Přesně půl hodiny po prvním hlášení spadly dveře pracovny primusů na zem, až se otřásla podlaha. Euphemie nastavila hůlku proti příchozím.
"Bystrozoři, prohledáváme hrad kvůli Walburze Blackové," ohlásil je muž, který šel uprostřed.
"Tady není," prohlásila pevně Euphemie. Hlas se jí ale třásl. "Bude na ošetřovně u Abraxase Malfoye," lhala.
"Pokud lžete, bude to pro Vás mít následky," pohrozil jí muž.
Orion zatím přiběhl k nim. Poslední slova ho doslova zarazila na místě. Už to tady bylo, Euphemie měla první problém kvůli jeho rodině. To nemohl, nesměl, dovolit.
"Pokud vy dva skrýváte hledaného vraha..."
"Je tady!" vyhrkl Orion.
Euphemie se na něj podívala pohledem raněné laně. Slabě zavrtěla hlavou.
"Nedovolím," řekl jí Orion, "abys trpěla kvůli mé sestřence, která stejně nevraždila poprvé."
"Walburgo Blacková!" rozkřičel se bystrozor.
Euphemie si nedokázala pomoct, z očí jí vytryskly slzy, její dětství teď nenávratně končilo. Tohle byl pravý svět. A ten se jí ani trochu nelíbil.
Muži vtrhli dovnitř do pokoje, popadli Walburgu a vyvlekli ji ven. Orion se pokusil obejmout plačící Euphemii, ale dívka se odtáhla a zavrtěla hlavou. Nevěřila, že by to Blacková dokázala všechno udělat.
Veškeré obviňování nebylo nic, tohle byla realita, ne dětské hrátky. Tady vše končilo.
"Já nic neprovedla!" křičela Walburga, ale nebylo jí to nic platné. Zápěstí jí drtily silné paže, bystrozoři se s ní odmítli mazlit.
Walburga se sotva stačila otočit na Euphemii s Orionem. Dívce věnovala poslední pohled, který si Euphemie vyložila jako děkovný. Orionovi věnovala jen opovržlivé odfrknutí, než ji bystrozoři vyvlekli ven.
Euphemie se už nedokázala udržet. Rozbrečela se naplno a sesula se na zem. Ramena se jí otřásala, což pokaždé Orionovi vytrhlo část srdce. A nejvíce ho bolel fakt, že si ho Euphemie odmítla pustit k sobě.
***
"Tak jsem to udělala," oznámila Lucretia na ošetřovně Holly s Burkesem. "Podala jsem stížnost na Raddlea a podložila to nezpochybnitelnými důkazy. Vyhodí ho," zaradovala se.
"A nemáš pocit, že by tohle... No dejme tomu bylo trochu větší, než chceš?" ptala se opatrně Holly.
"Větší, než chci? Já chci, aby se to hnalo až k ministrovi. Nejlépe doživotní zákaz profesorství," usmívala se.
"Holly myslela spíš něco trochu temnějšího. Azkaban třeba," osvětlil Burkes.
Lucretia se zarazila. "Cože?" nechápala. "Proč Azkaban? Jak Azkaban?"
"Protože tvoje nevyvratitelné důkazy budou moc... Nevyvratitelné? A když už jsou bystrozoři na hradě, je to trochu ošemetný," pokukovala po dveřích Holly.
"Nemáš být vlastně ve Zmijozelu?" zděsil se Burkes při pohledu na Lucretii bezstarostně stojící uprostřed ošetřovny.
"Budu jen tam, kde chci být já."
V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel profesor Brumbál se slečnou Wrightovou. Profesorka Blakeová šla ihned za nimi. Společně levitovali před sebou další zkamenělou osobu.
"Ach Merline, to je přece Rookwood!" Burkes byl ihned na nohou a přiběhl k profesorům.
"No do hajzlu," ozvala se i Holly a taktéž vyskočila z postele.
Ani si nikdo nevšiml, že Lucretia s touhle zprávou zmizela do hradu. Když už měla informace, musela informovat ty nejdůležitější. Primuse a primusku.
