Oba stáli před ředitelnou. Bylo to v druhém patře hlavní školní budovy úplně na konci chodby. Na stěnách kolem viselo pár obrazů s výjevy z divokého lesa a několik paroží, velkých i malých.
Nio jemně držel Alonsa za ruku. Oba chvíli zírali na velké dřevěné dveře od ředitelny, a pak si vyměnili pohledy. Jako by se zároveň domluvili, že už je čas, aby vstoupili dovnitř.
Alonsova ruka vyklouzla s Niova sevření. Potom zaklepal na dveře.
Chvíli bylo ticho. Ozvaly se však kroky a „Dále,“ řečeno v neutrálním ženském hlase.
Alonso se zhluboka nadechl a otevřel dveře. Když oba vstoupili dovnitř, otevřela se před nimi velká místnost plná nábytku z tmavého dřeva a dalších paroží i vycpaných zvířecích hlav. Po stěnách byly police s hromadou spisů ve složkách seřazených podle roku, nebo podle abecedy. Pod policemi stály šuplíky, kde musely být schované další různé dokumenty. Uprostřed místnosti vzadu bylo veliké okno a před ním velký ředitelský stůl, za nímž seděla mladá žena v tmavě zeleném obleku. Opírala se lokty o stůl a prsty měla zapletené do sebe. Hnědé vlasy měla sepnuté velkou sponkou a zvláštním pohledem probodávala oba žáky, co právě vstoupili do místnosti. Runar Gushwinová, ředitelka Ahearnovy Akademie.
Niovi stačila chvíle, aby si uvědomil, že už ji vlastně párkrát viděl. Jednou před hudebními učebnami. A podruhé nedávno na chodbě, když šel někam s partou. Nechtěl věřit, že je tahle mladá žena ředitelkou... ale očividně to bylo právě tak.
„Nicholas Cooper a Alonso Vesper?“ zeptala se.
Oba přikývli.
Gushwinová pokynula rukou ke dvěma židlím, co byly postavené před jejím stolem. „Posaďte se, prosím.“
Tiše došli k židlím a udělali, co jim řekla. Na sebe už se však nepodívali.
Ředitelka se krátce pousmála, pak rozpletla prsty a položila ruce na stůl. „Omlouvám se, že vám beru čas, který jste mohli věnovat studiu. Ale nebojte, nebudete tady dlouho." Zamyšleně se podívala k vycpaný zvířecím hlavám na stěně a potom se s úsměvem otočila zpátky na kluky. „Dostalo se ke mně, že se z knihovny ztrácí knížky. A vy dva byste o tom prý mohli něco vědět.“ Probodávala je vyzvídavým pohledem a čekala, až se sami rozpovídají.
Alonso však zavrtěl hlavou. „Nevím o tom nic.“
„Ani já ne. Kdybych náhodou něco zaslechl, určitě bych to sdělil některému z učitelů,“ řekl Nio upřímným tónem.
Alonso se na něj nenápadně podíval a snažil se skrýt překvapení ve svém výrazu. Nio však stále upíral pohled na ředitelku, ani nemrkl. Ať by v tuhle chvíli řekl cokoliv, každý by si myslel, že je to svatá pravda.
Výraz Gushwinové se však nezměnil. „Nevíte tedy nic? Opravdu jste nic podezřelého nezahlédli... ani nezaslechli?“
Alonso nevěděl, jak na to má reagovat, aby sebe ani ostatní neprozradil. Snažil se vyhnout pohledu ředitelky a raději si prohlížel police plné označených složek. Nemohl se přece jen tak zvednout a odejít, ačkoliv si to přál udělat.
I Nio na chvíli odvrátil pohled. Ticho v místnosti se zdálo být ohlušující, dokonce slyšeli tikání hodin nad dveřmi a svůj neklidný dech. Potom se Nio podíval zpátky na ředitelku. „Musím vám o něčem říct.“
Ředitelka se soucitně usmála, jako by ho chtěla ujistit, že mu za to nic neprovede a že jsou tu Nio i Alonso na bezpečné půdě.
Nio si začal nervózně pohrávat s prsty. „Byli jsme v knihovně v nepovolené době. Já a Alonso,“ podíval se na černovláska.
Alonso na něj vytřeštěně zíral, nechápal, proč je Nio prozrazuje a přál si raději splynout se svou židlí a už nikdy nemuset na nic odpovídat. Jenže pak si všiml výrazu v Niových očích. I když ten kluk předstíral nervozitu a podřazenost, na Alonsa se díval pevným pohledem. A to černovláskovi dodalo pocitu, že to má Nio pod kontrolou, i když se to zdálo být naopak. Sám to nechápal, ale nakonec se rozhodl řídit podle něj. Přikývl a sklopil hlavu. „Nio má pravdu.“
„Takže jste byli v knihovně, ale o těch knihách nic nevíte?“ ptala se Gushwinová, teď už trochu podezíravým tónem. Pravda, tohle tvrzení vyvolávalo otázky.
Nio zavrtěl hlavou a podíval se na ni svýma nevinnýma očima. „Chtěli jsme jen být chvíli o samotě. A pryč od ostatních. Promiňte, byla to hloupost, už to nikdy neuděláme.“
Ředitelka se pousmála. „Chceš se vyhnout poznámce, co?“
Nio se nervózně pousmál. Popravdě se chtěl vyhnout poznámce a zároveň horším věcem, co by se mohly stát.
„A co ty?“ tentokrát se podívala na Alonsa.
