Ráno druhé dne nebylo o nic lepší. Noc strávená na gauči nepatřila mezi nejlepší, nebylo to moc pohodlné ležení a Leeho bolela hlava. A nebylo to jen z té whisky, kterou se v noci snažil spláchnout svůj vztek, a se kterou to krapet přehnal. Nijak zvlášť mu jeho lítostné sebezpytování nepomohlo a všechny emoce se v něm ještě docela kvalitně praly.
Možná, že kdyby mohly, chrstly by mu tu skleničku s opovržením do obličeje. Vztek, lítost, vina za to, co Nickovi vpálil tak neohleduplně do tváře, to všechno se v něm střídalo neuvěřitelnou rychlostí pořád dokola. Nejraději by se z toho gauče celý den nehnul, kdyby nemusel. Ale musel, bohužel, z něčeho holt žít musí.
Nick na tom byl tak nějak podobně. Vstal sice dřív než Lee, kterého probudil až hluk linoucí se z kuchyně a vůně čerstvé kávy. Ale atmosféra, která u nich to ráno panovala, byla tak hustá, že by se snad dala krájet. Nick byl pobledlý, kruhy pod očima ho neúprosně usvědčovaly z toho, že toho taky moc nenaspal. Ale k žádnému hovoru se neměl, přistrčil Leemu pod nos hrnek s vonící kávou a talíř s míchanými vajíčky, ale to bylo asi tak všechno. I když byl na Leeho naštvaný, hlady by ho nenechal, to by mu srdce nedovolilo. Ale jinak zarytě mlčel, nevyžadoval po něm žádnou konverzaci, ani omluvu.
Ani jeden nevěděl, jak vlastně začít a jak se vrátit k tomu, co se v noci stalo. Už se sice párkrát nepohodli, ale takhle tichou domácnost ještě neměli. A Leeho napadlo, jestli by opravdu nebylo lepší se prostě sbalit a jít. Třeba by jim malé odloučení vlastně prospělo. Ostatně, byli spolu prakticky čtyřiadvacet hodin denně, bylo jen otázkou času, než si začnou lézt na nervy. Chvíli nad tím dumal nad hrnkem vonícího kafe, když Nick zmizel ve sprše, aby se dal po té šílené noci trochu do kupy. Ale pak tu myšlenku zase rychle zahnal pryč. Už jen z principu. Přece se jejich budoucnost nebude řídit jen tím, co Nick vidí ve svých snech a nebudou od sebe uraženě odcházet pokaždé, když se trošku rafnou.
Ráno bylo krušné, cesta do práce byl trapně tichá. „Nicku," zkusil to Lee nakonec, protože zažil malý okamžik, kdy nad hněvem začalo převládat jeho hryzající černé svědomí.
„Dávej pozor na cestu," hlesl Nick bezbarvým hlasem, dál se věnoval koukání z okýnka u spolujezdce a pozorování dění v probouzejícím se městě. Lee to dál ani nezkoušel, očividně nebyl na rozhovor ještě ten pravý čas.
A stejně dusná atmosféra pak panovala i u nich v kanceláři. Oba si hleděli své práce, Nick si dopisoval hlášení, se kterými měl jako vždy dost velké zpoždění, protože je neměl rád a ze zásady si je nechával na poslední chvíli. Lee věděl, že se s tím bude mořit a trápit celý den, ale pochyboval, že si dnes řekne o pomoc. Sám seděl a probíral se složkami, které mu ráno hodila Jane na stůl. Moc práce teď neměli, ale to, co měl teď na stole, byly jen drobnosti nehodné jejich pozornosti.
„Nazdar klucí, jak je?" Woodová se ani neobtěžovala s nějakým klepáním a vlítla do kanceláře jako velká voda. V ruce držela žlutou složku, ale zarazila se hned u dveří. Nick se na ni provinile usmál a dál koukal do počítače, a Lee utrousil jen na půl pusy cosi, co mohlo být považováno jak za pozdrav, tak za slušný vyhazov z jejich kanceláře.
Došlo jí to hned. „Uf, tady je nějaké dusno," zamávala si složkou před obličejem jako vějířem.