***
Walburga křičela, jak jen mohla, dokud ji neumlčeli. Stála teď kousek od ředitelny a čekala na další akci. Nebrečela, kdesi v hlavě měla totiž stále jen jednu myšlenku. Musela se stát chyba.
Před pár hodinami by možná řekla, že si to všechno zaslouží, ale Euphemie jí pomohla vidět. A Walburga dostala znovu naději. Naději, kterou teď bystrozoři zašlapávali do země pěkně postupně.
Nechtěla tam, nemohla. Nedokázala by to. Nedokáže tam přežít moc dlouho, jestli ji skutečně na to místo vsadí, záhy zemře. Pokusila se znovu vyprostit, nikdo to nečekal, dostala se dokonce pár kroků daleko, ale bystrozoři byli tři, měli všechny výhody na své straně.
"Teď už se ti nedělají šutry tak dobře, co?" trhl s ní jeden, až dívka spadla na zem. Ihned ji ale zvedly jiné paže a postavily na nohy.
"Už to nebudou žádné sochy ze spolužáků," přitakával druhý.
"To máme vraždu Greengrassových i Blackových, čtyři zkamenění a jistě ještě něco navrch. Starostolec smrt Aurory Greengrassové velice vzala, nebudou zrovna příznivě nakloněni," užíval si její bezmoc ten třetí bystrozor.
Walburga náhle všechno pochopila. Přesně ve chvíli, kdy se ze dveří ředitelny vyloupl Raddle. Přešel k nim doslova elegantním krokem a nastavil ruce, aby ho mohli zatknout.
"Pan Raddle? Dippet říkal, že s Vámi nebudou problémy, tohle by Vám mohlo u soudu pomoct," přičetl mu k dobru bystrozor.
Raddle se ještě podíval na Walburgu. Ani jediným pohledem nedal najevo, že ji zná, i když Walburga na něj zuřivě gestikulovala očima. Pochopila to, bránila se, ale najednou, jako když sjede blesk z oblohy, toho nechala. Došlo jí to všechno.
Ona už je ztracená, Raddle se o to postaral dokonale.
***
"Orione!" křikla Lucretia do komplexu pokojů primusů.
"Co se děje?" vykoukla hlava Cygnuse, který tu neměl co dělat. Stejně jako Lucretia, někdy se rodinné geny prostě nezapřely, a u Lucretie už vůbec ne.
"Musíte se mnou, klidně všichni. Rookwood zkameněl!"
***
"Důkaz je jasný," prohlásil hluše Burkes. "Je to Wal."
"Já vím," špitla Holly.
"Naše Wal," upřesnil to Burkes.
"Já vím."
"Moje kamarádka Wal," dodával stále nevěřícně.
"Já vím!"
Pergamen ležel před nimi na nočním stolku, než se profesoři dohodli, co dál a vyčkali na příchod Dippeta.
Ten se dostavil i s Cygnusem a Druellou, jen chvíli před nimi se objevili i oba primusové. Euphemie měla stále ubrečené oči a Orion ledový výraz.
Než Dippet přišel, stihla Euphemie rozvařit mandragoru. Bodala do ní vidličkou, jako by si přála její smrt. A vlastně to tak i udělala. Uvařila tu chudinku na kaši. Kdyby ji Orion předtím nezabil něžně, Euphemie by si toho ani nevšimla. Kouzlo totiž rostlině zabraňovalo křičet.
"Tohle se našlo u jeho těla," oznámila profesorka Blakeová. "Je to jasný nápis, vrah, tedy viník, zřejmě věděl, že to panu Rookwoodovi došlo. Ten začal psát jméno na pergamen, ale nestihl dopsat. Zkameněl dřív, než k tomu došlo. Viníka nejspíše někdo vyrušil, takže nemohl nápis schovat," rozvedla svoji teorii, se kterou všichni souhlasili.
"Byla to..." pípla Euphemie. "Byla to skutečně Wa... Ona?"
"Obávám se, že ano. Nakonec, pan Rookwood nám to jistě potvrdí," zhostil se té role profesor Brumbál.
