„No tak, co ti ta ženská řekla, Lee?"
Nick si neúprosně trval na svém. Měl zlost i strach zároveň, bolelo ho jen pomyšlení na to, že Leeho taková potřeštěná myšlenka napadla. Uvnitř se třásl strachem, že by se jeho sen mohl zvrátit v krutou realitu, a zároveň měl vztek na ni. Tolik Leemu svými slovy ublížila, viděl to na něm. Viděl, jak se trápí, četl to v jeho tváři a v jeho očích. Nesnášel, když mu někdo ubližoval. Cítil se bezmocný, protože mu nedokázal pomoct a ochránit ho.
„No tak, od chvíle, kdy jsi s tou ženskou mluvil, se chováš jinak. Tak co ti řekla, Lee? Já jsem z auta dobře viděl, jak na tebe v tom obchodě ječí, všichni lidi se na vás otáčeli. Tak co ti řekla?" zamračil se a teď zase pro změnu zíral do podlahy Lee. V jeho tváři se usadil zarputilý výraz, smíchaný s jakýmsi smutkem, a neústupností či svéhlavostí. A taky tam byla pořádná dávka znechucení. Ale jestli to bylo kvůli Carrie či kvůli Nickově dotazu, na který nechtěl odpovědět, to těžko říct.
Nechtěl o tom mluvit, ale nakonec mu to řekl, Nick mu nedal na vybranou. Celý jejich rozhovor, každou větu, kterou mu Carrie ve svém ohromném vzteku před početným obecenstvem v obchodě znovu vmetla do tváře.
„Nezabil jsi ho, Lee, nezabil. Vždyť jsem ti to už říkal, byla to náhoda, stejně tak jsi mohl být na jeho místě ty," vzdych si Nick úpěnlivě a zavrtěl hlavou.
„Bože, já vím, že je to pro tebe těžké, ale nemůžeš za to, Lee, ty za to přece nemůžeš. Není to tvoje vina, no tak. Vždyť jsme o tom už mluvili, nemůžeš za to," snažil se mu to znovu vysvětlit, ale nijak výrazně nepochodil. Jak těžké bylo pro Leeho vrátit se zpět do toho okamžiku, kdy mu jeho nejlepší kamarád umíral v náručí.
Carrie se podařilo rýpnout do nezhojené rány, hodně brutálně a staré zranění začalo znovu krvácet. A když krvácejí staré rány, může člověk ztratit i část sebe a své sebeovládání. Protože když srdce bolí, a neví, jak se té hrozné bolesti zbavit, tak křičí. A někdy jsou nevinnými obětmi té nevykřičené bolesti i ti, které tak moc milujeme.
„Co ti ještě řekla?" Nickův nekompromisní hlas mu nedal na vybranou. Žádné „nic" by na něj neplatilo, a tak prostě Lee pokračoval, ignorujíc to napětí, které v něm s každou další větou začalo růst. Řekne mu to, ať je tedy po jeho, když to teda chce za každou cenu vědět....
„Že jsem si s tebou jen zaplácl černou díru," pravil tiše a Nick zbledl. „Cože?"
„Slyšíš dobře. Poznala, že spolu spíme. Řekla mi, že jsem si s tebou zaplácl černou díru, kterou jsem měl v sobě. Protože jsem byl celé věky sám, bez rodiny, bez přátel, protože jsem ztratil nejlepšího kamaráda, protože jsem nenáviděl svůj život, a protože to tak strašně bolelo, proto," odsekl mu, až trochu moc příkře. Ani nevěděl, proč to z něj vyjelo tak ostrým tónem. Snad už se o tom nechtěl bavit, začínal toho mít plné zuby, možná se chtěl zase jen o samotně někde v tichu sebetrýznit nad flaškou whisky. Beze svědků, bez blbých rozhovorů, bez utěšování, o které zrovna teď nestál. Zrovna tuhle část rozhovoru s Carrie Nickovi nechtěl říkat, možná by mu to neřekl nikdy, protože by ho to mohlo ranit. Ale stalo se, bohužel, bylo to venku.
A chvíli v pokoji zavládlo hrobové ticho. „A zaplácl?" zeptal se ho najednou Nick tiše. Nic jiného ho z té věty, kterou právě Lee řekl, nezajímalo.
„Jsem jen falešná náplast na tvoji bolístku? Řekni....a řekni mi pravdu, Lee."
„Ne," Lee zavrtěl hlavou, ale pořád zíral do podlahy, na Nicka se nepodíval ani jednou. „Ne."
„Tak se na mě podívej a řekni mi to do očí, Lee. Nebo je to tak těžké?"
Až teď byl Lee schopný zvednou hlavu a podívat se na něj. Zpříma, do očí, mu zopakoval svoji odpověď.
„Ne."
Nick se smutně pousmál. „Dobře, já ti věřím, Lee. V tom případě nemáme co řešit. Doufám, že už tu ženskou nikdy v životě nepotkáš," prohodil naštvaně a popravdě, opravdu to myslel vážně. Protože jestli jim každé setkání s ní přinese takové konflikty, no tak to potěš.
Lee byl ale jiného názoru. „A já doufám, že jo. Jednou to přece vyřešit musíme, Nicku, nemůžeme se s tím přece oba užírat do konce života. Chci se jí omluvit, chci, aby věděla, jak se to tenkrát celé stalo. Chci, aby věděla, co jsem cítil i já, rozumíš?" trval umanutě na svém a Nick jen nechápavě zavrtěl hlavou.
„Jenže ona očividně nic řešit a vědět nechce. Chce ti jenom ublížit, Lee, nic víc."
