky mohla, byla úplně na jiném místě, i mentálně. Nedokázala spustit pohled z toho starého snímku. Tohle nemohla být Gushwinová. Protože to by znamenalo, že je jejich ředitelce minimálně 120 let. A to nebylo možné, prostě ne. Ačkoliv to byla úplně normální fotka, Lailu děsila více, než všechny ty popisy stvůr a znetvořených studentů se zvířecími částmi přišitými k tělům. Věděla, že o tom musí říct ostatním. A nedokázala čekat dlouho.
...
Když Ethan s Ember přicházeli na obvyklé setkávací místo v parku, oba měli v hlavě na Lailu stejnou otázku.
Ale Ethan ji vyslovil první. „Proč jsi nebyla ve sboru?“
„Děje se něco?“ doplnila ho starostlivým tónem Ember. Přidala se do kroužku k ostatním, co už seděli v trávě.
Laila se tvářila trochu bledě a rozhodně jí nebylo do smíchu. „Já... nevím,“ řekla tiše.
Ethan se nechápavě zamračil. „Co? Ve zprávě jsi psala, že je to důležité.“
Laila nepřítomně přikývla. Věděla, že jim to bude muset ukázat. Ale bála se, že to nikdo z nich nebude brát vážně. Nakonec však sebrala všechnu odvahu a vytáhla z knížky fotku, kterou poslala kolovat. „Tohle bylo mezi těmi šiframi.“
Jako první se na fotku díval Dante. „Proč je tu napsané jméno naší ředitelky?“
Všichni se hned naklonili k němu, aby se na fotku mohli dívat zároveň.
„Protože to je ředitelka,“ řekl Nio. „Nedávno jsem ji potkal. Přesně takhle vypadá, vím to,“ pokračoval, aniž by si neuvědomoval, v čem je problém.
Alonso však ukázal na napsané datum. „Ale ta fotka je stará už sto let.“
„Cože?“ Nio si konečně taky všiml. Po chvíli zírání na fotku od ní odstoupil a zavrtěl hlavou. „Tohle musí být nové, je to přesně Gushwinová.“
„Ale to datum...“ začala Ember.
Nio pokračoval svým sebejistým tónem. „Třeba to tam někdo napsal jen ze srandy.“ Raději hledal jiná vysvětlení, která by neobsahovaly žádné šílenosti.
„Jenže,“ řekla Laila, „tohle je fakt starý papír. Navíc to určitě bylo vyfocené na analogový foťák. Řekni mi, kdo na téhle škole má v téhle době analogový foťák a šel by celou tou zdlouhavou cestou vyvolávání fotky jenom kvůli takovému vtípku?“
„Co já vím, lidé jsou divní,“ řekl Nio naštvaně.
I Ethan se na něj podíval. „Kde jsi ředitelku vůbec potkal, že víš, jak vypadá?“
Ostatní ztichli a podívali se na Nia.
Nio nechtěl prozradit Alonsa, hlavně kvůli otázkám, které by mohly od ostatních následovat, a tak se rozhodl vzít to jen na sebe. „Včera jsem byl v ředitelně.“
„Cože?“ řeklo několik lidí zároveň.
„Ale bylo to v pohodě,“ začal je Nio uklidňovat, „jenom se mě ptala na něco o knihovně a... o mém studiu. Možná jí předtím volali moji rodiče a chtěli od ní podrobnou zprávu, co já vím.“ To se sice nestalo, ale Nio věděl, že by klidně mohlo. Proto mu to ostatní sežrali.
„A... v pohodě?“ zeptala se už o něco klidnějším tónem Laila.
Nio přikývl. „Nic divného. Připadala mi sice trochu zvláštní, ale já vám říkám, že to na té fotce je ona. A kdokoliv, kdo by se dožil více jak sto dvaceti let, přece nemůže vypadat takhle!“ naštvaně ukázal na fotku.
Ostatní si vyměnili zvláštní pohledy. S tím museli souhlasit. Jenže Laila se zase nechtěla pustit svého přesvědčení. „Ale je tam datum, to staré písmo... kdo to vůbec vyfotil?“
Dante nad tím mávl rukou. „Třeba školník.“ A začal se zvedat z trávy, jako by byla schůze u konce. „Neber to tak vážně, Lailo, měli bysme se spíš zajímat o ty školní příšery,“ konejšivě jí položil ruku na rameno a vrátil ji fotku do ruky.
Laila si fotku vzala a naštvaně ho odstrčila. „Takže na příšery věříte, ale tohle vám přijde jako nesmysl?“
„Co?“ ušklíbl se Ethan. „To, že je ředitelka nějaká stoletá... bytost, co vypadá jako úplně obyčejný člověk? Vždyť máš jen tuhle pochybnou fotku jako důkaz.“
Ember přikývla. „Lailo, já... těmhle věcem jsem dříve nevěřila a to se na téhle škole změnilo, ale... nesmrtelná ředitelka, nebo co? To už je trochu moc.“
Ethan Laile krátce položil ruku na rameno. I Ember se na ni soucitně podívala.
Laila nevěděla, jestli je z toho, že ji nikdo nevěří, nešťastná, nebo naštvaná. Podívala se na dva zbývající členy týmu. Nio však měl v očích odpor - kvůli němu tenhle rozpor vlastně začal. A Alonso raději uhýbal pohledem. Laile připadalo, že by ji možná podpořil, ale nechtěl být proti Niovi, a tak se raději vyhnul oboum stranám.
Nio nakonec povolil svůj sebejistý výraz a tiše si povzdechl. „Hele, Lailo, já to vážně nemyslím špatně. Ale prostě mě napadá hromada jiných vysvětlení...“
„Co kdyby jsme na to šli takhle,“ vložil se do toho Alonso. „Nebudeme dělat žádné závěry, tak jako doposud, dokud nebudeme mít více důkazů, dobře? Chceme přijít na všechno, co tahle škola skrývá. To je tvá věta, mimochodem, Lailo,“ podíval se jí do očí. A udělalo mu radost, že to na její tváři vytvořilo malý úsměv. „Proto přece vznikli Přátelé ticha a tmy.“
I ostatní se trochu usmívali. Asi vzpomínali na začátek školy, kdy se všechno teprve dávalo dohromady.
„Ale zítřek bude trochu problém,“ ozval se opět Nio. „Přijedou rodiče... a s celým tím programem... nejspíš vůbec nebudeme moct být v kontaktu.“
Laila si zamyšleně skousla ret. Ale pak se pousmála. „Však to nevadí, budou další dny.“ Kdyby jen věděla... „Tak na sebe zítra všichni dohlížejte, a kdyby se dělo něco divného, dáme si vědět," zamávala v ruce s mobilem.
„Upřímně,“ ozvala se nervózním tónem Ember, „trochu mě děsí, že bude zítra ve škole tolik lidí. A že bude otevřená i v noci, kdy se tam dějí různé... však vy víte.“
Alonso však zavrtěl hlavou, jako by se neměli čeho bát. „Budou rozsvícená světla a všude spousta lidí. To není zrovna velká šance k tomu, aby se něco stalo.“
„Ale i tak,“ pokračovala Laila, „mějte se na pozoru.“ A s tím dnešní setkání skončilo.