Další minuty byly dlouhé. Rookwood se jen sotva probouzel, trvalo to dlouho, ale rozvařená mandragora nejspíše skutečně pomohla, protože už za hodinu byl schopný mluvit.
"Pane Rookwoode," začal okamžitě Brumbál, "Vy víte, kdo Vám to udělal."
"Ano," kývl Rookwood nejistě.
"Prosím, že to nebyla Walburga," vyhrkla Euphemie.
Rookwood se zadíval na pergamen. Jediné písmeno, skoro dokončené dvojité vé. Véčko bez jediné nožičky mluvilo jasně.
"Ano," vydechl Rookwood. "Byla to ona."
***
Zpráva se rozletěla hradem jako nic. Bylo to takhle. Profesor Raddle prý údajně obtěžoval jakousi studentku, která si přála zůstat v anonymitě. Povídalo se ale, že to byla jistá Blacková, jen se neví, která přesně. Za všemi těmi útoky ale stála Walburga Blacková, která zmizela stejného večera jako profesor Raddle.
Tři dny po tom všem se ve Velké síni objevilo prohlášení, že Lucretia Blacková je zrůda své vlastní rodiny. U toho samého prohlášení bylo ještě jedno tajemství, a to, že Holly Farwellová podvedla Fleamonta Pottera.
Aspoň jedna věc se na Bradavicích nikdy nezmění. Vždy tu budou tajemství a jejich odhalovači, vždy tu budou pomluvy a klepy a vždy tu bude někdo, kdo jim bude věřit, protože pak je život zábavnější.
***
Pomona Prýtová se jen nerada loučila se svým snem, nikdo jiný ale nedokázal tak plně pochopit, že některá přání by se možná plnit neměla. Vždyť se zachovala stejně jako Walburga, a ta skončila v Azkabanu. Nechtěla být jako ona, to věděla vždycky.
Proto toho rána nalila do poháru Fleamonta univerzální protijed. Měl by fungovat. Do oběda měl být zpátky ten Fleamont, který tu býval dřív.
Na oběd se také dostavila Holly. První oběd po víc jak měsíci. Ošetřovna se s ní snad nadobro rozloučila, jak poznamenal Burkes. Nešel s ní, společně měli pouze tajná doučování. Nikdo o tom neměl vědět. Stejně jako neměl nikdo vědět o tajemství Lucretie.
"To je ona," šeptali si někteří, když kolem nich Holly procházela. Stejně tak si šeptali při průchodu Lucretie.
Když Burkes přišel do Velké síně, oznámení si okamžitě přečetl. Sám ale ihned věděl, kdo za tím stojí. Nebyli nejlepšími přáteli od útlého dětství, aby nepoznali styl psaní jeden druhého.
Burkes proto přišel na odpolední vyučování o chvilku dřív. Věděl, že tam Borgin bude.
"Konečně," usmál se Borgin, když za Burkesem klaply dveře.
"Konečně? Konečně co?" přirazil ho okamžitě ke zdi Burkes. "Konečně jsi mi ukázal, kdo jsi ve skutečnosti zač."
"Ale no tak," zasmál se Borgin, i když už věděl, že mu to bude k ničemu. Teď byl ten zlomový okamžik, kdy se mohlo všechno pokazit nebo zlepšit.
"No tak? Zradil jsi. Zradil jsi naše, zradil jsi Lucretii a co hůř. Zradil jsi mě," prohlásil bolestně.
Borgin mlčel.
"Proč? Můžeš mi aspoň říct proč?" rozkřikl se na něj Burkes. "V čím jméně jsi to, do hajzlu, dělal!"
"Ve jménu lásky," vykřikl Borgin zoufale. "Žárlil jsem, protože..."
Nemusel to říkat, Burkes pochopil. Překvapeně vydechl, tohle nečekal ani v nejmenším. Věděl, že je mezi nimi zvláštní pouto, bratrské a dvojčecí, ale něco takového snad nikdy nepředpokládal.
"Toho sis nikdy nevšiml?" posmutněl Borgin.
Burkes chvíli váhal. Nakonec ale zavrtěl hlavou. "Už není žádný Borkes. My dva jsme nadobro skončili."
