Až do konce února bylo v Bradavicích a okolí ticho po pěšině. Kromě Valenýnského výletu do Prasinek, který stál ovšem podle vyprávění za to se nic nedělo. Pátý a sedmý ročník se začal aktivně připravovat na zkoušky, ale Harry měl pohodu, v šestém ročníku se dělaly pouze průběžné zkoušky.
Vlastně víc než pohodu. Díky vší té energii kterou nyní měl pro něj učení byla hračka. Měl pocit, že má jaksi jasnější mysl, že mu to rychleji myslí. A navíc si nemusel dělat hlavu s lektvary.
První březnový den se vydal konečně navštívit Hagrida. Měl výčitky svědomí, protože letos za ním nechodil ani zdaleka tak často jako jiné roky. Nechtěl, aby se na něj obr zlobil. A tak v sobotu popadl plášť a vydal se na cestu.
Šel bradavickými vřesovištěmi a díval se kolem sebe. Ze zbytků sněhu klíčily první sněženky a ve vzduchu byla cítit vůně jara. Usmál se. Jako malý jaro neměl rád, protože všude byla spousta bláta, špinavého sněhu a navíc mu už teta sebrala bundu a on ráno cestou do školy mrznul. Ale od té chvíle co nastoupil do Bradavic měl jaro rád. Vzduch tu krásně voněl, sníh byl bílý a když mu byla zima, mohl se kdykoli ohřát buď u praskajícího krbu a nebo jednoduchým ohřívacím kouzlem.
"Ahoj," usmál se na Hagrida a posadil se,"jak se máš?"
"Harry! Už jsem si myslel, že se neukážeš,"přivítal jej nadšeně Hagrid,"mám pro tebe spoustu novinek. Představ si, že Dráp už mluví plynule. Je to moc šikovnej obr, abys věděl. Víš co mě teď napadlo? Půjdem se na něj kouknout, určitě tě moc rád uvidí, má tě rád."
Harry začínal litovat toho, že se za Hagridem vydal. Za Drápem se mu ani trochu nechtělo. Ne že by obra neměl rád, tak to nebylo. Dráp mu připadal poměrně milý a loni mu koneckonců zachránil život. Jenom se mu nechtělo táhnout se celou tu cestu Zapovězeným lesem.
Už začínal přemýšlet nad tím jak se z toho vykroutí, když přišla záchrana. Tedy - přiletěla. Na Hagridově okně přistál Fawkes, tentokrát ve své nejlepší formě a ladně na okení římsku položil pergamen od Brumbála. Hagrid ke zprávě kolíbavě došel a převzal ji.
Pomalu si ji přelouskal a pak zabručel:"No tak to vypadá že se nikam nepude. Fénixův řád volá. Musím rychle do hradu, pudeš se mnou?"
"Jasně,"přikývl Harry,"o co jde?"
"Nevim a ani kdybych věděl tak neřeknu,"zabručel Hagrid,"ale potřebujou mě ve štábu, takže asi nějakej útok."
Harryho se zmocnilo vzrušení. Pokud je to opravdu útok, tak třeba konečně dojde i na něj. Snažil se nevypadat moc nadšeně a tak raději zabrousil do bezpečnějších vod:"A co ty vlastně děláš, když probíhá útok? Myslím - ty přece neútočíš, když nemůžeš kouzlit ne?"
"Ale jo,"zabručel klidně Hagrid,"nesmíš zapomenout na to, že sem poloobr. Většina kouzel se ode mě odráží a tak do nich prostě mydlím co to de. Docela účinný, to ti můžu říct."
"To musí být ale hrozně nebezpečné,"divil se Harry,"Avadu ani Crucio přece ani tvoje kůže neodrazí."
"No jo, ale to je život,"projevil se Hagrid projednou jako filozof a odbočil k ředitelně. Harry se pousmál a zastavil se u dveří do učebny Přeměňování.
-Severusi?- pokusil se navázat telepatické spojení.
-Čekal jsem, že se hned ozveš,- Harry úplně cítil, jak si Severus odfrkuje.
-A?- doufal Harry v kladnou odpověď.
-Myslím, že můžeme vyrazit. Vím kde má útok být a nebylo mi povoleno se zůčastnit, takže tomu nic nebrání. Přijď do mých pokojů.-
Harry nadšeně povyskočil a skoro utíkal do sklepení. Už teď byl nadšený. Konečně měl možnost zatnout Voldemortovi tipec. Udýchaně doběhl před Severusův byt a vrazil dovnitř. Severus už na něj čekal. Stál u skříně s rukama založenýma a nic neříkajícím výrazem.
"Ahoj,"nadechl se konečně Harry a svalil se na moment do křesla:"Můžeme vyrazit?"
"Nejdřív si vydechni,"poradil mu klidně Severus,"pak si vezmeme Mnoholičný lektvar, převlečeme se a půjdeme na to."
"A jak se tam dostaneme?"zajímalo Harryho.
"Na koštětech k bráně a pak tě přemístím,"vysvětlil mu Severus.
