„Jeď pomalu nebo se ještě někde vybouráme," sykla na Leeho Woodová, když na to jedné ze silnic s menším provozem pořádně dupl, a o chvíli později musel zase šlápnout na brzdu.
Jenže Lee byl nervózní, a soustředit se na silniční provoz pro něj bylo dost náročné. Jeho myšlenky byly jinde.....
Mířili si to rovnou k Šedému poníkovi. Chvilku to Lynn trvalo, než se konečně vymáčkla, co se vlastně stalo, a Lee se musel porvat nejen s šíleným strachem o Nicka, ale i s jejími značně kolísavými náladami. Buď měla na krajíčku a skoro brečela, nebo na něj ječela. Ale nedivil se jí. I ona měla o Nicka strach, byl to její kolega a přítel. A Leeho včerejší jednání brala jako podraz vůči sobě, Nickovi i celému kolektivu. Ale v autě měl konečně čas jí pořádně vyzpovídat a dozvědět se, co se v noci vlastně dělo. Potřeboval informace i za cenu toho, že na něj bude jindy milá kolegyně vytočeně a vztekle řvát.
„Proč jsi ho odvezla do hostince," zeptal se a Lynn se zamračila.
„Nejprve jsem ho odvezla do nemocnice, co si myslíš? Přece bych ho nenechala vykrvácet na ulici," štěkla na něj a Leemu se při každém takovém slovu, při každé takové větě, udělalo nevolno od žaludku.
„Doktor Harvill se o něj postaral, nakonec to vypadalo, že to nebude tak zlý. Byl to sice velký kousanec, ale prý to nebyla ani vážná, ani hluboká rána. Ošetřil mu to, dostal tetanovku, ještě prý musí zjistit, jestli ten čokl neměl vzteklinu. Ale to už jsem zajistila, poslala jsem vzorky do nemocnice ještě dneska brzy ráno. Doktor Harvill mi má odpoledne volat, jak to dopadlo," vzdychla a upřeně zírala na ubíhající cestu před sebe.
Na Leeho se moc nedívala, možná proto, aby na něj nezačala zase ječet. Nebo možná proto, že ho měla chuť pořádně praštit.
„A kdyby ji měl?" zeptal se Lee s obavami.
„No tak by se to ještě muselo přeléčit. Vzteklina není žádná legrace, mohl by na to umřít," odsekla mu s naštvaným povzdechem.
„A proč je teda v hostinci, když to teda tak zlý nebylo?"
„Proč? Protože když jsme odjížděli z nemocnice, byl jen v šoku, trochu ho ten kousanec bolel, ale jinak mu bylo dobře. A najednou se mu zničehonic během cesty domů udělalo hrozně zle. On to poznal, Lee, okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Řekl, že je mu špatně, prosil mě, abych ho tam zavezla a já jsem ráda, že jsem to udělala. Tam se o něj alespoň postarají, takhle by byl doma sám a bůh ví, co by se mu ještě během noci stalo," rýpla si do něj a Leeho bodlo při jejích slovech u srdce. Byla hodně ostrá, ale krutě pravdivá.
Bylo mu jasné, že takových tvrdých smečů od Woodové ještě přijde hodně, ale byl na to připravený. Zasloužil si to a nemělo cenu jí říkat, jak hrozný má strach. Asi by mu stejně vynadala, protože teď už bylo na nějaké obavy a výčitky dost pozdě.
Bál se o něj, o svého Nicka. Jak jen mohl zapochybovat, nechat se zviklat slovy Carrie, jak jen mohl mít pochybnosti o jejich vztahu? A jeho zaslepenost Nicka málem stála život. Babral se ve svých bolístkách a Nick mohl umřít. Kdyby tam byl s ním, na té ulici, možná by to dopadlo jinak a líp. A když si vzpomněl na to, co mu tenkrát v noci řekl, nejraději by si nafackoval. A teď mohl šílet strachy, vyčítat si svůj vztek a svoje slova, která mu tak neuváženě vpálil do obličeje. Už bylo stejně pozdě. Ranil ho, ale ve své zaslepenosti to neviděl. Jeho srdce zaplavila lavina bolesti, šířila se po celém těle a zasáhla i jeho roztříštěnou mysl. Jenže čas už vrátit nemohl, na to bylo už bylo pozdě.