Následně ještě vyšel z učebny, aby tam nemusel trávit čas s ním. Borgin uvnitř zase vypadal, že se mu právě zhroutil svět. A ona to byla pravda.
***
"Pottere," kývla Holly na svého spolužáka.
"Holly?" vyjekl překvapeně Fleamont.
Holly se ale jen ušklíbla a pokračovala v cestě. S ním už nechtěla nikdy v životě nic mít.
***
"Co jsi mi to udělala?" křičel Fleamont na Pomonu.
"J-já..."
"Napustila jsi do mě lektvar lásky?! Já... Já prostě nemám slov," povzdechl si, když mu to všechno vypověděla.
"J-já myslela, že..."
"Ne! Nechci výmluvy. Chci důvod. Jediný rozumný důvod," ušklíbal se nad tím.
"Láska, Fleamonte," vydechla Pomona smutně.
"Kdybys mě měla opravdu ráda, neudělala bys to. Ty máš ale ráda jen sebe. Ne, ty nejsi Pompom, ta se takhle totiž nechová," odfrkl si, načež jí definitivně opustil.
Pomona zírala na prázdnou skleněnou lahvičku. Měl pravdu, tohle nebyla láska. Instantní láska podle Walburgy by neměla existovat. A Pomona poprvé byla sama ze sebe totálně znechucená.
***
Asi týden po tom se ve Velké síni objevil Ignatius. Prostě vešel do síně a usmál se na všechny. Byl oblíbený, studenti byli rádi, že byl zpět. Nikdo ho ale nepřivítal tolik jako právě Lucretia.
Vyskočila ze svého místa u Zmijozelu, vyběhla k němu a přede všemi mu skočila do náruče.
"Zbláznila ses?" zasmál se Ignatius tiše.
"Ne, jen se toho docela dost změnilo. To je dlouhý příběh," usmívala se Lucretia a nakonec to konečně udělala. Přestala cokoliv tajit a skrývat. Usmála se a najednou se cítila volná.
"Ty víš, jak to celé je. Že děti s tímhle genem rozhodně v plánu nemám, vlastně všechno bude divné," blábolila, protože neuměla jinak ventilovat svoji radost.
"Co je mi po dětech, když mám tebe?"
Lucretie zrudly tváře. "Ty vždycky víš, co říct. Aspoň to se nezměnilo. Já myslím, že tě..."
"Miluju tě, ale to už jsem ti párkrát řekl," zasmál se.
"Já už se k těm slovům taky skoro dostala, jen musíš být trpělivý. Zmijozelky nedávají pocity jen tak zadarmo. A lásku už vůbec ne," chytila ho za ruku a odvedla ke stolu hadů.
Ignatius neměl šanci protestovat. V životě dostal prostě novou šanci. Znovuzrodil se z kamene a ihned dostal takovouhle holku. Protože to přesně byla. Byla jeho a navždy. Nebo aspoň prozatím, kdo by taky koukal tak daleko do budoucnosti...
***
Toho večera seděla Druella ve společenské místnosti sama. Byla pozdní noc, když zaslechla kroky.
"Ello, ty ještě nespíš?" ozval se hlas, který najednou potřebovala slyšet.
Otočila se na něj a usmála se. "Omlouvám se. Za všechno. Nikdy jsem neměla být tak... Blackovská," odfrkla si tiše.
Asterion se na Druellu chvíli díval. Nedokázal by ji nemít rád, co hůř, nedokázal by ji nemilovat. Byla tak sladká, tak úžasná a prostě dokonalá. Co na tom, že trochu klopýtla ve své dokonalosti. Dokud tu byla, byla úžasná.
"V pořádku," přisedl si vedle ní. "Co to děláš?"
Druella se tiše zasmála. Všechno bylo zase jako dřív, tak to mělo být. Měla mít svého nejlepšího kamaráda, měla by být taková, jakou se měla ráda. Všechno bylo stejné jako předtím snad až na jedinou věc.
Mnohem později, skoro až k ránu, se Druella vykradla z ložnice. Seběhla do společenské místnosti. Už tam byl a čekal.
