Nepamatuji si, kdy přesně jsem poprvé letěla letadlem. Byla jsem malá a mé vzpomínky jsem na tu dobu ještě roztříštěné, ale dobře si pamatuji jednu určitou cestu. Ta, která proběhla pozdě v noci – kdy malé dítě už dávno není vzhůru. Stále vnímám tu chvíli, kdy sedím v letadle vysoko nad všemi těmi spícími lidmi, světla jsou zhasnutá, většina pasažérů spí. Seděla jsem u okénka, i když mi máma říkala, že to je zbytečné, protože brzy usnu a až se probudím, budu v jiné zemi a dokonce i na jiném kontinentě. Jenže já neusnula, nechtěla jsem. Věděla jsem, že až letadlo vystoupá, splní se mi sen, po kterém jsem toužila od první chvíle, kdy jsem poprvé pohleděla na noční oblohu. Chtěla jsem se dotknout hvězd a myslela si, že mi právě v tomto let pomůže. Netrpělivě jsem vyčkávala, kdy se letadlo vyrovná, srdce mi bušilo nedočkavostí, klepala jsem nohama a máma mě kvůli tomu uklidňovala, protože si myslela, že jsem nervózní. Ale já nebyla, pouze jsem se nemohla dočkat, až uvidím zblízka první hvězdu.
Jenže...
Myslela jsem si, že mezi jimi budeme proplouvat. Že budou plavat po noční obloze a my mezi nimi jako loď v oceánu, ale tak to nebylo. Jediné, co mě tam nahoře uvítalo, byla tma. Stejná tma jako ta, kterou jsem vnímala na zemi. Nechápala jsem, kde se hvězdy nachází, nemohla jsem je najít. Zmizely? Vyhýbalo se jim letadlo, aby do nich nenarazilo? Až po chvíli mě napadlo podívat se tím malým oválným oknem nahoru. Natiskla jsem tvář na studené sklo a ztěžka hleděla nahoru. Přesně tam jsem hvězdy nalezla. Drobné, zářivé a stejně daleko ode mě jako ve chvíli, kdy jsem stála na zemi.
V té době jsem poprvé porozuměla tomu, jak je náš svět vlastně maličký. Že já jsem pouze malá osoba ve velkém světě, ale i ten velký svět je malý v porovnání s tím, co je mnohem dál a pro nás maličké nedosažitelné.
Určitou dobu poté jsem si myslela, že dokážu porozumět tomu, co je tam nahoře. Chtěla jsem znát podstatu hvězd, planet a vesmíru samotného. Dokud jsem neuměla číst, nechávala jsem ostatní, ať mi předčítají a popisují planety okolo nás. Z balónů a míčů jsem tvořila Sluneční soustavu a představovala si, jaké by to bylo vidět na vlastní oči. Začalo mi i docházet, že se už zcela nesoustředím na hvězdy, ale na vesmír samotný. Na to všechno, co nás obklopuje a nedokážu tomu zcela porozumět. Každým dnem jsem se vzdalovala od hvězd a cítila se stále menší a menší – proč jsem oproti vesmíru byla ničím? Přišel i čas, kdy jsem kvůli tomu přestala hledět na hvězdy. Nezvedala jsem svou hlavu při letních večerech bez mráčku, neprosila jsem, abych se mohla podívat na oblohu skrze dalekohled. Vesmír samotný mi vzal to, co jsem jako malá tak moc obdivovala – hvězdy, které nade mnou bdí.
Zapomněla jsem na vesmír. Ztratila svou dětskou iluzi, že ho budu zkoumat a porozumím tomu, co skrývá. Místo toho jsem propadla realitě. Nemohla jsem číst pouze o planetách a galaxiích, bylo třeba vnímat i počítání, historii, nebo třeba složení rostlinné buňky. Nemohla jsem nikdy litovat, že mi realita vzala sen a touhu, protože jsem na to všechno zapomněla. Vzpomínka na noční let se vytratila, soustava z míčů zůstala pouze na fotce, kterou děda stihl pořídit, než mi ze saturna spadly jeho prstence z frisbee.
Nejdříve jsem na hvězdy hleděla, protože jsem jich chtěla dosáhnout. Poté jsem sklopila hlavu, protože jsem pochopila, že to nelze. Nakonec jsem na to všechno zcela zapomněla a to byla ta chvíle, kdy se má hlava mohla opět zvednout a vnímat všechna ta drobná světélka, která se zdají bezvýznamná.
Jako v té jedné studené listopadové noci. Obloha není černá. Je tak divně naoranžovělá, protože je osvícena všemi těmi lampami okolo nás. Hvězdy jsou v nedohledu, ale dívám se tam nahoru, protože se má hlava točí a zrak je upoután k drobnému oranžovému světélku, které poblikává tam nahoře. Co když i tam v tom letadle sedí dítě, které touží po hvězdách?
Cítím náhlý tlak v rameni, někdo mě chytá, ale jde cítit, že už sotva ovládá svou motoriku. Vím, že na sebe chce jenom upozornit, ale celý ten akt vyvrcholí v rychlou záchranu, aby se nesesypala k zemi kvůli svojí pochroumaný rovnováze.
„Jdem zpátky!" zahlásí, zatímco nedopalek z druhé ruky letí do kanálu. Nějakým zázrakem se nejenom trefila do místa, ale také mezi jednotlivé mřížky a cigareta dává své poslední sbohem pouze drobným obláčkem kouře. Držím ji za jednu paži, ale má vlastní kolena se podlamují a potřebuji pomoc dalšího, aby mi pomohl udržet ji na nohou. Je sice drobná, ale ani má mysl není zcela čistá, abych dokázala jiné udržet na nohou.
