Teď, když už byl Nick v dobrých a starostlivých rukách krásné víly, Lee mohl alespoň prohodit pár slov s Madam Ormah. Posadili se k jejímu stolu a Lee pohlédl na druhou stranu hostince, kde Cristin právě pomáhala Nickovi z kabátu a usazovala ho na lavici.
„Myslel jsem, že mu bude líp, když sem za vámi bude chodit, ale ono je to snad pořád horší," pronesl zamyšleně, dívajíc se stále směrem ke krásné Cristin, která se právě s úsměvem naklonila k Nickovi a něžně se dotkla prsty jeho spánků. Pak se vrátil pohledem k Madam Ormah, která se na něj přísně podívala.
„Jsi netrpělivější než tvůj přítel," zamračila se, ale vzápětí se na Leeho usmála. Snad nikdy ji neviděl, že by se zlobila, tedy alespoň ne dlouho.
„Ale vím, jak to myslíš a vím, že o něj máš strach. Nedivím se ti. To, čím jste si prošli, nebyla zrovna procházka růžovým sadem," pronesla vážně a znovu se na Leeho usmála. Chtěla ho uklidnit a Lee věděl, že to myslí dobře.
„Promiňte, jen jsem myslel, že když sem za vámi bude chodit, zlepší se," povzdechnul si a znovu se podíval tím směrem.
„A já jsem ti říkala, že to bude běh na dlouhou trať, Lee. Vždyť i jeho matka se učila mnoho roků, jak svoje sny a vize zvládnout, aniž by jí to omezovalo nebo ničilo zdraví a mysl. Není to jednoduché, pracovala na tom mnoho let," zavzpomínala Madam Ormah a na její tváři se objevil zvláštní úsměv. Zvláštní, smutný.....Lee věděl, že byly přítelkyně. Již od dětského věku, kdy je sem dovedly jejich matky a ony se staly součástí této jedinečné komunity. Její smrti velmi želela a bylo vidět, že na ni stále vzpomíná.
„Ona na tom pracovala od dětství, Lee. Pro Nicka to bude náročnější. Mnohem náročnější. A další věc, Lee, musíš si uvědomit, že Dupointův útok mu velmi ublížil. Možná to tak navenek nevypadá, ale bude trvat velmi dlouho, než se z toho zotaví. Musíš počítat s tím, že to, co se stalo dnes, se bude zřejmě opakovat. Zažil toho v posledních měsících až příliš. Víc, než by byl kterýkoliv člověk schopen snést. Sama ho obdivuji, jak pevnou má vůli. Možná jsme opravdu udělali chybu, když jsme si ho k nám nestáhli dřív," pronesla tiše a při pohledu na Leeho tvář, plnou obav, se znovu pousmála.
„A proto díkybohu, že tě má u sebe. Myslím, že je to pro něj dobré. Někdy potřebujeme někoho, kdo nám dá smysl života. Dávej na něj pozor, ano?" Samozřejmě jí přitakal. A samozřejmě, že dával. Pokaždé, když se od sebe vzdálili, ať už kvůli hádce, či z jiného důvodu, dopadlo to špatně. Být si nablízku a krýt si záda, to byla jediná jistota.
O chvíli později dovedla Cristin Nicka zpět k jejich stolu. „Už je v pořádku, Lee," usmála se krásným zářivým úsměvem.
„Dávej na sebe pozor, Nicku a užívej bylinky od Sama. Kdyby bylo potřeba, tak ať tě sem Lee zase doveze," mrkla na něj spiklenecky, a odešla plavým krokem zpět ke koutku Kejchavýho Sama. Nick se znaveně usadil vedle Leeho na lavici. Krev z nosu mu už netekla, což bylo dobré znamení.
„Je mi líp," pravil potichu a usmál se na Leeho. Věděl, že má o něj strach. Ale v obličeji byl pobledlý. Každá terapie svým způsobem unaví. Příliv léčivé energie musí tělo zpracovat, a to chvíli trvá. Unaveně si zívl a Madam Ormah mu přistrčila šálek s voňavým bylinkovým čajem.
U Šedého poníka se zdrželi ještě dobrou půlhodinu. Povídali si, a Nick Madam Ormah svatosvatě musel slíbit, že bude docházet častěji.
„Sliby, chyby," smál se Lee v autě, „já tě chci vidět, jak to uděláš." Nick pokrčil rameny.
„No, tak pokusit se o to aspoň můžu, ne?" poznamenal s úsměvem, a znovu si zívl. Leemu bylo jasné, že dřív nebo později usne. Občas se mu to stávalo i autě, nebylo by to poprvé a asi ani naposledy.
„Zajdu ještě něco nakoupit," prohodil ještě směrem k Nickovi, dokud ho ještě trochu vnímal. Už ráno jejich lednička zela prázdnotou a pokud nechtěli jít spát hlady, chtělo to alespoň nějaký menší nákup. Dál se obezřetně věnoval řízení.
Zastavil u menšího obchodu, kterým byl na začátku bloku, kde Nick žil. Chodili tam poměrně často, byl docela po ruce a měli tam všechno, co potřebovali k žití. Ani se Nicka neptal, jestli půjde s ním, ten už notnou chvíli podřimoval. Vystoupil a zamířil ke dveřím. Nakoupeno měl vcelku rychle a zamířil k pokladně.
