Nio na poslední chvíli doběhl do třídy. V tu chvíli už vyzvánělo školou druhé zvonění a on si sedl do lavice vedle Ember přesně ve chvíli, kdy do třídy vešel učitel. Ten jako vždycky došel ke svému stolu a rozhlédl se po třídě, avšak svůj pohled výjimečně zabodl do Nia.
„Nicholas Cooper."
„Ano?" řekl nervózně Nio.
Učitel se podíval do svého záznamníku. „Zítra po vyučování se máte dostavit do ředitelny."
Nia zalil mrazivý pocit. Do ředitelny? On? Ale vždyť nic... Ne, něco provedl. Včera se s Alonsem nepovoleně vloupali do knihovny. Ale nikdo je přece neviděl, ne? „Z jakého důvodu?" snažil se znít klidně.
Učitel pokrčil rameny. „Zpráva shora." To bylo všechno, co k tomu Niovi pověděl. Potom se začal věnovat učivu.
Ember se tázavě podívala na spolužáka vedle sebe. „Nio?"
Hnědovlásek však zaraženě hleděl před sebe a nebyl schopný pohybu. Do ředitelny? Opakoval si pro sebe pořád dokola. Jeho hlavu zaplnily obavy. Neměl tušení, čeho by se vlastně měl bát, ale stejně se třásl strachy. Do ředitelny šel Fiz. Den na to se vrátil jako úplně jiný člověk. Ale Fiz měl špatné známky a kašlal na školu. Nio má dobré známky. Ale...
Trhl sebou, protože ucítil zabrnění mobilu, který měl v kapse. Nenápadně ho vytáhl. Byla to zpráva od Alonsa, a tak ji otevřel.
‚Musím zítra ředitelny,' stálo tam.
...
Ethan šel tiše po chodbě. Mířil do další třídy, ale cesta se zdála delší než obvykle. Možná to bylo tím, že se mu zdálo, jak na něj zírají všechny ty tváře bez těla, co poletují za okny, aniž by si jich někdo všímal. Nebo možná o nich věděli všichni... jenom je přehlíželi.
Při chůzi ho svědil kotník. Vlastně ne kotník... jenom ty škrábance. Už se zahojily, ale stále je občas cítil. Možná to bylo jenom kvůli té vzpomínce.
„Nad čím přemýšlíš?"
„Sakra Dante!" Ethan vyděšeně poskočil.
Dante se ušklíbl. „No promiň. Já jen, že seš poslední dobou takovej... zamyšlenej."
„Hm."
„Hm?"
„Třeba jenom nemám náladu."
Dante mu však věnoval podezíravý pohled. „Ty že nemáš náladu? Ty? Vždycky-veselý Ethan?"
To kluka se zlatavými vlasy trochu rozesmálo. Ale pak se na Danteho podezíravě zadíval. „Jak to, že mě neurážíš?"
Dante se vyhnul jeho pohledu. „Nikdo se nedívá."
„Takže mě jako musíš urážet, když se lidi dívají?"
„Jo."
Ethan se nechápavě usklíbl. „Proč jako?"
„Aby si náhodou něco nemysleli," řekl Dante podrážděně.
„Co? Co by si asi tak měli myslet?"
Dante si něco pro sebe zamručel, ale pak se zase obrátil na Ethana. „Proč jste se vůbec rozešli s Lailou?"
Tohle byla otázka úplně jiným směrem. Ethan chvíli zamyšleně hleděl před sebe, ale pak si povzdechl. „Do toho ti nic není."
Dante vypadal, že se bude ptát dále, ale nakonec si to rozmyslel. „Máš pravdu. Promiň, že se ptám."
Ethan se pousmál. „Člověče, já tě vůbec nepoznávám." Potom se však zamračil. „Jo, vůbec tě nepoznávám." Prudce se na Danteho otočil a pevně ho chytil za ramena.
„Co..."
„Kde jsi byl?" začal Ethan hlasem, kterým obvykle nemluvil. Probodával Danteho pohledem, jako by tím snad dělal nějakou diagnózu. „Nebyl jsi v ředitelně? Neprovedli ti něco?" Naklonil se k němu blíže, jak ho zkoumal.
To už Danteho rozpálilo doruda. Vrazil Ethanovi do tváře. „Tobě snad hráblo? Jasně, že jsem to já! To bych přece věděl, kdybych nebyl!"
Ethan si ublíženě přejel rukou po tváři. „Ty jseš ale idiot. Ani to nedává smysl, co jsi řekl."
„Idiot seš převážně ty!" Křičel po něm Dante nazpátek.