Alonso přesně nevěděl, na co se ho ptala. Jenže Gushwinová nic dále neříkala, aby to upřesnila, a tak si to musel domyslet. „No... o těch knihách vážně nevím. Ani nechápu, proč by je někdo bral než povolení. Můžeme si přece půjčit cokoliv, když to knihovnice zapíše na naše jméno, ne?“ krátce se zasmál, ale byl jediný, jehož smích se v místnosti ozval.
Ředitelka na něj hleděla pořád tím samým pohledem. Potom sklopila hlavu a podívala se do nějakých papírů, co měla na stole. „Dobře,“ řekla si pro sebe. Něco si krátce poznamenala a opět zvedla hlavu s úsměvem. „Tak to by bylo všechno, co jsem od vás chtěla vědět. Děkuji za vaši upřímnost, chlapci. A ještě jednou se omlouvám, že jsem vám vzala čas, který jste mohli věnovat studiu.“
Nio s nervózním úsměvem zavrtěl hlavou. „To my bysme se měli omlouvat.“ Zvedl se ze židle a zapletl do sebe prsty svých rukou. „Kdybych se o těch knížkách něco dozvěděl, dám vám vědět! Nebylo by dobré, kdyby se tu takhle začaly ztrácet věci.“
„To rozhodně nebylo,“ řekla Gushwinová o něco tišším tónem. Na Nia se však usmála. „Hodně štěstí. A vyvarujte se podobným problémům, příště vás tak jednoduše odejít nenechám.“
„Žádné příště už nebude,“ přísahal čestně Nio s velkým spolehlivým úsměvem.
Pak se ředitelka podívala na Alonsa, který už se taky zvedal. Na něj se však neusmála. „Hodně štěstí i vám.“
„Děkuji,“ zamumlal Alonso nejistě. Jen odsud chtěl konečně vypadnout.
„Tak,“ ředitelka pokynula ke dveřím. „Můžete jít.“
Oba ještě několikrát poděkovali a pak za sebou zavřeli dveře. Oběma se tím ohromně ulevilo. Dostali se ven z té místnosti živí. Sice to nevypadalo, že by jim hrozilo něco horšího než poznámka, ale stejně měli pocit, jako by unikli smrti.
Nio se ani nezastavoval a hned zamířil chodbou ke schodům. Alonso za ním. Když ho doběhl, všiml si Niova výrazu, který už se ani trochu nepodobal jeho omluvnému úsměvu.
„Asi jsem tě tam trochu zmátl,“ řekl Nio, jako by věděl, na co Alonso myslí.
„Byl jsi jako jiný člověk...“ Alonso nevěřícně zavrtěl hlavou.
Nio se stále díval na cestu před sebou. „Doma jsem se musel naučit vyrovnávat s problémy. Tohle byl jeden ze způsobů. Hrát snaživého hlupáčka a předstírat, že tě zlomili, potom jim říct část pravdy a ještě ji upravit natolik, abys z toho vyšel v tom nejlepším světle. Musím přiznat, že dlouho mi to doma neprocházelo. Věděli, že rozhodně nejsem hlupáček.“ Při vzpomínání nevědomky svraštil obočí. „Kdyby měla ředitelka vlastní děti, asi by mě prokoukla.“
„Ona nemá děti?“
„Jen hádám.“
Chvíli bylo ticho.
Nio sklopil hlavu. „Promiň, že jsi musel vidět tuhle moji stránku.“
Alonso se však pousmál a zavrtěl hlavou. „Jen jsi mě překvapil. Ale chápu tě. Chápu, proč jsi to udělal takhle.“ Kdyby to bylo jen na Alonsovi, všechno by popřel a pravdě by se vyhnul úplně. Ale už to dopadlo, jak to dopadlo.
Nio si dlouze oddechl, jako by se stále zbavoval trémy. „Jenom jsem rád, že jsme se s tama konečně dostali.“
Určitým věcem to však vůbec nepomohlo. Nepřiblížili se ani o krok k záhadě, kterou byla Fizova náhlá změna povahy a děsivé sklepení pod školou. Tedy... možná.
...
Ember seděla na posteli ve svém pokoji a hleděla na protější postel - na tu, kde předtím bývala Trista, se kterou sdílela pokoj. Všechny její věci byly pryč. To už dlouho, ale stejně si na tu prázdnotu Ember nedokázala zvyknout.
Vyčerpaně se vyvalila na svou postel. Měla by se učit. Ale na to vůbec neměla náladu. Když se však podívala ke stolku, kde měla položený svůj mobil, něco ji napadlo.
Natáhla se pro mobil a začala projíždět kontakty. Od té doby, co Trista odjela, se s ní Ember ještě nepokoušela spojit. Bála se, že by jí nějak mohla připomenout ty špatné věci a taky doufala, že se Trista ozve sama. Jenže to se nestalo. A Ember už to nemohla vydržet.
Vytočila její číslo. Nějakou dobu se ozývaly dlouhé tóny vyzvánění. A potom hlas, ale ten Tristě nepatřil. „Volaný je momentálně nedostupný...“
Ember odhodila mobil stranou. No jistě, že se s ní Trista nebude chtít bavit! Že vůbec doufala...
Skrčila se do klubíčka a dále seděla v prázdném pokoji, v tichu, sama.
Stále však doufala, že ať je Trista kdekoliv, už se s toho dostala a žije si spokojeně dál. S novými přátely. Ale kdo ví, jak to doopravdy bylo.