"Blacku," zasmála se a zakryla mu oči rukama.
Cygnus se vesele otočil. "Jak to ty děláš, že i z takové hlouposti dokážeš udělat nejlepší vtip na světě?"
Druella se usmála. "Jsem prostě úžasná."
"To jsi," přiznal jí.
V tu chvíli Druella ztuhla. On to myslel vážně? Opravdu mu připadala úžasná? "Jsi Black. A já Rosierová. Je to zakázané."
"A jak ty sama dobře víš, zakázané nejlíp kvete i chutná."
Druella se kousla zevnitř do tváře. Neměla by nad tím vůbec uvažovat. Jenže po celém tom zážitku, to všechno se na ní podepsalo. Stejně se ale nedokázala rozhodnout, vždyť jí bylo jen jedenáct, copak se mohla rozhodnout o své budoucnosti jen tak?
"A nemůžeme být kamarádi?"
Cygnus pokrčil rameny. "Tak fajn. Počkám si, Dru," přešel k ní a poslední slovo jí špitl do ucha.
"Tak jo," souhlasila dívka, aniž by věděla, co vlastně chce.
"Nezapomněla jsi na něco?"
"Cože?"
"Zapomněla jsi mi říct, že ti nemám říkat Dru," zasmál se, než odešel do své ložnice.
***
Euphemie se nadechla k dalším slovům. Ani si nevšimla, že se tělo na lůžku drobně pohnulo. Mluvila prostě dál.
"Myslela jsem si, že je jiný, takový víc správný. Jenže když tam udělal, co udělal... Já nevím, pro koho to vlastně dělá? Nerozumím tomu," zoufala si.
"Kdyby to totiž dělal pro mě, určitě by se mě třeba aspoň zeptal. Jenže já mám pocit, že můj názor pro něj nic neznamená," pokračovala.
"Ale znamená," ozvalo se konečně pobaveně.
Euphemie nadskočila. "Promerlina, tys mě vyděsil," vyjekla, ale následně znovuprobuzeného Abraxase objala. Že mu to probuzení ale trvalo. "Už jsem se asi fakt zbláznila, když ke mně mluví kusy šutru."
"Slyším tě už dobrou řádku minut, ale teprve teď mi došla trpělivost," smál se.
"Tohle se nedělá!"
"Máš, co máš. A ty máš teď zmijozelské. A navíc, kdybych to nedělal, nemohl bych ti všechny ty blbosti vyvrátit," začal Abraxas.
"To nejsou blbosti, to je pravda," posmutněla Euphemie.
"Ale prosím tě," mávl rukou Abraxas. "Musíš přece vědět, jak to je. Vidí to každý slepý, jenom ty ne," rozpovídal se.
"A co jako?" nechápala Euphemie.
"Že to je všechno kvůli lásce. Měla bys vědět, že Orionova představa lásky je trochu jiná, než ta tvoje. Je to ochránce, udělá cokoliv podle svého nejlepšího přesvědčení, aby tě ochránil. A když se to neslučuje s tvými názory, je to pro něj zatraceně těžké. Každý den tak volí mezi tím, co je správné podle tebe a co je správné podle něj. Je to nekonečný boj plný ztráty ideálů. Vlastně pokaždé, když něco udělá, to udělá špatně. Když to udělá podle tvého a stane se něco špatného, bude si to vyčítat. Když podle svého, vyčítá si to vždycky. Takoví lidé nejsou předurčeni k lásce."
Euphemie mohla jen poslouchat. Chyběl jí jen zápisník do ruky a mohla by dělat terapeutku pro mudly, jak celý výjev vypadal. Jenže zdání často klame a pravým terapeutem byl jen a pouze Abraxas.
"Není to jen skutečností, že bude prostě vždycky špatný. Bude to dělat, dokud pro tebe nezemře. No ještě aby ne," komentoval její trhnutí sebou.
"Takový člověk ale..."
"Nemůže dojít nikdy klidu a štěstí?" ušklíbl se Abraxas. "Máš pravdu. Jako vždycky, Hillová. Jenže, teď to bude znít hloupě a levně," zamračil se, "jeho štěstí jsi paradoxně ty."