Ethan na něj chvíli zamračené hleděl, ale pak se rozesmál.
To Danteho rozčílilo, protože nechápal, proč se směje. „Hrabe ti?"
„Ne, ne..." Ethan mávl rukou. „Už dobrý. Podle nadávek poznám, že jsi to ty."
Dante se ušklíbl. Ale v očích mu proběhl špatný pocit. Uvědomil si, že takhle ho Ethan vidí - jako člověka, co má se vším problém a pořád nadává. A Dante si to připouštěl, věděl, že takový občas je... ale to uvědomění bolelo více, než čekal.
„No nic." Ethan se opět vydal chodbou dále. „Jakou teď máš hodinu?"
...
Nio tiše seděl na své posteli. Rozsvícená lampička na jeho pracovním stole byla jediným zdrojem světla v potemnělém pokoji. Nio se neučil, tak jako obvykle. Zamyšleně sledoval Fize, který seděl na posteli naproti něj.
Díval se na Nia... ale jako by se díval skrze něj, než do jeho tváře. Seděl nehnutě na místě a na kolenou měl rozevřenou učebnici.
„Jaký byl den, Fizi?"
„Skvělý." Ale dále bylo ticho
„Co teď hraješ za videohru? Máš něco nového?"
Tentokrát mlčel, jako by neměl žádnou odpověď.
Nio si povzdechl a opřel se lokty o svá kolena. „Vážně ti to udělala ředitelka, Fizi?" Zamyšleně si namotával pramínek vlasů na prst. „Jsi to vůbec ještě ty? Vnímáš mě, nebo jsi úplně pryč?" ptal se tiše, ale na tenhle typ otázek nečekal odpověď. „Čeká to i mě...?"
Někdo zaklepal na dveře a to Nia probralo z myšlenek.
„Můžu dále, že?" ozval se Alonsův hlas. Černovlásek za sebou zavřel dveře a došel až k Niovi, vedle kterého se posadil. Chvíli tiše pozoroval Fize. „Neodpovídá?"
Nio zavrtěl hlavou.
„A ptal ses..."
„Ptal jsem se ho." Nio už začínal znít frustrovaně. „Ale odpovídá jen na normální otázky." Podíval se na svého spolubydlícího. „Jak ses měl dneska ve škole, Fyzi?"
Kluk se konečně slabě pohnul. „Skvěle." Usmál se, ale byl to prázdný úsměv.
„Co jsi měl na oběd?"
„Špagety. Byly výborné."
„Co se stalo v ředitelně?"
Fiz mlčel.
Nio od něj odvrátil pohled a sklopil hlavu Alonsovi do klína. „Tohle není Fiz..." říkal tichým tónem a oči se mu plnily slzami.
Alonso si tiše povzdechl a začal Nia hladit po vlasech. Stále však pozoroval Fize. Trápilo ho to stejně jako Nia, ale nechtěl to dával najevo. Děsila ho myšlenka, že i oni budou muset zítra jít do ředitelny, která je s tím vším spojená, a se kterou souvisí různé nedobré řeči.
Nio už se cítil klidněji, ale Alonsův klín neopouštěl. „Řekl jsi o tom někomu?" zeptal se tiše.
Alonso zavrtěl hlavou. „Ne. Nikdo neví, že mě poslali do ředitelny. A ty?"
„Taky ne." Nio starostlivě svraštil obočí. „Neměli bysme to říct partě?"
„Já... právě nevím."
Oba chvíli přemýšleli.
„Neřekneme jim to," rozhodl se Nio nakonec.
„Dobře."
„Ty fakt souhlasíš?"
Alonso nejistě semknul rty. „Vlastně nevím. Bojím se, že by udělali něco riskantního a dostali se sami ještě do většího problému jen proto, aby nás nějak ‚zachránili'," při tom se slabě pousmál.
„Právě."
Alonso si starostlivě prohlédl Nia. Jemně mu zatřásl s ramenem. „Hej. To bude v pohodě. Třeba z toho jen zbytečně děláme velkou věc. Vždyť... co se nám stane? Jen jdeme do ředitelny. Ani nevíme proč."
„Už dvakrát jsme byli ve škole v nepovoleném čase, Alonso. Už dvakrát. S tím to musí nějak souviset." Povzdechl si a zakryl si tvář rukama. „Rodiče mě zabijí, jestli se to dozví."
Alonso se však bezstarostně usmál „Vždyť my to nějak zvládnem. Máme jeden druhého." Dal Niovi utěšující pusu do vlasů.