Alonso s Niem opustili sportovní areál a vydali se klidnou chůzí okolo. A tak na nějaký návrat brzy zapomněli.
Niovi už konečně přestala téct krev z nosu. Bylo taky na čase, spotřeboval všechny Alonsovy kapesníky.
„Někdy ti to vrátím."
Alonso se však pousmál. „Vždyť jsou to jen kapesníky."
Nio šel dále s zamračenou tváří. Pořád se mu v hlavě dokola přehrávaly všechny ty šílenosti, co se při hře odehrály. Myslel si, že v nich bude naprosto převládat vzpomínka na Ethana bez trička, jenže... Alonsovo přátelské chování si vzalo jeho místo. Nio to nechápal. Vždycky měl přece oči jen pro Ethana... Nebo ne? A Alonsa viděl jen jako kamaráda. Nebo... ne?
Nechápal, že zrovna tyhle myšlenky se v jeho hlavě budou hádat. Raději sklopil hlavu. Naskytl se mu však pohled na Alonsa, který šel vedle něj. Na jeho obyčejné ošoupané tenisky a útlý pas, za který by ho nejraději jemně chytil a...
„Nio?“
Hnědovlásek se narovnal a odvrátil pohled, aby Alonso neviděl jeho červené tváře. Otec by ho zbil, ten by ho tak zbil... kdyby jen věděl, jak zvrhlé byly některé z jeho myšlenek.
Alonso se zvláštně pousmál. „Ty se mi vyhýbáš? Nevyhýbej se mi.“ Natáhl k Niovi ruku a na půlce cesty se zarazil. Něco ho však vedlo dále a nakonec se dotkl jeho tváře. Nio se zastavil a Alonso vedle něj, putoval prsty po kraji jeho obličeje, až se dotkl Niovy brady a jemně k sobě otočil jeho hlavu. „Nemusíš... se mě bát.“
Nio se zahleděl do jeho tajemných očí. Alonso z něj nespouštěl pohled, jako by v jeho tváři hledal slova, a Nio zaraženě hleděl na něj, jako by se od toho pohledu nedokázal odtrhnout.
Alonso však svěsil ruku dolů. Rozrušeně zamrkal a podíval se na cestu před nimi. „Ou, ehm... chtěl jsem jen říct, že...“
Nia najednou zalilo horko. Vlastně ne, už se tak cítil nějakou chvíli, ale teprve teď si to uvědomil. „Alonso...“ Chtěl, aby to udělal znova. Aby se ho dotkl tak, jako předtím. Ale nedokázal mu to říct.
Alonso se najednou praštil do čela. „Zapomněl jsem si tam věci!“ Rozběhl se zpátky k sportovnímu hřišti, aniž by Niovi znova věnoval jediný pohled.
...
Nio se sám procházel po parku. Byl vlastně blízko chlapeckých kolejí, ale nějak se mu tam nechtělo. Říkal si, že chce stejně být venku... ale možná se spíš snažil vyhnout Alonsovi. Vždyť za ním chtěl jít. Chtěl si poslechnout jeho housle, jestli něco nového složil, a chtěl mu ukázat nějaké ze svých nových básniček. Měl pocit, že Alonso jim porozumí. Ale zároveň se bál.
Alonso byl jiný. Narozdíl od Ethana s ním totiž Nio cítil, že je to vzájemné. A měl z toho pocitu strach, protože... co kdyby to mohlo vyjít? Co potom? Nikdy přece... nikdy s nikým nechodil!
Nio uslyšel kroky, které se k němu blížily od sportovního hřiště. Byla to by skupina studentů, se kterými předtím hrál. Nejspíš tu hru dohráli, ale teď mířili zpátky, protože už se stmívalo. Nechal je projít kolem sebe a předstíral, že ho velice zaujal jeden strom. Jeden z těch lidí však neodešel spolu s ostatními.
„Proč ses nevrátil na zbytek hry?“ zeptal se Ethan.
Nio přemýšlel, jestli se s ním teď chce vůbec bavit. Ale když už byli ostatní dost daleko, vydal se spolu s ním pomalu ke kolejím. „Už jsem... neměl dost energie. Ale Alonso se vrátil, ne?“
Ethan pokrčil rameny. „Teda... viděl jsem ho, ale jenom si vzal věci, co si tam předtím nechal, a zase někam odběhl.“
„Aha.“
Chvíli šli v tichosti dále. Ethan si však nervózně pohrával s prsty na rukou a každou chvíli se díval na Nia. Potom se zastavil.
Nio zastavil o krok později a nejistě se na něj podíval. „Děje se něco?“
„Já... jen jsem ti chtěl říct...“ Ethan si nervózně mnul prsty, ale pak přistoupil k Niovi a dal mu rychlou pusu na líčko.
Nio zůstal stát zaraženě na místě. Nechápavě se podíval na Ethana a hlavou se mu rozběhla spousta myšlenek. Co že to právě udělal? Cože!
Ethan odvrátil pohled a pocit nervozity pro něj byl ještě horší, než před chvílí. „Já... líbím se ti, ne? Tohle jsi chtěl.“
Nio si sáhl rukou na tvář. „Ale...“ Z nějakého důvodu z toho neměl takový pocit, jaký si vždycky myslel, že bude mít. Nechápal to. „Myslel jsem... Myslel jsem, že jsi s Lailou?" podíval se na Ethana. Možná proto z toho měl špatný pocit.
Ethan však zavrtěl hlavou. „Už spolu nejsme. Já jsem si totiž uvědomil, že... že se mi líbí i kluci.“ Přiznat to nahlas chtělo více odvahy, než sám doufal.