Euphemie chvíli mlčela. "Takže to neudělal, protože by snad chtěl... No jo, to nedává smysl," vyhrkla rychle. Všechny spoje v hlavě jí šrotovaly dohromady, všechno se spojovalo a ještě nekončilo.
"Co udělal?" smál se Abraxas.
Euphemie se ale náhle kousla do rtu. "To... Na tom nezáleží."
Abraxas teprve teď pojal podezření. "Co se stalo? Z toho se nevykroutíš, Hillová, co se stalo?"
"Víš, byl jsi pryč docela dlouho," začala. "Co si vlastně z té chvíle, kdy se ti to stalo, pamatuješ?"
"Prakticky nic. Mluvil jsem s Wal, byla," zarazil se. "Co je s Wal? Byla rozhozená a zničená, takovou jsem ji nikdy neviděl."
"Abraxasi," oslovila ho tiše dívka, načež blonďák ztuhl. Něco nebylo v pořádku, teď měla přijít ta rána. "Tohle, tenhle stav, ti udělala právě Walburga."
"Co?" špitl přidušeně.
"Je mi to moc líto."
"Co je ti líto? Tak co?" křičel, jak z Euphemie nedokázal dostat onu informaci.
"Walburga. Byla tím viníkem a vrahem. Je v Azkabanu."
Abraxas strnule zíral na primusku. Nebyl schopen slova, nejspíše jen špatně slyšel. Euphemie ta slova ještě jednou zopakovala, zmijozel ale neslyšel a nechtěl slyšet. Jeho hlava se to právě snažila pobrat.
***
Euphemie několik hodin potom tiše zaklepala na dveře Orionova pokoje.
"Dále," ozvalo se rozhodně zevnitř.
Dívka vešla a zavřela za sebou dveře. Zůstala stát u nich, přešlápla a stále nevěděla, co s rukama.
"Jak mu je?" zeptal se raději Orion, aby je zbytečně netrápil tichem.
"Usnul. Já ale nevěřím, že by byl moc v pořádku."
"To asi nikdo," otočil se zpět ke stolu Orion. Zíral na pergamen, ale nedokázal ho pobrat. Cítil, že Euphemie za ním stále stojí a váhá.
"Ještě předtím mi ale říkal zajímavé věci. Než tedy s tebou přestal komunikovat a odstřihl tě ze života," upřesnila a vzpomněla si na chvíli, kdy se Abraxas dozvěděl, jak Orion prozradil Walburgu. "Říkal mi něco o tobě."
"Aha," nehodlal to rozebírat.
"A já, no, řekněme, že ještě potřebuju jednu záležitost vyřídit. Klidně si pak každý můžeme jít svou cestou, nabídl jsi za sebe náhradu, jak jsi slíbil před pár týdny, ale potřebuju to uzavřít."
"Laggen bude jistě skvělý primus. Já končím."
"O to právě jde. Já si prostě neumím představit, že v těchhle pokojích nejsi. Představa, že bys tu už nikdy nebyl, mě upřímně děsí. A ačkoliv nejsem zrovna dokonalá holka k výběru, stejně tak hvězdná primuska nebo nebelvírka, pořád mám možnost říct aspoň to poslední," okecávala to.
"Teď tu informaci."
"Dobře, já vím, už se k ní dostávám," bránila de zoufale. "Na začátku jsem tě nenáviděla. Doufala jsem, že se mi podaří tě někde mimo oči hradu shodit ze schodů. Jenže pak se všechno nějak změnilo a já najednou chci zničit každého, kdo by se tě z těch schodů pokusil shodit."
Orion se k ní konečně se zájmem otočil. Euphemie tedy pokračovala.
"Podle Malfoye jsi ochránce. Budeš mě chránit i za cenu mé nenávisti. Uděláš pro mě to nejlepší, i když tě za to nebudu mít ráda. To je snad ta nejčistší forma lásky, aspoň to jsem dneska pochopila."
Orion zavrtěl hlavou, ale Euphemie se najednou nedala zastavit.