Prostě to podělal. Hotovo, tečka. Omluva na to nebyla a nebude.
Kdyby existoval titul Blbec roku, vyhrál by ho.
Teď si mohl jen sypat popel na hlavu a doufat, že mu Nick odpustí. A Woodová taky.
„Měla jsi mi zavolat, Woody, tobě bych ten telefon zvedl, došlo by mi, že se něco děje," řekl omluvným tónem, ale nepochodil. Větší pitomost říct nemohl.
„Ne, Lee, Nickovi jsi ho měl zvednout. Ach bože, byl zraněný a vyděšený. Potřeboval tě, Lee, potřeboval, abys byl u něj a ty ses na něj vykašlal," zaječela na něj znovu, a Lee zatnul zuby.
„Lynn, já jsem jen potřeboval něco vyřešit." Nechtěl svoji chybu obhajovat, spíš jí jen podat nějaké smysluplné vysvětlení svého totálního selhání.
„Co, jako s Carrie?" prskla na něj a pak se ušklíbla, když viděla jeho překvapený pohled.
„Jo, Nick mi to všechno řekl a prosil mě, ať tě neruším, že je to pro tebe děsně důležitá schůzka. I když mu bylo zle, tak myslel na tebe, aby sis vyřešil svoje problémečky," vrazila mu naštvaně další pomyslný políček do tváře.
„Já jsem si to s ní vážně potřeboval vyříkat, Lynn. Ty víš proč. Musím to zrovna tobě vysvětlovat?" vykuckal ze sebe, ale nebylo moc platné.
Zavrtěla hlavou. „Ne, nemusíš," vydechla smutně, pootočila hlavu a zírala z okénka. Všechny tenkrát Jerryho smrt zasáhla.
Byla to ale omluva pro to, co se stalo?
„Hele, ta ženská byla vždycky mrcha, takže mi nemusíš nic vykládat. Mě je docela dost jasný, proč jsi ten telefon nevzal. Ona to vždycky s chlapama uměla, ale že takhle zblbne i tebe, to bych nevěřila. Je to prostě mrcha," prskla ještě a Lee zatnul zuby.
„Zase taková ne," řekl trochu omluvně, ale Lynn zavrtěla hlavou.
„Ne, vždycky byla. Ale Jerry byl zamilovaný, takže to neviděl, a ty seš vůl. A víc se k tomu nebudu vyjadřovat," vyjelo z ní vztekle a Lee byl docela rád, protože ještě chvilku, asi by se s ní pohádal jako s Nickem. Ale ne, záležitost s Carrie je pro něj tímto uzavřena. Nastolili mír, a to mu stačilo pro klid duše.
Pustil jí hlavy a soustředil se na důležitější věci. Na Nicka. I na to trapné ticho panující v autě.
„Díky, Lynn," řekl jí a ona konečně otočila hlavu a podívala se na něj.
„A to jako za co?"
„Že jsi byla s ním. A že jsi ho zachránila, kdybys tam nebyla....," vydechla nevěděl, jak přesně pokračovat.
„Spíš, kdybych se nepodívala do zpětného zrcátka. Ani nevím proč jsem to udělala, prostě jsem to udělala, to snad bylo nějaké vnuknutí shůry, nebo co. Musela jsem toho čokla střelit šestkrát, že jsem ho dostala. A to jsem střílela svěcenýma, chápeš? Něco tam fakt nehraje, mohla by v tom být i černá magie, jinak to není možný. Nick to říkal už po cestě, než.....," pronesla potichu a zase nastala nervy drásající pauza.
„Než co?"