Nio se však zamračil. „Ale, tohle nemůžeš, když celou dobu..." Povzdechl si a sklopil pohled. „Když se celou dobu tváříš, že nikdy nebudeme víc, než přátelé. Čekal jsem tak dlouho, Ethane! Myslel jsem si, že jsi jen na holky, proto jsem nikdy nic neřekl. Nechtěl jsem, aby sis o mě myslel něco divného, nebo aby ses se mnou přestal bavit. A když jsi začal chodit s Lailou, nechal jsem to být. Vzdal jsem to, kompletně, protože jsem vám to nechtěl kazit!" Do očí se mu hrnuly slzy, i když se s nimi snažil bojovat.
Když to Ethan všechno slyšel, začínal cítit vinu. Ale co měl v téhle chvíli dělat?
Nio k němu přistoupil blíže. „Tohle není fér." Sevřel ruce v pěsti a jemně se jimi opřel vyššímu Ethanovi o hrudník. „Není to fér, ty... ty si jen tak přijdeš a... a najednou..." Slzy se mu rozběhly po tváři a kvůli jeho tichému pláči byl každý nádech složitější. „Najednou mi to takhle řekneš, jako by se nic nedělo? Nemůžeš si takhle zahrávat s mými pocity.“ Už věděl, proč z toho neměl dobrý pocit. S Ethanem to prostě vzdal. Už nevěřil, že by jim to mohlo vyjít. Ani, když mu dal pusu na tvář.
„Nio, já... já ti nechtěl nic takového udělat. Sám jsem nevěděl...“ Pomalu zvedl ruku s váhal, jestli ji položí Niovi na záda, ale pak ji zase stáhl zpátky.
Nio se mu najednou prudce podíval do očí. „Proč jsi vůbec přišel za mnou? Řekl jsi, že se ti líbí kluci. Ne, že se ti líbím já.“ Stále Ethanovi nevěřil. Cítil se zrazeně. Ne, prostě... prostě to nemohla být pravda.
Ethan otevřel pusu a chvíli váhal nad slovy. „Líbí se mi tvá jemná tvář.“
„Ne, to se ti jen zdá," zavrtěl hlavou Nio.
„Líbí se mi tvá odvaha. A jak voníš. Často si vzpomínám na to, jak jsme tehdy... tu první noc na škole... hráli spolu na nástroje v parku.“
Niovy dlaně však pomalu zklouzly z jeho hrudníku a pak od Ethana odstoupil. „Já vlastně ani nevím, jestli jsem do tebe pořád... zamilovaný.“ Nio věděl, čí je to vina. Mohl za to Alonso a jeho drobné náznaky toho, že se o Nia zajímá více, než o kohokoliv jiného. Jeho hra na housle plná pocitů, drobné pohledy, které Niovi občas věnoval, jako by se chtěl ujistit, že je v pořádku. A to, jak dokázal být vážný, milý, starostlivý a veselý zároveň, ale takovým jiným způsobem, než všichni ostatní lidé. A Nio teď byl na sebe naštvaný. Opravdu naštvaný za to, že odmítl šanci od Ethana, za kterou by dříve dal... téměř cokoliv. Ale teď to bylo jinak.
Ethan postával na místě, zase si nervózně mnul prsty a ve tváři měl takový výraz, jako by se chtěl propadnout do země. Ale neodvážil se odejít, protože toho se možná bál ještě více.
Nio váhavě zvedl ruku a položil mu ji na rameno. „Já... já to chápu, není to přece tvoje vina.“ I když na něj byl naštvaný. „A nechci, abychom se spolu přestali bavit. můžeme být stále přátelé, že jo?“
Ethan tiše přikývl.
Nio si oddechl. Pak dal ruku dolů. „Jak dlouho už vůbec víš, že nejsi hetero?“
Ethan odvrátil pohled. „Pár dní.“
Nio se pousmál. Tušil, že je to takhle. „Tak nespěchej. Tohle není něco, co se vyřeší přes noc.“
„Vždyť já vím," povzdechl si Ethan.
Nio nejistě semkl rty. Ale pak si tiše povzdechl. „Hlavně z toho nebuď dlouho nešťastný, dobře? Ať nepromeškáš jiné příležitosti.“ Bylo to vážně zvláštní. Uvnitř jeho pocity křičely jeden přes druhý. Jenže navenek se zdál být tak chladný a sice si to uvědomoval, ale vlastne mu to v téhle chvíli nevadilo. Třeba to byla známka toho, že se posunul o něco dále. Cítil se teď jako zkušený člen určité skupiny lidí, co úplně nezapadají do společnosti - všech queer lidí, co měli podobné zkušenosti jako on. A právě dával lekci nováčkovi, Ethanovi.
Nio byl sám tolikrát na jeho místě. Stále trochu cítil vinu z toho, že ho odmítl, ale znal své důvody. „Jsi skvělý kluk, Ethane. Jednou určitě najdeš někoho, kdo v tobě uvidí více, než jsem viděl já. Ať už to bude kdokoliv.“
Ethan se slabě pousmál, ale v očích měl stále smutný pohled.
„No, já teda... už asi půjdu," zamumlal Nio a vydal se k chlapeckým kolejím. Nechával Ethana stát za sebou na místě. Zvláštní, jak se věci obrátily.
„Opravdu jsme pořád kámoši?“
Nio se zastavil. Otočil se na Ethana s úsměvem. „Ne, teď jsme gay kámoši. Nikdy jsem žádného neměl, ale mám pocit, že to bude zábava,“ zasmál se.
Ethanovi se na tváři rozzářil děkovný úsměv. Před chvílí dostal strach, že ho Nio bude nenávidět. Ale Nio nebyl takový člověk. Vlastně se od něj mám co učit, přemýšlel Ethan s hořko-sladkým úsměvem.