Nenávidím tě!
Tahle její poslední slova se Leemu vryla do srdce jako ostrá dýka. Věděl, že tomu tak je, ale i tak ho její slova zranila. Stále, i po tolika měsících doufal, že se třeba jednou setkají, promluví si o všem, co se tenkrát stalo, a usmíří se. Nestalo se tak, naopak. Ta bolest v jeho srdci, která byla s přibývajícími měsíci postupně menší a menší, se teď znovu vrátila a krutě ho zasáhla. Jako by mu srdcem projel rozžhavený nůž. Zhluboka se nadechl, otočil se a vrátil se k autu.
„Kdo to byl?" zajímal se Nick, hned, jak odložil nákup na zadní sedadlo a nastoupil.
„To je jedno, Nicku," usmál se na něj, ale ten jeho úsměv, za který se snažil skrýt bolest, kterou cítil, mu Nick už stejně nezbaštil. Ne po těch měsících, které spolu strávili. Viděl do jeho duše i do jeho srdce. A bolelo ho, když Leeho viděl tak ztrápeného a posmutnělého.
„No tak, Lee, kdo to byl?" nenechal se Nick jen tak odbýt a Lee nakonec podlehl.
„To byla Carrie," odvětil tiše a dál se věnoval řízení. Od domu byli už jen pár set metrů. Nickovi víc říkat nemusel, ztichl, protože dobře věděl, o koho se jedná. Jerryho snoubenka. Lee si jeho smrt nikdy neodpustil, stále si ji kladl za vinu, jen se s tím postupně učil žít tak, jak mu Nick kdysi řekl. Čas to zahojí a možná by se to i podařilo. Ale ať mu ta ženská řekla cokoliv, nebylo to zřejmě nic pěkného. Lítost a bolest, kterou měl Lee vepsánu do obličeje, nemohl Nick přehlédnout, a proto se ho raději už na nic neptal. Nechtěl se ještě víc rýpat v už tak bolestivé ráně. Tedy alespoň ne teď.
Jejich večer byl až nezvykle tichý. K večeři si dali čínu, Lee moc nemluvil, utopen ve vlastních ponurých myšlenkách a Nick nevyzvídal, spíš zíval na celé kolo, protože byl znavený po zásahu Cristin. Lee ho dostrkal do koupelny hned po večeři, a zatímco se Nick sprchoval, uvařil si kafe a Nickovi zase jeho noční bylinkový čaj od Kejchavýho Sama. Libá vůně bylin se linula bytem a smíchala se s vůní čerstvé kávy.
„Jdi spát," zahnal Nicka do ložnice, hned jak vylezl z koupelny a šel s hrnkem za ním. Dvakrát mu to říkat nemusel, ale přece jen...
„Lee," chytil ho Nick za ruku, i když se mu oči už pomalu zavíraly únavou, „nechceš si promluvit? Víš, že mi můžeš všechno říct."
„Vím," usmál se Lee, naklonil se k Nickovi a něžně ho políbil na čelo. „Vím to, ale není o čem mluvit, Nicku, opravdu. Sám jsi mi kdysi říkal, že to chce čas. Dokonce jsi tenkrát říkal, že spoustu času. Takže se tím netrap a jdi spát."
Možná, že kdyby nebyl Nick tak unavený, chvíli by na Leeho ještě naléhal. Ale teď to tak úplně nešlo, únava byla silnější než on a sebrala mu poslední zbytky jeho už tak chabých sil.
„Tak si promluvíme zítra, jo?" zvládnul ještě potichu zamumlat, a usnul znavený a vyčerpaný snad dřív, než položil hlavu na polštář, ani si ten Samův čaj nestačil dopít. A Leeho odpověď už taky neslyšel.
Snad kdyby neusnul a dál vyzvídal, Lee by mu možná ještě chvíli odporoval a snažil by se ho přesvědčit, že je všechno v naprostém pořádku. Ale nakonec by se mu přiznal, že je naprosto v koncích. Jenže teď prostě nebyla ta pravá chvíle. Nick usnul, Lee ho přikryl, věnoval mu ještě jeden malý polibek pro sladké sny, ale sám neměl na spánek ani pomyšlení. Potichu odešel z ložnice a cestou zhasl světla v celém bytě, sedl si na gauč v jejich obývacím pokoji, a nalil si pořádnou skleničku whisky. Nechtěl spát, snad by teď ani nedokázal usnout, chtěl jen v tichosti a ve tmě přemýšlet.
Přemýšlet nebo spíš trýznit sám sebe tím, co mu Carrie vmetla tak nemilosrdně do tváře. Vina, kterou vždycky cítil, od toho šíleného okamžiku, kdy mu Jerry zemřel v náručí, ho opět nemilosrdně smetla, začala ho stahovat zpět dolů na úplné dno a vrátila ho o pár měsíců zpět. Alespoň teď, pro tento okamžik, se cítil opravdu mizerně a k ničemu. Stejně jako tenkrát. A k lepší náladě mu nepomohla ani ta sklenička whisky. Nalil si ještě jednu a těžce polkl. Cítil, jak mu stéká do žaludku. Hřála, stejně jako rudá krev, která mu kdysi protékala mezi prsty. Krev umírajícího.
Chrápeš s ním? No jasně, chrápeš. To sis tu černou díru rychle zaplácl, chce se mi z tebe zvracet!