„Než se mu udělalo zle. Ani nemohl vystoupit z auta, jak hrozné měl bolesti. Greepy ho musel odnést, nemohl už ani chodit," polkla a zase to vypadalo, že má na krajíčku. Vlastně měla, rychle si setřela jednu slzu, která už stékala po tváři. Ale nechtěla, aby viděl, že brečí. Lee křečovitě sevřel volant tak, že mu zbělely klouby na rukou a jeho nervozita vystřelila nadsvětelnou rychlostí ze sta na tisíc procent. Jen tak tak, že se dokázal soustředit na řízení.
Cestu k Šedému poníkovi zvládl v rekordní rychlosti. Zaparkoval a z auta doslova vylítl, v patách s pobledlou Woodovou. Vběhl do hostince a rychle se rozhlédl. Neviděl ani Nicka, ani Madam Ormah, v jednom rohu seděl jen jejich padlý anděl Irquaz, zadumaně hledící do jakési knihy a z bylinkového koutku zaregistroval mávnutí ruky na pozdrav.
Bylo mu jasné, že pokud Nick nesedí dole v hostinci, bude nahoře, v prvním patře. Tam bylo několik pokojů, které sloužily buď jako ubytování pro některé z místních, ale i jako pokoje k pronájmu pro případné příchozí z jiných měst a míst, kteří byli stejného ražení a vyznání jako místní komunita. V jednom z těch pokojů taky kdysi ležel, když před lety utrpěl vážné poranění od jednoho zákeřného démona první kategorie. Stejně jako ostatní detektivové ze zvláštního oddělení. Pokud se stalo a měli komplikovanější zranění způsobené černou magií, bylo tohle jediné místo, kde jim mohli pomoct.
Ani se nikoho neptal, ve kterém pokoji je, rovnou se rozběhl ke schodům. Prostě si ho někde najde, i kdyby měl projít všechny.
Proběhl kolem výčepu a zamířil do nepříliš široké chodby, která končila starobylým vyřezávaným dřevěným schodištěm vedoucím do prvního patra. Nebylo příliš široké, sotva na rozpažení dospělého muže. Rozběhl se nahoru....ale daleko se nedostal. Slyšel bouchnutí dveří, a na konci schodiště se objevila Madam Ormah. Vyšla mu vstříc, sestoupila o pár schodů dolů a jemně položila ruku na vyřezávané masivní zábradlí.
„Kampak, Lee?" usmála se na něj, a druhou ruku opřela o stěnu. Zatarasila mu cestu, zůstal stát dva schody pod ní a koukal na ni. Neměl šanci kolem ní projít, ledaže by ji podlezl.
„Vy víte, kam jdu, Madam Ormah," zamračil se, ale ona zavrtěla hlavou.
„Vím, ale teď nikam nepůjdeš. Nejprve si promluvíme. Jdi dolů," přikázala mu a Lee zaváhal.
„Jdi dolů," řekla důrazně ještě jednou a on neměl zbytí.
Protože téhle ženě se nikdy neodporovalo.
A tak se neochotně otočil a šel dolů, zpět do hostince provoněného kouřem z krbu a bylinkami Kejchavýho Sama, nasupený, nervózní, ale nedalo se nic dělat. Madam Ormah mu nedala na vybranou a on se s ní nechtěl dohadovat. Těch hádek už bylo v poslední dobu ažaž, a na další už neměl sílu. Nedobrovolně se podvolil jejímu příkazu, protože potřeboval vědět, co přesně se děje s Nickem. Protože Woodová taky věděla jen kusé informace, a od té doby, co ho tu nechala v jejich péči a jela pro něj do práce, uplynulo poměrně dost času.
Tak ten nepříjemný rozhovor, který ho teď čekal, prostě nějak zkousne. A bude to hořké sousto, které bude muset spolknout, bylo mu to jasné hned. Madam Ormah byla laskavá a srdečná, ale také velmi přísná, a hlavně přímá osoba.
Nebude mu mazat medík kolem pusy, naopak, dá mu to pěkně sežrat.
Ale velmi decentně a vybraně, jako vždy.
..............................................................
Jsme zase o krůček blíž k tomu, co je s Nickem. Žije! No, a Lee ještě potřebuje trochu dostat za vyučenou.....