„Co ty víš? Ani ji neznáš. Možná na to má právo."
„Tak z toho, co jsi mi teď řekl, je mi to víc než jasné. A ne, žádné právo na to nemá," odvětil Nick a Lee vstal najednou prudce z postele. Vzduch v místnosti začal povážlivě houstnout. Ani nevěděl proč, ale tenhle rozhovor ho najednou začal štvát a žádný z argumentů, které mu Nick vzápětí předložil, nebyl ten pravý. Žádný z nich ho neuklidnil, naopak.
To napětí v něm právě dosáhlo kritického bodu. Byl jak sopka před výbuchem, ale žhavá lavina jeho žalu měla smést všechno živé a milující v dosahu. „Ne, Nicku, tak to není, ona jen trpí, ztratila snoubence a zůstala úplně sama. Má na to právo, nenávidět mě. Ty to absolutně nechápeš," zasyčel vztekle.
„Já to nechápu? Pro mě, za mě, mysli si, co chceš, Lee. Ale co ta ženská o nás dvou vůbec ví? Nemá právo o nás takhle mluvit. Neví o nás nic, neví, co k sobě cítíme, ani čím jsme si už prošli. Nemá právo tě takhle osočovat a nadávat ti," vyskočil Nick na nohy, v zoufalé snaze obhájit si to jediné, na čem mu tolik záleželo, a postavil se proti Leemu.
„Nemá na to právo, i když ji to bolí, slyšíš? Nemá!"
Jenže Lee už snad ani nevnímal, co Nick říká. Všechno se v něm začalo prát a on nevěděl, jestli ho víc bolí to, co mu řekla Carrie nebo tahle naprostá Nickova tupá nechápavost. Najednou měl hroznou potřebu ji bránit, vždyť se předtím znali tolik let a ona přece za nic nemohla. Na vteřinu měl před očima naprostou tmu....
„Jak ty vůbec můžeš vědět, co ona cítí!"
Ani nevěděl, jak z něj ta věta vylítla, ale v hněvu často člověk řekne i věci, které říct nechtěl. Ne řekne, přímo je zařve, vmete je druhému člověku s nenávistí do obličeje, aniž by nad tím jakkoliv přemýšlel. S napřaženou rukou, s rozčilenou grimasou, tváří plnou vzteku. Ale dosah svých hrozivých slov si uvědomil vzápětí.
Nick zůstal stál bez hnutí, pak na vteřinu zavřel oči a zbledl jako stěna. „Máš pravdu, nevím o tom nic," zašeptal, a sedl si zničeně zpět na postel.
„Nicku," nadechl se Lee, ale dřív, než stačil cokoliv říct, vysoukat ze sebe nějakou omluvu, jakkoliv hloupou v téhle nečekaně vygradované situaci, uslyšeli razantní a hlasité zabouchání na zeď ložnice. Nick jen otočil hlavu, podíval se tím směrem a tiše zasakroval.
„Soused, zase jsme ho vzbudili, bože. To mi zase bude volat správce," zaúpěl potichu a Lee se mrkl na hodiny. Jedna hodina po půlnoci, to většina lidí chce v klidu spát, a neposlouchat hádky hlučných hádajících se sousedů.
„Jak zase vzbudili? Jaký správce?" zeptal se a Nick pokrčil rameny.
„No, jaký asi správce? Náš domovník přece. Sousedi si na nás stěžovali, prý jsme v noci moc hluční a budíme je. Asi nás nemají moc rádi," objasnil mu tichým nešťastným hlasem Nick, ale Leemu nevěnoval ani jeden pohled. Koukal pořád na tu zeď, odkud se ozvalo bouchání, nebo spíš na ten lehce abstraktní obraz s šedožlutým nádechem, který na ní visel.
„Jak to myslíš moc hluční?"
„No, oni si spíš stěžovali na mě, zdi tady nejsou nejsilnější. Možná bych se měl odstěhovat někam na samotu, abych nikoho nebudil," zašeptal Nick a pak se navzdory vážné situaci usmál. „Ale s tím si nedělej starost, vyřídím to."
„Proč jsi mi to neřekl, že si na nás stěžují?"
„Nebylo to důležité a nechtěl jsem tě zbytečně zatěžovat. Je to můj byt, vyřídil jsem to sám," vzdychl si Nick těžce a pak se na něj očima plnýma bolestné únavy podíval. „No, už to nebudeme řešit, jen rušíme noční klid. Jsem unavený, chci jít spát."
„Nicku," nadechl se Lee, snad chtěl ještě přijít s nějakou omluvou či nějakou námitkou, ale Nick se najednou zvedl z postele a mávnutím ruky ho přerušil. Nechtěl nic slyšet a dal mu to dost razantně najevo.
„Dost! Měl bys jít, Lee. Je mi jedno, kde dnes budeš spát, ale tady ne. Jdi!"
Žádná omluva teď nebyla na místě. A o žádném spaní taky nebyla řeč. Zbytek noci byl sám o sobě jako jedna velká noční můra pro oba. Pro Leeho, který se po Nickových slovech naštvaně odebral do obývacího pokoje ke své načaté lahvi s whisky. Ale ani alkohol mu nepomohl spláchnout tu hnusnou hořkost svých slov, kterou pořád cítil na jazyku.
A nakonec i pro Nicka, kterého Leeova slova tak bolestivě zasáhla. Vždyť je slyšel od někoho, koho tak moc miloval. Jak mu vůbec mohl něco takového říct?
On, který jediný ví, čím si prošel a prochází.
Slzy bolesti nemohou vyvážit žádná krutá slova.
A ani nový den nemusí být vysvobozením z noci plné nočních můr.....