Její hlas mu rezonoval v hlavě, stále měl před očima ten její obličej plný znechucení, maximálního hnusu a odporu, a společně s tím se na moment dostavily i pochybnosti. Najednou si připadal jako v nějaké špatném, lehce psychedelickém snu, ze kterého se nemůže probudit. Jako by nic z toho, co se před pár hodinami událo, nebyla skutečnost.
Jerryho smrt, Carrie, Nick....co bylo vlastně skutečné?
Co byla realita a co byl jen sen?
A co když měla pravdu? Měla pravdu? Opravdu si Nickem jen zaplácl tu mezeru, tu díru, která tam byla už kdysi dávno a po Jerryho smrti se jen zvětšila? Tak dlouho byl úplně sám, bez rodiny a bez přátel, a pak ztratil kolegu a nejlepšího kamaráda. A jak rychle získal nového kolegu a přítele v jedné osobě? Vlastně hodně rychle. S Nickem si, i přes počáteční neshodu v prvním případě, velice rychle sedli. Brzy se spřátelili, doplňovali se, dokázali odhadnout, co si ten druhý myslí. Byli si oporou, kryli si záda, pomáhali si, prostě byli naladěni na jednu notu, doslova. Byli parťáci, kolegové, přátelé, kteří společně chodili na pivo. Znali svoje silné stránky a slabiny. Prošli si spolu dobrým i zlým.
A to další, city, které se postupně probouzely, přicházely tak zlehýnka, plíživě a téměř neznatelně, v jemných náznacích je obklopovaly, až je zcela ovládly. Nickův neodolatelný úsměv, krásné modré oči, jeho laskavá povaha a milující srdce, tolik zkoušené osudem, který mu nadělil pořádnou dávku trápení, to vše ho od začátku přitahovalo. Ani nevěděl, kdy a jak se to stalo. Kdy se mu stal dražším než jeho vlastní život. Zamiloval se do něj, ani nevěděl jak, a nebýt démona, možná by ani jeden z nich nedokázal tomu druhému říct, co cítí.
Miloval ho, ale....
Ta její slova, nenávistná, plná vzteku a nevraživosti, vnesla do jeho mysli semínko pochyb a Lee se jimi nechal na malou chvíli ovládnout. Vetřela se mu do hlavy, do jeho myšlenek, jako žíravina začala stravovat jeho mysl, a on na moment zapochyboval. Co když si opravdu Nickem jenom zaplácl černou díru, tu sžírající bezednou prázdnotu, kterou měl v sobě už od mládí? Prostě nechtěl být už sám.
Neměl nic...a najednou tu byl Nick.....
A s Nickem se ta samota, ta stálá šeď jeho předcházejícího života, postupně rozplývala a on začal vidět i to krásné okolo. Tak moc změnil jeho život k lepšímu. Zvedl se a pomalu šel do ložnice. Pořád tu bylo to ale....
Zůstal stát mezi dveřmi a díval se na spícího Nicka, který se neklidně zavrtěl a trochu si vzdychl. Co když je to doopravdy jen omyl a lež?
Možná by měl od něj na chvíli odejít. Sbalit si svoje věci, vzít si pár dní volno a odjet pryč, co nejdál od něj. Aby zjistil, jestli jsou její slova pravdivá. Aby zjistil, jestli je jeho láska opravdová, jestli si to fakt jen nenamlouvá. Zaplácl si s ním tu černou díru, neměl by tu být, jestli je to všechno jen obyčejný klam a lež. Zbytečně by mu ublížil, a to si Nick nezaslouží. On si zaslouží jen lásku. Někoho, kdo ho bude milovat, ale doopravdy milovat a kdo se o něj postará.
Díval se na skříň a přemýšlel, jestli ji má otevřít, naházet si svoje věci do tašky a odejít. Pryč, daleko z Nickova života.
A najednou se sám zděsil svých vlastních myšlenek.
Co mu tenkrát řekla Madam Ormah? Že je osud svedl na společnou cestu, a tak to má být. Jsou si souzeni, patří k sobě, tak jako dva dílky puzzle, jako jing a jang, jako noc a den. Patří si, milují se.
Tak na co to, sakra, teď vůbec myslí?
Na okamžik si to představil. Že se opravdu balí a odchází od něj a jeho tělo a srdce zaplavila nepředstavitelná bolest a lítost. Ta prázdnota a šeď byly naráz zpět. Ne, to by prostě nešlo. Copak by od něj doopravdy dokázal odejít? Kdo by ho pak chránil, kdo by mu pomáhal? Kdo by ho tišil, když ho budí jeho noční můry? Nemůže ho nechat samotného, nemůže....
Milovali se a slíbili si to. Že jeden druhého neopustí. Nikdy.
Přišlo mu to tak líto, až mu hrkly slzy do očí. Nedokázal nic víc, než se otočit a dojít zpět do obývacího pokoje. Bylo tam ticho, klid, jen měsíc blížící se k úplňku osvětloval svojí stříbrnou září celou místnost. Bylo to laskavé a uklidňující světlo, vábící do náruče spánku. Sedl si na gauč a upil trošku zlatavé tekutiny ze skleničky a slzám, které mu kanuly z očí, se nedokázal ubránit. Rozbrečel se, ale nestyděl se za to. Všechno se v něm smíchalo v dosti emotivní a bolestivý koktejl.
Nedokázal by od něj odejít. Někdy prostě potřebujeme někoho, kdo nám dá smysl života.
Miluje ho. A je si tím stoprocentně jistý. Ať si každý říká, co chce.
Ale.....ale ona ťala do živého....