Všechno bylo tak strašně rychlé. Až moc. Seděli v autě, najednou se ozvala rána a přední sklo se roztříštilo na tisíce ostrých kousků.
A další auto v protisměru se přiblížilo strašnou rychlostí a.....
Nick bolestně vzdechl a opřel se o stěnu, hlava ho na okamžik prudce rozbolela a najednou si připadal neskutečně unavený. Tak slabý a malátný, že se sotva dokázal udržet na nohou. Stál na ponurém a tmavém schodišti jednoho z bytových domů v prvním okrsku, v jednom z těch domů, kde bydlíte, jen když máte hluboko do kapsy a nemůžete si příliš vyskakovat. Obyčejný dům plný obyčejných lidí. Ale kupodivu velmi laskavých, jak během těch pár dní, co tu byli, poznali. Dobrota lidského srdce nemá nic společného s penězi. Rozzlobený poltergeist, který se tu objevil a rozhodl se zdejším nájemníkům znepříjemňovat večery a noci, je samotné zaměstnal na pár dlouhých dní. A taky nocí.
Lee byl někde nahoře, o patro výš, loučil se se zdejším správcem, který jim snad už po tisící děkoval za jejich ochotu a práci. Zavřel oči, opřený o chladnou stěnu, se zhluboka nadechl. Pod nosem ucítil vlhko, tenký pramínek tekutiny stékal dolů přes jeho rty a jedna kapka dopadla na jeho kabát. Dotkl se ho, a jeho prsty se zbarvily do červena. Krev. Tiše zaklel, vytáhl z kapsy kapesník a přitiskl si ho k nosu.
„Už jdu," slyšel ho na schodech, „správce mě nechtěl pustit, pořád by si povídal, ještě chtěl, abychom zašli na kafe. Tak můžeme jít.....Nicku?" Během okamžiku stál vedle něho.
„Jsi v pořádku? Co se děje?" Odtáhl mu ruku s kapesníkem od obličeje a zhrozil se, když viděl krev vytékající z jeho nosu.
„To tu ještě nebylo, viď," usmál se Nick s lehkou ironií v hlase, a znovu si přitiskl kapesník k nosu.
„Nebylo, ale nutno říct, že ty jsi poslední dobou samá novinka," odvětil Lee, a trošku se na něj usmál, jen aby ho uklidnil. Ale do smíchu mu rozhodně nebylo. Doufal, že s Nickovými návštěvami u Madam Ormah se jeho stav zlepší, ale výsledky byly zatím naprosto minimální. Možná zásluhou bylinek od Kejchavýho Sama trošku lépe spal, ale to ostatní?
Nick využil chvíle, kdy na schodišti nebyla ani noha, a na chvíli si opřel hlavu o Leeho rameno. Jen na okamžik, aby nabral sil a přemohl závrať, která se o něj už nějakou chvíli pokoušela. I když pak vehementně Leemu tvrdil, že je v pořádku, věřit se mu nedalo. Byl bledý jako stěna, a barva jeho obličeje ostře kontrastovala s rudnoucím kapesníkem v jeho rukou.
„Co s tebou?" povzdechl si starostlivě Lee jen tak pro sebe, a objal ho.
„To bude dobrý, pojď, půjdeme," lehce ho podepřel, a vydali se společně k autu.
Cestou potkali jednu ze starších nájemnic, přívětivou babičku, která bydlela hned v přízemí. Mile se s nimi pozdravila, ale Nicka, který se sotva držel na nohou, si přeměřila pátravým pohledem.
„Občas se mi to stává, mám vysoký tlak," zahuhlal Nick přes kapesník milosrdnou lež a důchodkyně jen nechápavě zavrtěla hlavou.
„No to mi povídejte, ve vašem věku? Takový mladíček a už má vysoký tlak?" Zakroutila na tím nechápavě hlavou a přidala pár správných babských rad, co na ten vysoký tlak vlastně pomáhá. Zdvořile jí to odkývali. Rozloučila se s nimi a poděkovala jim. Všichni zdejší obyvatelé byli očividně šťastní, že jejich večery, a především noci, budou zase klidné a přiměřeně této čtvrti i relativně pokojné.
Nasedli do auta. „Počkej," vydechl Nick a chytl Leeho, který chtěl právě nastartovat, za rukáv.
„Takže, co jsi viděl?" Ani se nemusel ptát, proč ho Nick zadržel. Věděl, že k tomu má určitě jako vždy pádný důvod.
„Lee, jeď opatrně. Měli jsme havárii, něco nám proletělo čelním sklem. Strhl jsi řízení, jak jsi se lekl a pak.....," na okamžik se odmlčel, „pak jsme narazili do auta v protisměru. Dávej pozor, ano?" Lee přikývl, už mu nemusel ani odpovídat. Věděl, že teď musí mít oči na stopkách.
Možná, že vteřina rozhodne o jejich životě. Anebo také ne, jak jim nedávno naznačila Madam Ormah. Může se stát nebo nemusí. Lze změnit budoucnost? Snad, protože každý náš čin má nějaký důsledek. Lze změnit osud? Zřejmě ne, ale lze se vyrovnat s tím, co nám naservíruje. A na zlatém podnose to vždycky není.