"A nebude to trošku divné?"zajímalo Harryho,"myslím, když mě přemístíš přímo k boji. Jacqueline se přece uměla přemisťovat sama."
"Taky tě nepřemístím přímo mezi ně, pitomo,"odfrkl si Severus a přivolal jejich kostýmy. Harry si musel odfrknout, když mu došlo, že na bojové oblečení myslí jako na kostým. Vážně, bylo to super. Byli tak trochu jako superhrdinové. Už jim chybělo jenom nějaké super jméno.
"Tak nazdraví,"pokynul mu Severus a vypil svoji lahvičku. Harry se ušklíbl při pomyšlení na to co pije a lokl si té hnědé břečky. Přeměna byla krutá, tak jako vždycky, ale nakonec ji nějak přetrpěl a byl schopen se opět postavit na svoje mnohem tenčí nohy.
"Raději se nebudu ptát, kde jsi sehnal hlavní přísadu,"ušklíbl se. Až teď mu došlo, že Severus musel nějakým způsobem obstarat část těla zesnulých manželů. Otřepal se a přešel k zrcadlu. Podíval se na sebe a překvapeně zamrkal. Z Jacquelina popisu ho ani nenapadlo, jak maličká byla. A zrzavá. Vlasy jí zářily víc než komukoli z Weasleyových a to už bylo co říct.
Jinak ale vypadala dost mile, i přes ten vykulený výraz, kterým se koukal. Měla teplé hnědé oči, plná ústa a svěží pleť.
"Tak co, spokojený se svojí vyzáží, nebo si chceš ještě osahat prsa?"zakroutil Severus očima,"nemáme zase tolik času, víš?"
"No jasně,"vzpamatoval se Harry a začal si sundávat oblečení,"nechceš se otočit? Jsem si jistý, že by se Jacqueline moc nelíbilo, kdybys ji okukoval."
"No a já jsem si celkem jistý, že by s tím neměla problém,"odporoval mu Severus během převlékání,"koneckonců s tím musela počítat, když si Jacka brala."
Harry místo odpovědi zakroutil hlavou a podíval se, jestli má uniformu správně. Páni! Nevypadalo to vůbec špatně. Vlastně byl dost kočka. Otočil se na Severuse a ještě jednou si prohlédl jak vypadá. Bylo by dost hloupé, kdyby na něj ve víru boje zaútočil, protože by ho nepoznal.
Severus měl krátké blond vlasy, modré oči a obočí tak světlé, že skoro nebylo vidět. Slušně stavěný, ale nepříliš vysoký. Muž, kterého by se nikdo nikdy nebál. Uniforma na něm vypadala trošku nepatřičně, nebyl typ, kterému by slušela. Severus to ale dokázal naprosto spolehlivě zachránit svým vystupováním. Díky němu Jack Daniels působil jako někdo a ne jako nicka.
"No sluší nám to,"pochválil se spokojeně,"a víš co se říká. Styl je polovina boje. Takže už to skoro máme v kapse. Teď už jenom najít Smrtijedy a nakopat jim pozadí."
"Nemel,"schladil ho trochu Severus,"a nejdeme proti Smrtijedům, jen tak mimochodem."¨
"Ne? A proti komu teda?"divil se Harry.
"Voldemort se rozhodl trošku demonstrovat svoji sílu v odlehlé části Essexu a poslal tam mozkomory."
Harry nepatrně zaúpěl. Proč zrovna mozkomoři? Ne že by se s nimi nedokázal vypořádat, ale se smrtijedy by si to rozdal mnohem raději. Měl by z toho lepší pocit, kdyby mohl nakopat do zadku něco fyzického.
"No super,"odfrkl si a prokřupl si ruce,"tak to bych měl začít vybírat šťastnou vzpomínku."
"To zvládneš,"ujistil ho Severus,"ve třetím ročníku jsi svým patronem odehnal skoro sto mozkomorů a to jsi nebyl zdaleka tak silný jako teď."
"Však já o tom nepochybuju,"řekl Harry sebevědomě a vydal se ke dveřím.
"Počkej,"zastavil ho Severus,"nejdřív se trochu protáhni, vyskoušej všechny možné pozice. Máme ještě nějaký čas a ty nejsi zvyklý na ženské tělo. Já zatím někde seženu košťata." Severus vyklouzl z místnosti a vydal se k nejbližšímu přístěnku na košťata.
Harry si začal zkoušet co zvládne, přesně tak, jak mu Severus přikázal a srdce mu bušilo. Konečně se dočkal. Po víc než půl roce trénování a plánování se měl konečně dostat do akce. Nebál se, byl nadšený. Konečně i on něco udělá, nějak pomůže. Možná se mu dokonce podaří zachránit někomu život.
Severus se vrátil a podal mu koště. Harry jej v tichost převzal a vytáhl neviditelný plášť, pod kterým se dostanou ven z hradu. Podíval se na Severuse a poprvé trošku vážněji řekl:"Hodně štěstí."