„Ty bys měla jít už maximálně do postýlky!" hlásí mužský hlas se smíchem. Vytrhává mi dívku v rukou, podpírá ji pod ramenem, ale ona namítá, že noc ještě nekončí a do žádné postýlky nejde. Chce se vrátit, nadále si užívat a vypadá to, že ani zbývající, kteří stojí a lehce se třesou v té pozdní noci, nijak nenamítají. Se smíchem schází pár mokrých schodů, které je dělí od dalších piv, panáků a nepodařených her šipek.
Až nyní, když se skupinka vzdálila, mi dochází, jak chladná je vlastně noc. Štiplavý vítr se mi dostává pod límec bundy a chloupky na krku se mi dmou zimou a prsty omrzají. Zápach z cigaret ustává a místo toho je střídá zápach městských kanálů. Ještě na chvíli zvedám zrak nahoru, nehledám však hvězdy nebo letadlo, které míří třeba někam do exotiky, ale pátrám po dešťových mracích. Vždy mi totiž říkali, že kanály ve městě páchnou tehdy, když přichází déšť. V obloze, která je potříštěna světlem žádné mraky nevidím, ale věřím tomu zápachu a raději se vydávám za skupinkou, která zmizela ve dveřích baru.
Sotva uchopím kliku, stisknu jí a pootevřu dveře, objímá mě teplo a vydýchaný vzduch. Taneční hudba se mi rozléhá v uších a nos je zděšen potem, přeslazenými ženskými vůněmi a pánskými deodoranty, které nesou názvy jako Arktická bouře a Africký prach. Ale oproti cigaretovému kouři a zápachu kanálů si už moc nestěžuje, pouze si potřebuje zvyknout.
Mohu udělat pouze pár kroků, poté se mé tělo dostává do víru tančících lidí, ač někteří se už zdají, že jejich tanec je pouze posledním voláním před kompletním složením z množství alkoholu, které ta páteční noc přinesla. Snažím se co nejvíce lidem vyhýbat, ale přesto cítím, jak se mi opírají do těla, hulákají a smějí se do uší a pokouší se mě přizvat ke své zábavě, i když ani netuší, kdo vlastně jsem. Někdo mě chytí za ruku, snad abych si s nimi šla zatančit, ale rychle se ze slabého zpoceného uchopení vytrhávám a klopítám do strany, abych se co nejrychleji vzdálila. Zády narážím do někoho jiného, ale ani tu osobu nevnímám, protože vím, že v tom tanečním opojení nevnímá, kdo se ho dotýká.
Přesouvám se k zadním stolům. Do boxu s černým stolem a koženkovými červenými sedačkami, kde už sedí skupinka těch, se kterými jsem ještě před malou chvílí stála v listopadové noci.
„No to je dost!" ozývá se okamžitě hlas, který mě usazuje vedle sebe. Ruku mi pokládá na rameno, přestože jsem zrovna jeho potkala před pár hodinami, kdy zábava začínala. Je kamarádem přítele kamarádky, která mě pozvala. Pro mě tak zcela cizí osoba, jejíž jméno jsem už zapomněla. „Nesou se panáky!" hlásí mi nadšeně a kodrcá mým tělem. Trochu se mi motá hlava, není mi úplně příjemně, protože alkohol koluje i mými žilami, ale snažím se držet.
Ani poté, co jeho prvotní nadšené z mého návratu končí, nesundává svou paži z mého ramene a nutí mě tak, abych se nedobrovolně natáčela dopředu a do stran dle toho, jak si zrovna povídá se svými přáteli i těmi, které sám zrovna potkal. Jeho slovům už sotva rozumím, ale vím, že se už dostal do stavu, kdy si člověk myslí, že je velkým řečníkem a filozofem, který chápe podstatu života.
Ostatní ho překřikují, dloubou do něho, neustále gestikulují. Z počátku, kdy noc teprve začínala, jsem vnímala, že se mě snaží do svých debat připojit, ale čím více se noc blíží k půlnoci, tím více se stávám pouze stínem, který jim naslouchá a přidržuje je, aby nespadli. Nevadí mi to.
Pár minut poté, co jsem se k nim opět přidala a po několika hlasitých stížnostech, které se ztratily v hlasité hudbě, se k našemu stolu blíží postava. Nevnímám její tvář nebo cokoli jiného, pouze vidím, jak na náš stůl pokládá stříbrný tácek s drobnými sklenkami plné tekutiny. Mohla být čirá, ale třeba i nazlátlá nebo jinak barevná, ostrá světla z parketu mi nedovolují cokoli odhadovat.
Nechává nás s tácem samotné a odchází. Sedm rukou se sápe po jednotlivých skleničkách a jedna se dostává i před mé rty. Trochu pootočím hlavu do strany a narazím zrakem na přiopilého mladíka, který ještě před chvíli držel mé rameno. V rukou se mu pohupují dva panáky a jeden z nich mi aktivně nabízí s hlubokým hlasem, kterému už nejde řádně rozumět.
Trochu nedobrovolně pití přijímám. Cítím, že má hlava má už dost a snaží se udržet ve stavu, kdy bude možné dorazit domů, ale podléhám davu Prsty objímám studené sklo a společně s ostatními zvolávám: „Na zdraví!"