Zaplatil, hodil těch pár věcí do tašky a.....pak ji spatřil.
Na okamžik zůstal stát jako opařený. Jen kousek od něj, u druhé poklady, stála žena, kterou viděl naposledy před deseti měsíci. Žena, která ho ze srdce nenáviděla. Nedokázal se ani pohnout, jen ji s rostoucí bolestí v srdci sledoval. Její tvář mu vrátila vzpomínky, jež jeho duši, i po tak dlouhé době, trhaly na krvavé cáry. Byla pořád stejně krásná, možná hubenější než kdysi. Prošla si svým, trápení a smutek ji možná změnily. To změní každého.
Dala si nákup do tašky, peněženku vložila do kabelky a otočila se. V ten okamžik ztuhla stejně jako Lee, a zírala na něj stejně překvapeně, jako on na ni. Byly to dlouhé, nekonečné vteřiny, celá věčnost, a jí zřejmě hlavou letěly ty samé myšlenky jako jemu. V jejím obličeji se během pár vteřin vystřídaly snad všechny možné emoce. Překvapení, zlost, zoufalství, vztek. A nenávist v kombinaci s vinou. Vinou, která Leeho málem srazila na kolena. Zničehonic se otočila a vyrazila ke dveřím. Lee se vzpamatoval.
Ne, to ne! Nemůže ji nechat jen tak odejít. Rozběhl se za ní a chytl ji za ruku.
„Carrie, stůj!"
Otočila se a prudce se mu vyškubla. Stála tam, jako samotné ztělesnění pomsty a dívala se mu zpříma do očí.
„Co chceš?" Opovržení v jejím hlase se nedalo přeslechnout, její oči plné nenávisti mu nedávaly moc naděje na usmířenou. Přesto to chtěl zkusit, pokusit se o nemožné.
„Carrie, prosím neodcházej. Chci si s tebou promluvit, prosím tě." V jeho hlase byla zoufalá prosba, a ona ji moc dobře slyšela a vnímala. Opovržení z její tváře však nezmizelo.
Srdce mu v hrudi bušilo jako o závod. „Prosím tě, Carrie, promluvme si." Dívala se na něj úkosem, její tvář byla na okamžik tvrdá jako kámen. Zamračila se.
„My spolu nemáme o čem mluvit, Lee. Není nic, co bys mi mohl říct, a co bych já chtěla slyšet," vztekle na něj prskla, s očima přivřenýma a plnýma hněvu.
„Můžeme mluvit pořád dokola, ale to, že jsi mi zabil snoubence, na tom se nic nezmění," skoro vykřikla a několik lidí, kteří právě stáli u pokladen, se otočilo. Hádky v obchodě se jen tak nevidí a lidi rádi poslouchají, když se další hádají.
Leeho její krutá slova zasáhla jako šíp. Zbledl a o krok couvl. Nechtěl se s ní dohadovat na veřejnosti, a už vůbec tu nechtěl dělat scénu pro okolostojící nakupující.
„Jak jsi jenom můžeš myslet, Carrie, že jsem ho zabil. Raději bych byl na jeho místě, rozumíš. Byl to můj kolega, můj nejlepší kamarád, jak si jen můžeš myslet, že mě jeho smrt nebolí," pronesl potichu a podíval se na ni. V jejích očích se zaleskly slzy a Lee věděl, že už nemá smysl cokoliv říkat. Stále ho nenáviděla a nic se na tom za těch pár měsíců nezměnilo.
„Lee, děje se něco?" Nick se objevil zčistajasna za ním a Carrie si ho opovržlivě prohlédla. V jejích očích bylo znechucení a povýšenecký odpor.
„V pořádku, Nicku," otočil se na něj Lee, „hned přijdu, jdi prosím do auta." Najednou nechtěl, aby Nick byl svědkem jejich rozhovoru. Nick si je trochu udiveně prohlížel, ale nakonec trochu neochotně poslechl. Otočil se odešel zpět k autu.
„Koukám, že už máš náhradu, co?" ušklíbla se na něj zhnuseně.
„Je to můj kolega, Carrie," chtěl jí to upřesnit Lee, ale nedala mu šanci na žádné velké vysvětlování.
„Chrápeš s ním?" zeptala se ho najednou zostra a Lee na ni zůstal tiše zírat. Zasmála se, ale její smích byl plný opovržení.
„No jasně, chrápeš. No to je hnus. To jsem si mohla myslet. Jsi nechutnej. To sis tu černou díru rychle zaplácl, co," uchechtla se, ale byl to jen postoj, zoufalý postoj, který měl skrýt její bolest.
„Zabiješ mi snoubence, z novýho kolegy si uděláš milence, no, zvládl jsi to rychle. Chce se mi z tebe zvracet."
Víc už ani říkat nemusela a Lee věděl, že jakákoliv jeho slova by byla naprosto marná. Ona je nechtěla slyšet. Nechtěla slyšet nic z toho, co by jí chtěl říct.
Ale poslední slovo měla stejně ona.
„Nenávidím tě, ty hajzle," zasyčela vztekle a odkráčela i s nákupem pryč.