Ony hlasy řvaly, klely a syčely své rozhořčení skrze plameny do mé rozechvělé ztýrané duše.
Byly naštvaný, běsnily a stáčely se mi pevně okolo krku jako ruce Relona, které mě nemilosrdně trestaly. Hlasy se zdály rozhněvané, že jsem je probouzela, když samy nechtěly. A tak mě trýznily svým vlastním způsobem; tím, který znaly nejlépe.
Topím se v krvi, jež mi plní ústa a plíce svou hustou měděnou chutí. Nemohu dýchat. Bojuji v té neprůstupné tekutině plné mých vlastních hříchů. Kopu nohama, ale kotníky se v té nepropustné temnotě okolo svazují neviditelnými úponky smrtící moci. Křičím a křičím a další přívaly krve do mě naráží jako nezastavitelné tsunami.
Konečně jsem se vynořila, plazím se po temných dlaždicích Chrámu Nočních můr a zanechávám za sebou táhlé stopy krve. Plazím se pryč od poloboha, kterému jsem zasadila smrtící ránu. Umírám.
Když vzhlédnu, vidím, jak tam stojí tři čarodějnice srostlé k sobě a smějí se jako krkavci. A smějí se a smějí, dokud nepadnu i hlavou k zemi a nezvedají mě silné ruce vzhůru.
Relon se usmívá se svou proradností vepsanou v černočerných očích, kde se mezi ní míchá děsivý chtíč. Je to démon. Horší a příšernější než jakýkoliv jiný. Chvěji se a potichu vzlykám. Jsem omámená vínem a jablkem. Nemohu nic dělat, když se svými rty přiblíží k mým a políbí mě. Ten polibek chutná po hnilobě. Když ho ale odstrčím, má dýka prorazí látku dívčina oblečení a přinutí ji padnout poraženecky k zemi. Strhává mě s sebou a já nevím, co dělat. Její mrtvolné oči mě brzy pohladí skelným zrakem po obličeji a celá má podstata se zachvěje v ošklivosti.
Nemohu dýchat. Všude mám krev. Jsem v ní smáčená a bezvládné tělo mrtvé dívky spočívá v mém náručí. Propadám panice.
Obloha se nade mnou zjeví jako přízrak a pročísne ji strašlivá píseň ohně. Dravec bohů mi zakrouží nad hlavou a poté zmizí. Připomíná se mi. Vyčítá mi svou smrt.
Olovo se mihne mezi mraky a slítává blíž ke mně. Hledím na to mohutné tělo pokryté neproniknutelnými šupinami. Hledím na stovky ostrých zubů, které mě brzy sevřou mezi sebou a rozdrtí, až budou praskat kosti a můj křik nakonec zamrzne na mrtvolném obličeji.
Ale je tu klec, jež mě chrání a vězní zároveň. Zlato se zaleskne ve svitu dalších plamenů a já vím, že není uniku. Hledím vstříc své smrti.
Nebudu se bát.
Jsem liška, která má zoubky též a jsem ta, jež jimi dokáže zakousnout plamenné biče přislíbené smrti. Nebudu se bát a zkrotím i samotný oheň. Nechť mé plameny zničí svět spolu se mnou.