"Takže jsem ti přišla říct, že to mám podobné. Nechci, abys odsud odcházel, mám tě tu ráda. A vím, proč jsi udělal, co jsi udělal. Možná to nemusím schvalovat, ale ona nejspíše skutečně byla vinná. Mluvila s Malfoyem jen chvilku před jeho zkameněním. A tys to věděl. Pamatuješ? Věřím ti víc než sobě, budu ti věřit i tady."
"Jsi můj oheň, pamatuješ?" dodala slabě a jako by v naději na další vývoj hovoru.
"A ty jsi ten můj," vzdychl Orion, ale vstal a přešel k ní. "A svůj oheň si prostě člověk musí chránit."
***
Na ošetřovně bylo ticho a klid. Na jedné z postelí ležel Abraxas Malfoy a zíral do bílého stropu. Už nespal, nedokázal to.
Ani jednou se nepohnul, ani jednou nedal najevo, že by svět kolem sebe vnímal. V uších slyšel její slova, její hlas i to poslední, co mu řekla.
Ne, nemohla to být ona, ona z chodby zmizela. Jenže co když přece jen...
Prudce se posadil. Chtěl ji tolik vidět, říct jí to, na co se několik posledních týdnů neodvážil.
Stále si vzpomínal, jak procházeli chodbou ruku v ruce a slibovali si, že je ani rodiče nerozdělí a paradoxně je právě smrt Walburžiných rodičů rozdělila.
Abraxas si přitáhl nohy k hrudníku. Rozhlédl se, jestli ho někdo nemůže vidět, ale nakonec usoudil, že mu to může být stejně úplně jedno. Rukama objal kolena a počkal, až se mu slzy nahrnou k okrajům očí, aby mohly konečně přetéct.
Nepochyboval, že je první Malfoy v historii, který kdy brečel. Jenže co mu bylo po historii, když se jeho budoucnost i přítomnost vytratila? Odvezli ji do Azkabanu.
Walburga teď musela být kdesi v temné cele, musela bojovat o holý život. Shodili na ni všechno.
Věděl, že zavraždila, copak se ale nikdo nepodíval na pozadí té akce? Copak se nikdo nezajímal o motivy? Nikoho nezajímalo, proč to vůbec udělala? Stačilo jim dostat důkaz v podobě jedu od jakéhosi profesora... V tu chvíli mu to všechno došlo.
Raddle. To on Walburgu udal, stejně jako později Orion.
Jenže on byl teď také v Azkabanu. Nevyšly mu snad plány?
Abraxasovi tu něco příšerně nesedělo. Něco bylo špatně a nedávalo smysl, unikalo mu to.
Jenže jediná myšlenka, na kterou mohl pořád myslet, byla jeho Wal. Zničená, opuštěná a bezmocná. Tohle nebyla ona, jeho Wal bývala mocná, chytrá, bezohledná. Měla všechny atributy pro královnu. Jenže někdo donutil královnu padnout.
Abraxas si v ten moment slíbil, že zvítězí. Walburga musela zvítězit, jinak by se zbořil svět. Bez Walburgy nebyl svět světem, bez ní nebylo nic ničím.
Konečně poznal ten pocit. Cítil ho uvnitř sebe. Láska. Miloval ji, jen jí to nestihl říct. Miloval ji. A ve jménu lásky by pro ni udělal cokoliv. Klidně zbořil zdi Azkabanu, aby ji dostal ven.
Všechno jen ve jménu lásky. To byla ta nejmocnější síla. Odhodlání nebylo proti lásce ničím. Abraxas měl dojem, že tohle už někde slyšel, jako by se v něm náhle střetly dva rozdílné vesmíry, on si ale vybral rychle.
Vybral si Walburgu, vybral si lásku, vybral si člověka, bez kterého by nikdy nemohl žít.
***
Tak je to tu, ještě chvililinku a bude konec příběhu. Opět připomínám můj Charakter ask, který už mám zatím krásně hotový, jen čekám na další a další otázky :D No a nakonec ještě jednoduchá otázka. Chcete další kapitolu už zítra? :D