„Copak, nějaká bouřka nad vaší roztomilou duhovou domácností?" uchichtla se a Lee na židli poskočil, jako by si sedl na připínáček.
„Lynn, nech toho, co jsem ti říkal," zasyčel na ni, protože za sebou nezavřela. Co kdyby ji někdo slyšel. Woodová se zasmála a zabouchla za sebou dveře.
„A já jsem ti řekla, že ti to syčení jednou zůstane. No no, snad se nebojíte? Stejně se to jednou všichni dozví," pronesla nonšalantně a šla k Nickovu stolu. Ladně se na něj posadila a přehodila si nožku přes nožku.
„Jo, jednou možná, ale nechceme, aby to bylo teď hned. Tak si dávej pozor na pusu," sykl na ni Lee znova a Woodová po něm střelila zvídavým pohledem.
„Vy teda vypadáte. Co je? Pohádali jste se?" vyzvídala, ale víceméně se ani moc ptát nemusela. Bylo jí to jasné hned, jak vstoupila do kanceláře. Nick jí věnoval jeden útrpný pohled a povzdechnutí, Lee se ušklíbl a dál zarytě koukal do složek na stole.
„Nedělej, že pracuješ," rýpla si do něj Woodová a než se Lee stačil nadechnout a smečovat jí nějakou další protivnou odpovědí, Lynn se s úsměvem obrátila na Nicka.
„Hele, Nicky," usmála se na něj mile a počastovala ho tím nejmilejším úsměvem, který měla ve svém repertoáru, „posílá mě sem šéfík. Prý teď nemáte moc práce. Kim má nějakou rýmičku, je totálně nepoužitelnej, děsnej a protivnej. Potřebuju parťáka na večerní sledovačku," zamrkala na něj spiklenecky a Nick si znovu povzdechl. Byl unavený, ale pomoc by jí neodepřel.
„O co jde, Lynn?"
„Nic vážného, v parku v osmém okrsku nám něco děsí místní pokojné návštěvníky. Prý nějaký pes baskervillský, či co. Nemáme to potvrzené, jen si to tam obhlídneme. Já bych to viděla na nějakého toulavého čokla. Do deseti tě v pořádku vrátím domů, nejdéle do jedenácti, slibuju," pokračovala rozverně a po očku mrkla k dalšímu stolu, aby viděla, jak se na to Lee tváří. Netvářil se jinak, dělal, že ji neslyší a že ho jejich konverzace absolutně nezajímá.
„Prosím," dodala ještě směrem k Nickovi, který jí už vyškubl složky, které držela, z ruky.
„Že jsi to ty," zahučel, „podívám se na to, jo."
„Díky, broučku," zahihňala se provokativně a seskočila ze stolu. „V šest si tě tady vyzvednu, ať jsme tam, než se setmí, jo?" mávla mu ještě rukou na rozloučenou před tím, než vzala za kliku.
„Jasně, Lynn," pokývl Nick a rychle otevřel žluté složky. Cokoliv je lepší než se mořit s tím hlášením, na kterém zrovna pracoval. Bohužel, s lítostí ho bude muset zase odložit na zítra.
„Mám to za tebe dopsat," ozvalo se smířlivě od vedlejšího stolu, ale Nick zavrtěl hlavou.
„Ne, zítra to dodělám," pravil tiše a zabral se do hlášení. Tedy, alespoň to předstíral. Vlastně, oba předstírali práci, jen aby spolu nemuseli mluvit. Dokonce nebyli ani na obědě, Nick neměl hlad a Lee si hladový žaludek zaplácl asi třemi hrnky kafe. Ale na bolavou hlavu a srdce mu to moc nepomohlo.
Vlastně mu nepomáhalo nic. Prášek na bolení hlavy zavrhl a rozhodl se, že další rozhovor s Nickem nechá, až se oba trochu uklidní. Třeba večer, až se vrátí z té sledovačky, napadlo ho, ale osud rozhodl jinak. Protože když mu zazvonil mobil ležící na pracovním stole, zažil takový šok, jako snad nikdy ve svém životě.
