Ráno ho probudilo nesnesitelné ťukání, bouchání a tepání a řinčení. Ne, že by někde venku probíhaly nějaké stavební úpravy nebo rekonstrukce, které tohle přelidněné město pravidelně přivádělo k šílenství, zvláště, když se jednalo o místní komunikace. Kdepak, to intenzivní bouchání a mlácení bylo v jeho hlavě, a šílené řinčení zajistil škodolibý budík na mobilním telefonu, ležící na jeho nočním stolku. Zamáčkl ho a dál tupě zíral do stropu, zatímco parta mrňavých permoníčků se snažila všemožným způsobem dostat z jeho hlavy ven. Asi měli i kladívka a jeden z nich stoprocentně musel vlastnit i sbíječku, či co.....protože hlava ho bolela jako čert. Lee se zašklebil a převal se na posteli. Kdo by to jen řekl, že po prohýřené noci ho probudí bolest hlavy a pořádná kocovina? Divný, že?
Měl žízeň, na jazyku nechutnou pachuť a cítil se, jako by někde brigádně skládal vagon uhlí. Nemáš chlastat, napadlo ho, ale pozdě bycha honit. Bylo mu blbě a patřilo mu to.
Probudil se ve svém starém bytě. Ležel a hlavou se mu honilo spousta myšlenek, například jakou omluvu bude muset předhodit šéfovi, když dorazí do práce později. Zoufale se mu nechtělo vstávat, ale nakonec musel.
Překročil svoje věci naházené u postele na podlaze a cestou do koupelny zapřemýšlel, jak se sem vůbec dostal. Včerejší večer měl lehce ve tmě. Takže nejenom kocovina, ale i okno. Nebo spíš takové lehké okýnečko. Matně si pamatoval, že to s Carrie nakonec táhli někdy do dvou do rána a ty panáky přestal po půlnoci počítat. Bavili se, oba notně v náladě. Když vylezli z baru, posadil ji na taxíka a zaplatil taxikáři, aby ji v pořádku odvezl domů. To si ještě matně pamatoval.
Bar u George byl jen kousek od jeho domu, tak ho napadlo, že se nebude vracet k Nickovi a vyspí se tady. Vlastně se tam nechtěl vrátit, ani nevěděl proč. Možná mu v tom alkoholovém rauši vadilo, že mu Nick volal a prostě se rozhodl, že jedna noc v odloučení je nezabije. A možná jim naopak prospěje. Vlastně se za ním nechtěl vracet tak pozdě, a ještě v takovém nehorázně podroušeném stavu. Možná se i trochu styděl, že se takhle opil. Nechtěl ho rušit, beztak už Nick dávno spal. To si taky tak nějak matně vybavoval.
A tak si to zamířil k sobě domů. Dlouho tu nebyl, dá se říct, že u Nicka už prakticky bydlel, ale ještě pořád měl tenhle byt v pronájmu. Vracel se sem jen občas, ale spíš jen zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Ale nějaké svoje věci tu ještě pořád měl. Věci v koupelně, zubní kartáček, pastu, i skříň s věcmi. Moc jich tam nebylo, ale čisté triko a rifle tam ještě vyhrabal.
Musel si dát sprchu, aby trochu spláchl ten kouř a pot včerejšího večera a noci. Čpěl z jeho věcí i z něj. Vylezl po deseti minutách, osvěžený, oholil se....přidal by si jako znovuzrozený, ale ta protivná bolest hlavy nijak nepřestala. No nic, prášek to vyřeší. Ovšem lékárnička se na něj zpupně zašklebila a škodolibě mu nabídla jen dvě náplasti, projímadlo a dezinfekci. Prášek na jeho bolavou hlavu žádný, ale v práci se snad něco najde. Holt bude muset vydržet.
O nějakém jídle se taky nedalo mluvit, v ledničce nebylo nic a v kuchyni našel jen prošlé ovesné vločky, nějaké staré křupky a dvě kočičí konzervy. Ale taky tam bylo kafe, což byla výhra a dar z nebes. Udělal si přímo smrťáka a ztěžka s plným hrnkem voňavého nápoje padl na gauč. Ještě chvilka ticha a klidu, než se bude muset vydat do práce.
