Probudila jsem se s cizíma rukama kolem mého pasu a sotva jsem otevřela oči, ucítila jsem následky včerejšího dne. Ruku jsem si položila přes ústa a běžela do koupelny. Hned poté jsem uslyšela o dost hlasitější kroky, mířícím za mnou.
Studené špičky prstů se mi dotkly krku a zvedli mi vlasy, abych je neměla v záchodové míse.
"To bude dobré, bude líp." Konějšil mě hlas. " To přejde, zase bude..." pozastavil se.
"Panebože Kasey, kdo ti tohle udělal." Uslyšela jsem zděšený hlas, který jisto jistě hleděl na moje modřiny. To co říkal jsem však nevnímala a bylo mi to naprosto ukradené
Hlavu jsem vytáhla ze záchodu, umyla si ruce, rty, vypláchla ústa a měla namířeno opět do postele.
"Ty jsi mě neslyšela? Co se ti stalo?" zeptal se znovu.
"Slyšela a moc dobře ale tohle není tvoje starost." flegmaticky jsem odpovídala.
"Není moje starost? A kdo se o tebe postará, když ne ty sama ani nikdo jiný?
" O mě se nikdo starat nemusí, vše zvádnu sama. A tohle? Prostě rodinná záležitost. Stává se. " odsekla jsem mu a ani mi nedošlo, že jsem v tu chvíli prozdradila příliš a v momentě mu vše došlo.
"Ukaž mi ruku." natáhnul svou k té mé ale já ucukla.
"Ne!" Začala jsem teprve pořádně vnímat.
"Přece nemáš co skrývat, jen rodinná záležitost ne?" víc ironický tón v hlase jsem dostat nemohla.
"Přestaň." chytil mě za ni a uviděl jizvu z mého dětství. Vyhrnul svůj vlastní rukáv a mě se naskytl pohled na úplně stejnou jizvu, jizvu čistokrevných. Jakmile mě ovšem chytil za předloktí a trhnul, aby naše ruce přiblížil, neodpustila jsem si tiché syknutí. V momentu nevědomosti, jsem ovšem zapřemýšlela o tom, co na ní bylo.
Ať to nechá být, prosím. Hned poté jsem si uvědomila, že jsou moje myšlenky čtené.
"Ne opravdu, nech to být."
Snažila jsem se vyškubnout z jeho pevného sevření. Byl však sinější a druhou rukou mi dlouhý rukáv roztrhl. Směřil oči na mě, rty se mu semknuly a na zkousnutí zubů mu reagovali spánky. Přímé znaky potlačovaného vzteku. Poté jsem to vzdala. Nejen, že jsem na to byla stále moc slabá ale prát se s někým tak obrovským prostě nemělo smysl, nechtěl mi ublížit.
Tušil, co to je, jen si tu myšlenku nechtěl vpustit do hlavy. Pomalu odmotával obvaz až se dostal ke zčernalé otevřené ráně. Vykulil oči a zrychlil se mu tep i dýchání, které měl doposud jen mírně vykyvené a ovládal ho.
"Já, já ti to vysvětlím. Není to tak, jak to vypadá."
"Jdeme." pronesl jedno slovo a už mě vedl pryč z místnosti.
"Ne, počkej, nechci nikam jít."
"Nemáš na výběr. Buď půjdeš, nebo zemřeš."
Překvapením jsem otevřela ústa a nechala se vést. Neměla jsem slov, na to co právě vyšlo z těch jeho.
"Fidelius." vyřkl kouzlo s hůlkou v ruce a rána se ztratila.
"Jen oklamující kouzlo. Rána nezmizela, je jen uschována, proti nežádoucím pohledům." vysvětlil okamžitě, co se mnou udělal, aby mi panika nezanesla mysl.
Táhnul mě celým hradem přes mnoho chodeb až k němu do pokoje.
"Posaď se prosím." ukázal na postel a začal prohledávat každé možné úložné místo. Skříně, noční stolek, svůj kufr, s kterým přijel a šuplíky, z kterých vyhazoval kusy oblečení až našel malý kufřík na zámek. Náhrdelník, co měl na krku, si sundal a s klíčkem na něm vysícím otevřel box. Vytáhl lahvičku, přišel ke mě, mou ruku chytil zespodu aby mi ještě víc neublížil a už ji chtěl otevřít. Najednou však zvedl hlavu, mou ruku pustil a něco pohledem hledal kolem sebe po celém pokoji. Nakonec sáhl po jeho hůlce a dal mi ji do pusy.
"Zakousni se." Ruku mi opět položil na tu jeho, z lahvičky v druhé ruce zubama odkousl korkový uzávěr a vyplivl ho vedle na zem.
"Esence z Třemdavy. Na zranění způsobená černou magií, nebo při nichž byla černá magie užita, nikdy nepoužívej kouzla. Zraněnému se jen přitíží a i samotné ráně se zhorší stav."