Protože nikdy, nikdy v životě by nečekal, že mu zavolá zrovna ONA!
Jemu neznámé číslo, ale tak známý hlas, který zapůsobil jako blesk z čistého nebe.
„Lee, to jsem já, Carrie. Můžu s tebou mluvit?" slyšel ji v telefonu a ruce se mu roztřásly tak, že mu málem vypadl na podlahu.
„Carrie? Carrie, jasně můžeš," vyhrkl ze sebe překvapeně a vlastně i nadšeně. Nemohl uvěřit tomu, že volá, málem vylítl ze židle a začal tancovat po kanceláři. Nick zvedl hlavu a podíval se směrem k němu. V obličeji měl překvapení a smutek zároveň.
„Lee, ráda bych s tebou mluvila," slyšel z telefonu její hlas. Byl zvláštní, nebyla v něm nenávist, snad v něm slyšel jen žal, zármutek a nejistotu zároveň.
„Myslíš, že bychom se mohli někde sejít a promluvit si? Třeba dnes večer, až skončíš v práci," pokračovala potichu, hlas se jí třásl a Leemu se sevřelo srdce. Určitě to pro ni bylo hodně těžké, zavolat mu, a bylo to slyšet.
„Určitě Carrie, nemáme teď moc práce, dneska klidně můžu. Kde se chceš sejít?" vyhrkl ze sebe a na druhé straně bylo chviličku ticho. Možná byla sama překvapená jeho rychlou, a hlavně kladnou odpovědí. Možná i ona čekala, že po tom, co se stalo včera, ji pošle do háje i dál.
„Tak třeba v baru, U George, kam jsme chodili s Jerrym, co ty na to?" zeptala se bázlivě a Lee horlivě přikývl. I když tohle ona vidět nemohla, Nick to viděl moc dobře.
„Dobře, Carrie, dobře, to by šlo, už jsem tam dlouho nebyl." Jeho nadšení neznalo mezí, bylo to slyšet i vidět.
„Tak v osm hodin večer, co ty na to?" pípla nesměle a Lee jí nadšeně odsouhlasil i tenhle čas.
„Tak dobře," slyšel ji, „v klidu si promluvíme, Lee. Domluveno, tak ahoj."
Ne, nešlo sedět jen tak v klidu. Lee nakonec vyskočil ze židle a rozčileně udělal několik nervózních kroků po kanceláři. Co to mělo znamenat? Včera na něj tak nenávistně ječela a dnes mu volá, ustrašená a očividně i dost nervózní. Ale její hlas byl úplně jiný, jiný než včera večer. Třeba si chce opravdu jen v klidu promluvit, konečně urovnat to napětí, které mezi nimi panovalo od Jerryho smrti. Tato chvíle pro něj byla jako splněný sen. Pokud si opravdu v klidu promluví, usmíří se, konečně by v jeho životě mohla nastat ta toužebně vysněná rovnováha. Opuštění. Po ničem jiném netoužil, aby se sám mohl konečně vyrovnat s tím, co se stalo. A teď, zničehonic, snad jako zázrakem, ho možná měl na dosah ruky.
Ještě musel udělat pár kroků po kanceláři, aby se trochu zklidnil, a pak si teprve sedl. A teprve v téhle chvíli začal být z jejich rozhovoru trochu nervózní.
„Carrie volala, chce si promluvit," otočil se na Nicka, který ho už nějakou tu chvilku pozoroval.
„Chce si promluvit, chápeš, konečně si chce promluvit. To je snad sen," vyhrkal ze sebe nadšeně a vlastně ho už vůbec Nickova odpověď nezajímala.
„To je dobře," pronesl tiše Nick, ale Lee ho už vůbec nevnímal.
Teď měl v hlavě jen a jen ji. Nic jiného neexistovalo, jen světlo na konci tmavého dlouhého tunelu, ve kterém se od Jerryho smrti pohyboval.
Najednou zapomněl úplně na všechno, i na Nicka. A jeho instinkty, jindy tak vytříbené, selhaly na plné čáře.
A večer se blížil......