Nio se doplazil na pokoj a hodil sebou na postel. Zakryl si rukama obličej. Dnešek... dnešek byl tak zvláštní den! Naštěstí už se blíží ke konci.
Nechtěl teď myslet na nic z toho, co se přihodilo. Obrátil se k Fizově posteli. Jeho spolubydlící však nebyl nikde v dohledu. „Vlastně ho poslali do ředitelny,“ zamumlal si Nio pro sebe. Pak se posadil. Správně, měl by jít něco dělat.
Procházel si sešity a přemýšlel, do čeho se nejvíce potřebuje učit. Možná by si měl zopakovat latinu, tu poslední dobou trochu zanedbával. I když rozhodně ne tolik, jako Fiz.
Někdo zaklepal na dveře.
„Je otevřeno,“ zavolal Nio z postele.
Dveře se otevřely, dovnitř vešel Alonso a zastavil se v půli cesty k Niovi. „Ahoj. Já jen... zrovna vedle trénuju na housle, myslím ty věci do orchestru. Hrajeme to samé, tak jsem si říkal... jestli se nechceš přidat.“
„Tvému spolubydlícímu to vadit nebude?“ zeptal se Nio.
Alonso zavrtěl hlavou. „On zase někam odešel s tou svojí partou. Mám prázdný pokoj.“
Nio se zamyšleně podíval na sešit do latiny. Pak ho nechal ležet na stole a vzal do rukou své pouzdro s houslemi. „Taky bych si to měl zopakovat.“
Alonso se pousmál a vydal se napřed. Pak za sebou zavřeli v jeho pokoji. Opět měl zhasnuté světlo, které nahradilo světlo z drobných světýlek rozvěšených okolo. Posadil se na svou postel a vzal do rukou housle. Díval se na Nia, ale potom odvrátil pohled. „Promiň za dnešek.“
Nio si povzdechl. Tušil, že něco takového řekne. „Na dnešek raději nechci moc myslet. Po té noci ve škole je všechno takové... zvláštní.“
Alonso zamyšleně přikývl. Určitě souhlasil.
„Ale... bylo to v pohodě,“ řekl tiše Nio. Teď zase mluvil o jejich procházce po volejbalu. „Teda, myslím to tak, že mi to nevadilo. Vůbec.“
Alonso se pro sebe pousmál. Pak zvedl housle pod bradu. „Jdeme hrát?“ Rozezněl struny a Nio se naladil podle něj. Pak si před sebe dali každý své noty a dali se do hraní. Hudba unášela pryč jejich myšlenky a čas rychle ubíhal. Najednou se dostali na konec části skladby, co měli od učitele zadanou, a společně zahráli poslední tón.
Nio se pousmál. „To neznělo zase tak špatně.“
Alonso se však trochu mračil. „Ale mohlo to být lepší.“ Vytáhl z houslového pouzdra kalafunu a zamyšleně ji nanesl na žíně smyčce, aby po strunách lépe klouzaly. Pak se podíval na Nia. „A co ty a klavír?"
Nio odvrátil pohled. „Od té druhé hodiny orchestru jsem na žádný ani nesáhl.“
Alonso odložil housle stranou. „Ty ten nástroj asi vážně nemáš rád, co?“
Nio se zamračil. „Ne, že bych klavír neměl rád, jenom... je to složitý.“ Povzdechl si. Kdyby jen neměl takového učitele...
Alonso se nechápavě ušklíbl. „Bud tě to baví, aspoň teda většinou, anebo ne. Jde to snad jinak?“
Niův výraz mu však dával najevo, že jde. „Asi bych měl klavír vážně rád, více než housle, ale... mohl za to můj učitel.“
Alonso se přestal usmívat. „Ale ne... Ty jsi určitě měl nějakého starého páprdu, co tě věčně nutil hrát etudy, že jo?“
Nio se pousmál. „To zase ne. Vlastně to byl docela mladý člověk. A nenutil mě... hrát etudy.“ Opět svraštil obočí.
Alonso si ho starostlivě prohlédl. Viděl, že se o tom nemluvilo Niovi dobře, i když toho vlastně moc neřekl. „Nemusíš o tom mluvit, jestli je ti to nepříjemné.“
Nio však zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem to nikomu neřekl.“ Ale chtěl, potřeboval to někomu říct. „Moji rodiče ho úplně zbožňovali, chápeš to? Takového člověka... Nemohl jsem jim to říct. Neposlouchali by.“ Nio naštvaně zatnul zuby. Už toho měl dost. Bylo mu jedno, že zněl jako slaboch. Potřeboval se někomu svěřit. Vlastně ne jen tak někomu. Alonsovi.
