Po Niově těle stékala horká voda. Stál ve sprše a opíral se rukama o stěnu, zatímco upíral pohled na kachličky před sebou, ale vůbec je nevnímal. Deštěm promoklé oblečení leželo pověšené na topení a boty od bláta, co už byly umyté, usychaly poblíž.
Nio pomalu zvedl ruku a zamyšleně přejel prsty po vlastních rtech. Stále měl v hlavě čerstvou vzpomínku na Alonsův polibek. Sklopil hlavu a mokré vlasy mu zakryly obličej. Pořád cítil, že se červená, a nedokázal se zbavit toho nadnášejícího pocitu. Bylo to vůbec opravdové? Nezdálo se mu to všechno?
Za chvíli už v pyžamu vcházel do temného pokoje. Byl stále v té náladě až do chvíle, co vylekaně poskočil, když si všiml, že už je Fiz v posteli. Nejspíš sem musel přijít v té době, co byl Nio venku. Nio si oddechl. Aspoň už je konečně zpátky.
Tichými kroky se vydal ke své posteli, aby ho nevzbudil, a pak se zamotal do peřiny, kterou pevně sevřel v dlaních. I když zavřel oči, stále se usmíval.
...
Zvonění Niova mobilu se rozeznělo pokojem. Trvalo však sotva tři sekundy a Nio ranní budíček rychlým pohybem vypnul. Pak si promnul oči a lehce se protáhl. Venku bylo ještě šero a záclony byly zatažené, takže byla v pokoji skoro tma. A Fiz na prostější posteli... Nio sebou polekaně trhl. Chvíli si myslel, že vidí nějaký přízrak, ale pak se ujistil, že je to skutečně Fiz. Seděl nehnutě na své posteli, ještě v pyžamu, a zíral před sebe. Jenže Fiz nikdy nevstával tak brzy.
Nio se pomalu zvedl z postele a nejistě se ušklíbl. „Tohle ti musím nechat, dobře jsi mě vyděsil.“
Fiz neodpovídal.
„Ehm.“ Nio se rozhlédl okolo. Asi to Fizovi tak vtipné nepřipadalo. Ale co, je teprve ráno. „No nic, tak já jdu do koupelny..." A tiše odešel.
Když se však vrátil zpátky, Fiz stále seděl na stejném místě, jako by se za celou dobu ani nepohl. Nio se však rozhodl, že si toho nebude všímat. Vydal se ke svému stolu, aby si do brašny dal sešity a učebnice na dnešek. „Ty jsi vlastně byl v té ředitelně!“ vzpomněl si najednou. „Jak to dopadlo?" Obrátil se na Fize.
Ale ten kluk nijak nereagoval. Nio si taky všiml toho, že měl trochu oteklé oko.
„Fizi?“ Pomalu se vydal blíže k němu. „Stalo se něco?“
Najednou začala hrát jiná melodie, zvuk Fizova budíku. A Fiz se konečně pohnul, aby ji vypnul. Potom se zvedl ze svého místa a vydal se do koupelny. Prošel kolem Nia, jako by ho vůbec neviděl.
Nio nedůvěřivě zavrtěl hlavou. „To snad není možný," mumlal si pro sebe. Doběhl k Fizovi a chytil ho za rameno. „Hej, tak mluv se mnou."
Kluk se zastavil. Otočil se na Nia. „Dobré ráno,“ řekl formálním tónem. A pak pokračoval ve své cestě do koupelny.
Nio zůstal stát na místě. Tohle... To přece nebyl Fiz. Není to třeba sen? Ale sny nikdy nevypadaly takhle reálně, navíc byly plné šíleností. Ale tohle tak trochu...
Pak Nia něco napadlo. Vyšel z pokoje a za chvíli se vracel i s Alonsem, kterého sem táhl za rukáv. Alonso měl ještě rozcuchané vlasy a sám vypadal, jako by napůl spal.
„Dívej se na něj!“ říkal Nio a ukazoval na Fize, který už se z koupelny vrátil do pokoje a skládal si do batohu sešity a učebnice, jednu po druhé, ve stejném tempu.
„A co má být?“ zamručel Alonso unaveně.
„On se tak nechová!“
„Co?“
„Normálně se tak nechová. Fiz prostě není takový.“
Alonso zavrtěl hlavou. „Nio... jestli jste se nějak pohádali, já do toho nechci zasa-“
„Zkus na něj promluvit.“
„Cože? Proč?“
„Jen to zkus. Pochopíš, co se ti snažím říct."
Alonso nevěděl, o čem to celé má být, ale s povzdechem Nia poslechl. Došel k Fizovi. „Hele... děje se něco?“
Fiz se postavil a otočil se na Alonsa. Podíval se mu přímo do očí, ale v jeho tváři nebyl žádný výraz. „Všechno je v pořádku,“ řekl rovným tónem. Potom přešlápl na místě. „S dovolením."
Alonso ustoupil stranou a Fiz prošel kolem něj.