První kapka dopadla na kůži a dovnitř na maso a já křičela bolestí. Cítila jsem, jak mi putuje od předloktí až po rameno a pulsuje.
"Vždy používej bylinky," snažil se mě odreagovat. "Na nějaké je i černá magie krátká." usmál se a bolest pomalu začala ustupovat.
Tělo sevřené v křeči se mi začalo uvolňovat a dech přestal být tak prudký. Podívala jsem se na ránu, která byla zacelená a zbyla po ní jen krev na kůži a černá rýha.
"Neboj, to zmizí, jen tomu dej čas." pohladil mě po tváři a z pusy mi vytáhl hůlku, kterou si zastrčil za kalhoty. Udělala jsem na ní pěkné rýhy, že po skusu na ní zůstaly značky.
"Děkuju." vydechla jsem slova. "Zachránil jsi mi život, jsem tvým dlužníkem."
"To nestojí za řeč." skromnost mu rozhodně nechyběla.
"Nebýt tvých rychlých reakcí dopadlo by to úplně jinak."
"Naštěstí jsem věděl, jak okamžitě reagovat. Byl jsem nedobrovolně zúčastněn stejné situace. Volíme si světlo před temnotou a jsme za to trestáni. Jako následník z čistokrevné rodiny s rodiči smrtijedy jsem zhouba rodiny." Postavil se, černý potrhaný svetr ze včerejšího večera si svlékl a mě se naskytl přímý pohled na jeho vypracované tělo, ovšem plné jizev.
"Ale ani všechny ty dny plné bolesti a probdělých nocí," otočil se abych vše viděla. " mi nezabrání věřit v mé přesvědčení, stojí mi za to bojovat. Nikdy se nevzdám, až do posledního dechu."
Stoupla jsem si a zezadu ho objala. Ruce položil na ty mé a naše prsty se propletly. Chápala jsem ho jako nikdo.
"Proč jsi si jizvy nezhojil?" Nemohla jsem se nezeptat.
"Nechci zapomenout na to, jak mi bylo ublíženo. Dělá mě to silnějším."
On se poté otočil čelem ke mně a takto jsme stáli v objetí až nezdravě dlouhou dobu.
"Oběd?" zeptala jsem se, když už se blížila dvanáctá hodina.
"Jasně jen mě nech se převléct, sprchu si hodím, jak přijdu."
"Myslíš, že bych tě mohla po..." nevinně jsem se chtěla zeptat ale ani jsem k tomu nedostala možnost.
"Samozřejmě." Ze země zvedl oblečení, které vypadlo před nedávnou chvílí a hodil je po mně. "Chytej." řekl poněkud pozdě ale i tak jsem chytila červenou školní mikinu a šedé tepláky.
"Koupelna je celá Vaše, slečno." zakřenil se, lehce se uklonil a rukou mě nasměroval na koupelnu.
Agh ale co spodní prádlo. pomyslela jsem si a v momentě na to uslyšela zaklepání na dveře. Odemčela jsem je tedy a přes malou škvírku mi jeho ruka podávala boxerky.
"Hej! Buď tak laskavej a pořád mi nečti myšlenky! Je to nepříjemný!"
Dveře jsem zabouchla a sama pro sebe se zasmála. Natáhla jsem si tedy jeho boxerky přes to ty šedé tepláky a mikinu. Vlasy jsem smotala do drdolu na hlavě a utřela si stopy po zelených linkách pod očima, které mi z nějakého zázraku zůstaly téměř celé a vyšla ven.
"Jak ty můžeš být krásná i s kocovinou, to nechápu." Červenal se a já se hned přidala.
Po cestě do velké síně, jsme si povídali o našich rodinách, o našich já a dokonce došlo i na téma včerejší večer. To ovšem také hodně rychle skončilo, když jsme si přiznali, že si oba nepamatujeme minimálně půlku večera. Cítila jsem, jako by jsme se znali věky, a taky jsme si i tak dobře rozumněli. Potkávali jsme také studenty, kteří se vraceli od svých rodiných příbuzných, celí plní energie, rozzáření a my vedle nich vypadali, jako dva kusy odpadků.
"Taky si tak přijdu. Nemusíš se bát."
Nemohla jsem se nezasmát ale stejně jsem ho potřebovala i pokárat za to, co udělal.
"Řekla jsem nečíst myšlenky!" Hlasitě jsme se smáli a došli až do společenské síně, kde už bylo jídlo na stolech a sotva pár studentů, které bych mohla spočítat na prstech jedné ruky.
Jak jsme se objevili u vstupu, spadlo na nás hned několik párů očí. Jedny z nich patřily Fredovi a druhé Viktorovi.
Počkat, Viktorovi?
/*