Alonso to chápal, aniž by mu to musel Nio přímo říct. „Klidně pokračuj," pobídl ho tiše. Dával mu tím najevo, že poslouchá.
Nio zavřel oči. „Pokaždé, když jsem vešel do třídy a zavřel za sebou dveře, čekalo mě to samé, jako v předchozí hodině.“ Položil ruce před sebe na koberec, jako by pokládal prsty na klaviaturu. „Řekl mi, ať začnu hrát. A tak jsem hrál. První stupnici, potom etudu... pak nějakou skladbu, co jsem se zrovna učil. Občas mě na něco upozornil, nebo mi poradil... Když hrál on, sledoval jsem jeho dlouhé prsty... měl takové pavoučí ruce...“
Alonso slezl z postele a sedl si naproti Niovi. Vzal do rukou jeho dlaně, které měl Nio položené na koberci.
Nio se na něj krátce podíval. Ale pak se uvolněně nadechl a znova zavřel oči. „Když jsem hrál, chytal mě za pas...“ Ruce jeho učitele byly jako ostnaté stonky, co se Niovi ovíjely kolem těla, a Nio je nedokázal zastavit. „Ze začátku to tak nebylo. Jenom mi občas položil ruku na rameno, nebo mi narovnal záda, ať se u hraní nehrbím. Byl to nový učitel, dostal jsem ho až na konci osmé třídy, když můj starý učitel odešel. Promiň, teď říkám jedno přes druhé...“
Alonso však zavrtěl hlavou. „Poslouchám tě.“
Nio se zhluboka nadechl. „Víš, já... Ze začátku jsem si myslel, že mi jen nevyhovuje, protože jsem byl zvyklý na jiného učitele. Ale když si v každé hodině začal pohrávat s mými vlasy, když na mě sahal a...“ Nio se při mluvení cítil trapně, i když nic z toho nebyla jeho chyba. Nemohl za to. „Olizoval mi krk," jen z té vzpomínky se Niovi dělalo špatně, „sahal mi pod triko, několikrát se mi snažil... narvat svůj jazyk do pusy, ale to jsem mu nedovolil. Vždycky mi říkal celým jménem, jenom Nicholasi, Nicholasi, Nicholasi... Ale já na něj celé hodiny ani nepromluvil, někdy jsem se bál i dýchat. Nenávidím ho!“ Pevně sevřel Alonsovy ruce. „Nenávidím ho více než kohokoliv na téhle planetě. Myslíš, že je to ode mě moc? On... nikdy mě neznásilnil - tak daleko to zase nezašlo. Ale... já nevím.“
Alonso se rozzuřeně mračil, ale samozřejmě to nebylo na Nia. Bylo to na jeho učitele. „Proč jsi to nikomu neřekl?“ zeptal se vlídným tónem.
„Protože... to nešlo. Před mými rodiči se vždycky choval jako ideální člověk, jakého by měli chtít za učitele pro svého syna. Můj otec si ho obzvlášť oblíbil. Ani ve škole jsem to nemohl nikomu říct... už tak o mně kolovaly různé pomluvy, nechtěl jsem, aby se po mně začalo divně ohlížet více lidí. A vyhrožoval mi, že když to řeknu matce, napovídá jí, jak jsem neschopný, že ho v hodinách neposlouchám a naprosto na klavír kašlu.“
„A tátovi jsi to říct nemohl?“
Nio se bolestivě ušklíbl. „Ten by mě zbil sám, kdyby se to dozvěděl.“ Povzdechl si. Pak se podíval na Alonsa. „Jsi první, komu jsem o tom všem řekl.“
Alonso se chvíli díval do jeho tváře a pak sklopil pohled k Niovým dlaním, které stále držel v těch svých. „Ale nikdy jsem si nevšiml, že by ses bál doteků od ostatních lidí.“
„Z toho strach nemám. Teda... pokud je to někde v prostoru, kde je i spousta dalších lidí. A taky nemám strach, když jim věřím." Podíval se na Alonsa.