Nio si nervózně promnul ruce. Možná vyvádí zbytečně. Co když si teď bude Alonso myslet, že je cvok?
Ale když se na něj Alonso otočil, měl podobně vyděšený výraz. „Jeho oči...“ řekl tiše. „Jako by mu někdo sebral duši. Ne, to bych to zase přeháněl. Ale i tak...“
Nio se starostlivě podíval na Fize. Jestli to vidí i Alonso, tak už je to vážný.
„Říkal jsi, že nevíš, co se mu stalo?“
Nio přikývl. „Nevím, co dělal poslední dny. Jen... říkal mi, že ho poslali do ředitelny.“
„Do ředitelny?" Alonso z toho neměl vůbec dobrý pocit. „Pamatuješ si, co říkali ti studenti z vyšších tříd, když jsme se potkali první den?“
Nio přikývl. „Pořád nevím, co to mělo znamenat. Ale... ‚vyhněte se ředitelně‘, ‚špatní studenti na tuhle školu nepatří‘... mohlo to znamenat právě to, co se teď děje s Fizem?“
Alonso zavrtěl hlavou, jako by tomu nechtěl věřit. „Přece se tohle nemůže dít pořád, musí to mít nějaké vysvětlení...“
Nio se unaveně posadil na svou postel. Chytil se za hlavu. „Už vážně musíme přijít na to, co se na téhle škole sakra děje.“ Děsila ho však ještě jedna věta, kterou si z toho setkání dobře pamatoval.
‚Nepátrejte po tom, co je ztraceno.‘
...
A tak Nio poprvé svolal Přátele ticha a tmy. Sešli se v parku na obvyklém místě pár minut po konci vyučování, ale Nio vyrazil hned co skončila jeho poslední hodina a nervózně přešlapoval na místě, než přisli opravdu všichni... kromě Tristy, která sice nejspíš ještě byla členkou jejich party, ale z jistých důvodů tu nebyla.
„Tak co? Co máš na srdci?“ propichovala ho Ember, protože doufala, že mu tím trochu zpraví náladu.
Nio se však nepřestal tvářit vážně. Zhluboka se nadechl a potom jim pověděl všechno o tom, jak dneska ráno našel Fize. Alonso ho občas doplňoval a potvrzoval věci. A když Nio skončil, na chvíli bylo ticho.
„To nezní moc dobře,“ řekla nespokojeně Laila a založila si ruce.
„Mě se tomu ani nechce věřit,“ řekl Ethan. „Teda... vám věřím, kluci, ale zní to tak... děsivě.“ Zatřásl se, jako by jím projel mráz.
Všichni opět na chvíli ztichli. Kousek dále mezi stromy totiž procházeli studenti. A mezi nimi? Fiz. Šel přímo ke chlapeckým kolejím a nesledoval nic jiného než svou cestu.
„Ale já už pár takových lidí viděl,“ řekl tiše Dante a všichni se obrátili na něj.
Ember se zamračila. „Jak takových?“
„No... prostě lidí, co se s ostatními moc nebaví, odpovídají jen učitelům nebo na nějaké jednoduché otázky a... taky si moc nevšímají věcí okolo.“
Nio si nervózně pohrával s prsty. Pak si založil ruce, aby toho nechal. „A bylo mezi nimi něco spojitého? Něco, podle čeho bysme poznali, proč se tak změnili?“
Dante pokrčil rameny. „Nikoho z těch lidí jsem předtím tolik neznal. Ale i vy jste někoho takového potkali, ne?“
Nio se podíval na Lailu. Shodou náhod se přesně o tomhle včera bavili. Ale včera to byl ještě takový vtip... dnes už ne.
„Já jsem určitě pár takových viděl,“ přidal se i Alonso.
Ethan si frustrovaně povzdechl a na chvíli zaklonil hlavu. „Proč se tu nemůžou chvíli dít normální věci? Alespoň chvíli!“
„Musíme s tím něco udělat,“ navrhovala Ember.
Laila však zavrtěla hlavou. „Ne, nic s tím dělat nebudeme. Ale budeme ty lidi pozorovat. Musíme zjistit, jestli je možné vrátit je nějak do normálu.“ Podívala se na Nia. „A tím pomůžeme i Fizovi.“
Nio děkovně přikývl. Alonso, který seděl vedle něj, ho nenápadně jednou rukou objal.
„Ale nikdo z vás nebude sám podnikat nic nebezpečného!“ pokračovala Laila přísným tónem. „Teprve až budeme vědět více, se můžeme dohodnout, co s tím uděláme dál. Ale do té doby jen pátrat, zkoumat, a nenápadně lidi vyslýchat, dobře?“
Všichni přikývli. Alonsovi se sice nelíbilo, že jim Laila takhle rozkazuje, ale věděl, že to bylo pro jejich vlastní dobro.
„A nezapomínejte na ten zákaz chození v noci do školy.“
Na to se však Ember hořce pousmála. „V noci mě do té budovy nedostanete ani za nic.“