Lee se podíval na hodinky, nastartoval auto a pomalu se rozjel. „Víš co," pravil Nickovi, který si držel u nosu stále červenější kapesník, „máme teď čas. Do kanceláře se už vracet nebudeme, zajedeme k Šedému poníkovi, co ty na to? Minulý týden jsme měli hodně práce, a ani jednou jsi tam nebyl. Madam Ormah tě určitě ráda uvidí."
Nebyla to ani tak nabídka, jako spíš oznámení, protože už tam dávno mířil. A Nickovo svolení k tomu vlastně taky nevyžadoval. Jen mu to potřeboval říct, že ho tam veze. Věděl, že u Šedého poníka se o něj postarají.
„Proč mi to říkáš, když už tam jedeš," zahuhlal Nick přes kapesník přimáčknutý k nosu, „pro mě za mě." Lee se usmál a dál se bedlivě věnoval silničnímu provozu. V odpolední špičce, kdy se vraceli lidé z práce, bylo občas projet městem malé peklo. Byla-li někde nehoda nebo, nedej bože, ještě uzavírka kvůli opravám, bylo snad lepší chodit pěšky.
Lee zkušeně prokličkoval ulicemi a uličkami, až se ocitli v té poměrně klidnější zóně. Téměř na okraji města, v jedné z těch starších a méně udržovaných částí, která snadno ve své omšelosti skryla věc, jež by toto město mohla srazit na kolena a rozdrtit ho na prach.
„Ale, ale, to jsou k nám hosté," slyšeli hned, jak vstoupili, klidný a laskavý hlas Madam Ormah. Přivítala je zamáváním ruky, seděla na svém obvyklém místě v rohu místnosti, obklopena knihami, různými kartami, ze kterých věštila budoucnost a dalšími esoterickými drobnostmi. I další hosté zde byli přítomni a jak si Nick za těch pár týdnů všiml, tváře byly stále stejné, jen tu a tam se objevila nějaká nová. Společenstvo u Šedého poníka mělo prostě stabilní základnu, která udržovala chod hostince a jako stráž bděla nad tím, co se ukrývalo pod kostelem.
„Podívejme se, Nicku, už jsi u nás nějakou chvíli nebyl," pravila s úsměvem.
„Je to jen týden, Madam Ormah," snažil se z toho vykroutit Nick, ale když viděl, jak se na něj podívala, omluvně pokrčil rameny.
„Já vím, omlouvám se, neměl jsem čas, měli jsme moc práce," zahuhlal přes kapesník jakousi omluvu, která mu stejně k ničemu nebyla. Sice se snažil mluvit normálně, ale moc mu to přes ten kapesník přitisknutý k nosu nešlo. A pak už jen letargicky pokrčil rameny a doufal, že se velitelka zdejší komunity nebude moc zlobit.
Madam Ormah se ale zasmála. „Vy mladí jste všichni stejní, pořád nemáte na nic čas. Inu, nic se neděje, teď se o tebe musíme postarat." Neptala se, co se mu stalo a otočila se směrem ke koutku Kejchavýho Sama.
„Cristin, pojď sem." Ze šera bylinkového koutu se vynořila drobná blondýnečka. Okatá mladinká slečna, krásná éterická bytost s dlouhými blond vlasy, do kterých měla vpleteno několik barevných provázků a korálků. V lehkých modrých dlouhých šatech, s ladnými pohyby, kdy se i její chůze zdála jako tanec, vypadala jako křehká víla. A možná jí také byla. Mnohé muže, kteří jí spatřili, dokázala naprosto uhranout jen svým nádherným nadpozemským vzhledem.
Přispěchala, či spíš přitančila ladným krokem až k nim, a mile se na detektivy usmála. Vždy se smála. „Cristin, máš tu práci," usmála se na ni Madam Ormah, Cristin se podívala na Nicka a hned věděla.
„Nicku," pravila jemným hlasem a medově se na něj usmála, „pojď, podíváme se na tebe." Chytila ho svojí křehkou něžnou ručkou za ruku a odvedla si ho kamsi dozadu do místnosti. Věděla, co má dělat. Její léčivé ruce dokázaly zhojit nejedno zranění a nejednu ránu, její slova dokázala uklidnit bolavé srdce i chladem prokřehlé duše, a navrátit je zpět do slunce a do života.
A byla to právě ona, kdo před pár týdny pomohl Nickovi po Dupointově útoku. Ale to Nick nevěděl a popravdě, nikdo se k této události nechtěl vracet, vzpomínat na ni a také o ní z jakéhokoliv důvodu mluvit, natož si připomínat nějaké zásluhy. Pro Leeho to byly drastické vzpomínky, protože Nick poslední Dupoitův útok málem nepřežil a nikdo už o této události nechtěl více hovořit.
Nick byl v pořádku, portál zachráněn, tak co víc chtít.
Život šel prostě dál....