Alonso si dobře uvědomoval, jak by si toho měl vážit. Zároveň obdivoval Niovu odvahu svěřit se s něčím takovým. Musel to v sobě nosit celou dobu a usmívat se před lidmi, kteří nic netušili. Alonso znal takový pocit, i když jeho zážitky z dřívějších let byly zase... o něco jiné.
Nio sklopil hlavu. „Díky, že sis mě vyslechl.“
Alonso se pousmál, i když mu Nio neviděl do tváře. „To nic není, opravdu. Potřeboval jsi to někomu říct.“
Nio slabě přikývl.
Alonso se opět zamyšleně podíval k jeho rukám. „Nio, ty... Měl jsi někdy nějaký vztah?“
Nio zvedl hlavu. „Myslíš, jestli jsem s někým chodil?“
Alonso přikývl.
Nio odvrátil pohled a slabě se ušklíbl. „Kolik myslíš, že je na světě lidí, kteří by mě chtěli? A kolik z nich myslíš, že jsem za život potkal?"
„Jednoho určitě," řekl s úsměvem Alonso.
I Nio se usmál. „Možná.“ Potom však od Alonsa odtáhl ruce. „Ty víš, že nejsem... jako většina kluků.“
Alonso se zvedl ze země a přistoupil blíže k Niovi. Pomalu natáhl ruce a když v jeho očích neviděl žádný protest, objal ho. Bylo to jako lék na ten typ bolesti, kterou Nio cítil. Byla to náhrada všech vřelých objetí, které od svých rodičů ani přátel nikdy nedostal. O tom však Alonso nevěděl.
„Zasloužil by sis někoho, komu na tobě opravdu záleží," šeptal Niovi do vlasů. „Někoho, kdo si tě bude vážit a milovat tě i se všemi chybami." Potom se tiše zasmál. „Tím, nemyslím, že bys nějaké měl...“
„Mám spoustu chyb,“ řekl tiše Nio a konečně i on omotal ruce kolem Alonsa. Utápěl se v jeho hřejivé blízkosti... a nikdy se nechtěl vynořit. Jenže to mu přerušil člověk, co s dupáním přišel po chodbě a vrazil do Alonsova pokoje. Zastavil se však ve dveřích.
„Co to tu provádíte za homoerotický aktivity?“
Alonso se jemně odtáhl od Nia a na svého spolubydlícího se zamračil.„Hele, ty jelito, drž hubu, nebo na tebe řeknu někomu z vedení, že tady s kámošema chodíte chlastat za koleje.“
Kluk se však zašklebil. „Ale neřekneš, protože seš hodnej buzík.“
Alonso se zvedl ze země a několika kroky byl u něj. Silně ho kopl do holeně a kluk zařval a svalil se na zem jako ublížený fotbalista. Alonso si na něj stoupl jednou nohou, jako by se ten kluk stal jeho ulovenou kořistí. „Tohle je můj skvělý, úžasný, neuvěřitelný spolubydlící Magor Veliký. Chcete se seznámit?“
Nio se taky zvedl a s úsměvem zavrtěl hlavou. „Radši ne. Hezkou noc.“ Vydal se kolem nich ke dveřím.
„Tobě taky,“ věnoval mu ještě jeden úsměv Alonso.
Kluk ho však ze země probodával naštvaným pohledem. „Já se nejmenuju Magor Veliký, ty blbej teplouši!“
„Buď tak laskav a nech si ty homo nadávky pro sebe, ano?“
Nio už raději zavřel dveře a vydal se ke svému pokoji. Měl by si dát sprchu a jít spát. Ale věděl, že stejně nebude moct usnout. Poprvé po dlouhé době to však nebylo kvůli negativním myšlenkám.
Nio to přece viděl... Alonsův výraz, jeho opatrné doteky a stejně starostlivé chování, jako vždycky. Kdy to bylo poprvé, co mu věnoval takový pohled? To Nio nevěděl. Ale byl si jistý, že to s ním nebylo jako s Ethanem, který si něco uvědomil teprve včera. Ne, Alonso byl... byl takový už dlouho.
Nio za sebou zavřel dveře pokoje a vešel rovnou do koupelny, kde bylo malé zrcadlo. Opřel se rukama o umyvadlo a zahleděl se na svůj odraz ve slabém světle žárovky. Stále se červenal a na tváři měl zamilovaný, ale zároveň vyplašený výraz.
„Co když mám tentokrát vážně šanci?“ ptal se tiše sám sebe.
Byla to úžasná myšlenka.
Ale byla to i děsivá myšlenka.