Rozhlédl se po bytě. Vlastně moc dobře věděl, proč je raději u Nicka. Tenhle byt nikdy neměl rád, byl tu vlastně jen z donucení, protože když začínal u policie, nemohl si nic lepšího dovolit. Na druhou stranu, zase tu tak moc nebýval, vlastně sem chodil jen přespávat, tak co. Dalo se to přežít, ten chlad šedých zdí. Potřebovalo by to tu vymalovat, ale nikdy na to neměl chuť. Považoval to za zbytečnou práci. Byl to jen starý, ošuntělý, maličký byt v hodně starém ošuntělém domě. Zvedl hlavu. U lustru byla pavučina, malý pavouček tam pilně vytvářel svoje vznešené křehké dílo. Jediné extravagantní umění v téhle tmavé díře.
Napadlo ho, jestli by sem Nick nechtěl přestěhovat. Určitě není nadšený, když musí doma řešit takové problémy se správcem a sousedy. Tady by měli víc klidu. Ale ne, Nickovi by se tady určitě moc nelíbilo. Bylo to tu smutné a depresivní, a to by mu v jeho stavu moc nepomohlo. Spíš by ho to tu udusilo. On si zasloužil byt plný světla a slunce.
Musel se nad tou myšlenkou pousmát. Vlastně spolu už téměř bydleli, ale ještě nikdy si to neřekli oficiálně. Napadlo ho, že by to vlastně nebylo špatné, žít spolu. Ale rozhodně ne tady. Místo rybiček a květin by tady mohl pěstovat leda tak pavouky. Znovu zvedl hlavu, podíval se na tu makající osminohou potvoru nad ním a naznal, že se sem bude muset jednou za čas stavit pořádně uklidit.
Dopil kafe a chtě nechtě musel vyrazit do kanceláře. Kupodivu, podařilo se mu dorazit docela načas. Dveře u Dicksona byly zavřené, a jak později dozvěděl, jejich velký šéf odjel do Bostonu na týdenní služební cestu. Velké setkání všech náčelníků zvláštních oddělení, tj. konference, diskuse a večerní rautové přežíračky. Tudíž v kancelářích panovalo naprosté bezvládí. Jane se na něj od svého stolu zašklebila, prohodila pozdrav jen tak na půl pusy, a dál se pilně věnovala své práci, což momentálně byl výběr luxusních bot od Prady. Od jejich ajťáka se ozývala jakási střelba, tudíž opět pařil nějakou hru. Kim pořád marodil s rýmičkou, a Novak s Paulsonem byli bůhví kde, ale zřejmě někde v terénu.
Jejich kancelář byla ještě prázdná a Lee to nijak neřešil. Pokud byl Nick s Woodovou v noci na sledovačce a trochu se jim to protáhlo, třeba přijde i později. Beztak se potřebuje dospat a jejich šéf jim v těchto ojedinělých případech pozdější příchody do práce se zavřenýma očima toleroval. Obzvláště, když je v noci čekala další sledovačka. Prostě se tím nezabýval. Co teď nutně potřeboval, byl ten prášek na bolení hlavy. Zásuvka jeho pracovního stolu mu nakonec jeden nabídla, čímž byl problém s permoníčky na pár hodin vyřešen.
Tedy zatím. Na malou chvíli to vypadalo, že je všechno v naprostém pořádku.
Udělal si další kafe, a rozhodl se, že přece jen dopíše Nickovi jedno z těch hlášení. Když o hodinu později klaply dveře, jen letmo zvedl hlavu od počítače a započaté práce. Nick to nebyl, do kanceláře vešla Woodová. Moc si jí neprohlížel, ale vypadala tak nějak znaveně a utahaně. V obličeji byla bledá a taky nebyla moc učesaná, a namalovaná byla míň než obvykle.
„Zdar, jaká byla sledovačka?" prohodil Lee směrem k ní, ale odpověď nedostal žádnou. „Nick tu ještě není, jestli jdeš za ním, asi přijde později," dodal a věnoval se dál hlášení.
„To vidím," odsekla mu a pak následovala krátká tichá pauza.
„Byl jsi doma? Teda...myslím u Nicka doma?" otázala se ho najednou.
„Ne, nebyl, přespal jsem u sebe," zabrblal Lee a zívl si. Raději by byl v posteli než tady.
„Tak jak vám dopadla ta sledovačka?" prohodil znovu ledabyle, jen tak, aby řeč nestála, protože Woodová se nijak neměla k odchodu. Pořád tam tak postávala, uprostřed jejich kanceláře a zamračeně na něj zírala. Leemu se zdálo, že byla i trochu pobledlá a možná i nervózní, podle toho, jak přešlapovala na místě. Odpověď ale nedostal, po jeho otázce přišla další podezřele tichá pauza.
„Tak jak to dopadlo? Dostali jste toho čokla?" zopakoval jí otázku.
„Jo, dostali," odpověděla mu příkře, ale v jejím hlase byl slyšet lehký odstín napětí.
„Tak jste dobrý," prohodil směrem k ní nenucenou pochvalu, a chtěl pokračovat v dál v práci.
Nenechala ho pracovat. „Lee, víš, proč jsme na tomhle oddělení všichni v pořádku a naživu? Protože vždycky a za všech okolností táhneme společně za jeden provaz, a můžeme se spolehnout jeden na druhého. Protože když jeden z nás potřebuje pomoc, stačí říct nebo zavolat, a každý nabídne pomocnou ruku a pomůže. Kdykoliv, rozumíš? Kdykoliv. Kryjeme si záda, stojíme jeden za druhým, proto jsme ještě všichni v pořádku, živí a zdraví, rozumíš mi?"
Lee se na ni zůstal zírat, pomalu s otevřenou pusou a jeho mozek jen velmi, velmi pomalu zpracovával to, co mu právě řekla.
„Jo, rozumím, Lynn, to mi říkat nemusíš."
„Tak proč jsi včera, doprdele, nezvedl ten telefon?" zařvala najednou, Lee nadskočil leknutím a zůstal na ni s vytřeštěnýma očima zírat.
Až teď mu začala s hrůzou pomalu docházet její předchozí slova. Konečně se dostal z té své osobní bubliny, do které se uzavřel po srážce s Carrie v obchodě. Lynn ho konečně tvrdě vykopla z toho jeho světa, ve kterém se zabýval jen svojí osobní bolístkou s Carrie, vinou za smrt Jerryho, otevřenými ranami a lítostivým hrabáním se sám v sobě. Našel úlevu, možná i odpuštění, ale radovat se z ní dlouho nemohl.
Těch pár slov vrhlo nesmírnou rychlostí zpátky do děsivé skutečnosti, která mu prostě ještě před chvíli nedocházela. Do prázdné kanceláře, ve které sedí už hodinu sám, ve které stojí jeho bledá, nevyspalá a teď už i značně vzteklá kolegyně.
Proto jsme všichni v pořádku a naživu! V pořádku a naživu!! Naživu?!
A ten telefon včera. Nick mu volal a on to prostě típl.
Nick ho potřeboval....
Jediné, co v téhle chvíli cítil, byla neskutečné zděšení. Polil ho studený pot, když si uvědomil, že se Nickovi mohlo něco stát. Ne, omyl – že se mu něco stalo. Protože kdyby byl v pořádku, byl by tady, v kanceláři, s ním a Woodová by na něj sprostě neřvala. Ona nikdy, nikdy nebyla sprostá a nikdy na nikoho neječela.
„Lynn," konečně se zvedl ze židle a šel k ní, „Lynn, proč tohle říkáš? Co je s Nickem? Něco se stalo, že jo?"
„Ty seš takovej blbec, Lee," zašeptala a roztřásla se jí brada. Jen stěží zadržovala pláč.
„Lynn, tak co se stalo? Co je s Nickem, Lynn?"
Sotva mohla mluvit. Vztek přešel v lítost, v očích se jí zaleskly slzy a hlas se jí roztřásl. Ta ostřílená a drsná policistka, která dokázala bez mrknutí oka nakopat zadek i démonovi, byla na okamžik v koncích a úplně naměkko.
Najednou nevěděla, jak najít ta správná slova.
„Lee, Nick.....Nick je........."