"Děkuji," pípl jsem s drobným úsměvem, než jsem zaslechl šplouchání vody a nastalo ticho. Doufal jsem jen, že se brzy vrátí. Nemějte mi to za zlé, vím, dělá pro mě první poslední a já jsem mu za to moc vděčný, ale tohle je pro mě nové prostředí a bál jsem se být sám.
Což se ale brzy změnilo... Ke mně někdo doplaval a já už se usmál, že je to Harry, ovšem, když se někdo objevil i z mé druhé strany a jeden z nich promluvil, zjistil jsem, že Harry to rozhodně není.
"Ahoj, drobečku." Z toho hrubého hlasů jsem cítil úšklebek.
"Copak tady děláš tak sám?" začal ten druhý a já se oklepal.
Harry, kde jsi?
Rýchlostí blesku jsem letěl k Louimu, no bral jsem si k srdci jeho slova o tom, že nechce, abych se pral. A tak jsem se jenom rychle dostal k nim a poklepal jednomu z těch kluků na rameno.
"Kluci, nerad vás ruším, ale můj přítel není z vaší přítomnosti příliš nadšený. Určite to chápete, nechceme problémy," mluvil jsem klidně a opatrně se tiskl mezi ně až k Louimu, ktorého jsem pak objal kolem ramen.
"Ou..." Bylo jasně vidět to překvapení.
"Omlouváme se, jenom vypadal ztraceně."
Opravdu se mi ulevilo, když jsem zaslechl Harryho hlas a pak ucítil i jeho ruce kolem mě v ochranářském gestu. Nevěděl jsem, co si o těch dvou myslet, neviděl jsem je a bál jsem se.
"To nic," šeptl jsem jejich směrem, ale i přes to jsem se víc natiskl na svého Harryho, který mě nepouštěl.
"To nic. Já si jenom odběhl, nic se nestalo. Že ne, Loui?" broukl jsem jeho směrem, přičemž jsem ho ochranářsky hladil po zádech.
"Jasný, žádný problém," usmáli se oba a odplavali.
"Všechno v pořádku, broučku. Dokonce jsem se ani nepopral."
"To jsem moc rád," usmál jsem se... ale pořád nejistě.
"Harry," šeptl jsem, aby mě slyšel jen on.
"Já se bál," přiznal jsem nakonec. Potřeboval jsem mu to povědět a pořádně obejmout.
"Moje lásko," zašeptal jsem mu do vlasů a následne jej políbil.
"Promiň mi to, příště půjdeš hezky se mnou. A jinak tady máš tu vodu," zasmál jsem se a do ruky mu podal flašku. Jemně jsem ho u toho hladil po zádech, aby věděl, že jsem tady s ním.
"To nic, u-už je to v pořádku," usmál jsem se. Teď už jsem se cítil v bezpečí, když byl při mně. Jednoduše jsem si zvykl na jeho ochranářskou povahu a jeho blízkost.
"Děkuji," vypískl jsem nadšeně a natáhl se po láhvi.
"To jsem rád, broučku. Jsem při tobě, nemusíš se bát," usmál jsem se a políbil ho na čelo, zatímco jsem ho nechal napít se. Musel jsem na něj dávat pozor, aby mu bylo pořád dobře. Jěště by zůstal bez vody a zamotala by se mu hlava a pak co? Ať se dobře napije.
"No co, broučku, kam chceš jít?"
Na chvíli jsem se zapřemýšlel a napadl mi opravdu šílený nápad. Nebo se tak alespoň mohl jevit druhým, kvůli mé slepotě.
"Asi to bude znít šíleně, no... není tady tobogán?" promluvil jsem nejistě. Jistě mohl mi to zamítnout s tím, že je to nebezpečné, no zeptat jsem se prostě musel...
"Víš, Niall mi ho jednou popisoval a znělo to skvěle. Vím, že na konci padneme z něj do vody a já nejsem dobrý plavec, no byl bys tam se mnou a ty bys mě ochránil, ne?" Pořád jsem cítil, že je stuhlý. "N-nemusíme tam jít, promiň, byl to hloupý nápad."
Když jsem to zaslechl, stuhl jsem. Výšek se bojím jako čert kříže a jenom z pohledu na věž, z ktoré vedly tobogány, se mi motala hlava. No Loui vypadal tak smutně, když jsem mu neodpovídal a já ho jednoduše nemohl zklamat.
"Jasně, Loui. Samozřejmě, že můžeme jít!"
"Opravdu?" zeptal jsem se překvapeně. Myslel jsem, že mi na to nikdy nekývne, takže mě to hodně překvapilo.
"Tak jdeme!" vypískl jsem nadšeně a už si to mířil ven z bazénu, i když jsem vlastně nevěděl kudy kam, takže mi musel Harry se smíchem trošku pomoct. Tak dobře, trošku hodně pomoct...
S obavama jsem koukal na věž, která se tyčila do výšky a vedly z ní trubky tobogánů. Stačilo, že jsme vylezli na první patro a má kolena se klepala jako nohy hříběte. A přede mnou byli jěšťe tři patra, no na druhém už jsem se po pohledu dolů téměř nemohl udržet na nohou. Klepal jsem se jako štěně a Louis si toho asi všiml.
S úsměvem na tváři jsem Harryho následoval po schodech, které se zdály nekonečné a pořád se stáčely, no beztak mě radost neopouštěla. Tedy, než jsem nepocítil tu změnu v Harryho postoji.
"Harry?" oslovil jsem ho, když jsem cítil, jak je neklidný a klepe se, no neodpovídal mi. "Co se děje?"
Držel jsem jeho ruku, jakoby to byl poslední pevný bod ve vesmíru, no i tak jsem se klepal, jako kdyby tady bylo mínus třicet. Nedokázal jsem se pohnout ani mluvit, pořád jsem si koukal pod nohy a hlava mi říkala, že jsem zatraceně vysoko a nemám tady co dělat. A že jediná věc, co mě drží od pádu, je maličké křehké zábradlí.
"Harry?" šeptl jsem. Ten kluk na mě vůbec nereagoval. Jediné, co mě ujišťovalo v tom, že pořád stojí vedle mě a neodešel, byla jeho ruka v té mé. Slyšel jsem, jak rychle tluče jeho srdce, jak zrychleně dýchá a cítil jsem, jak se klepe.
"Harry, prosím, mluv se mnou," špitl jsem bezmocně. Nechápal jsem, co se to děje.
Jsem blbec, kolosální blbec, který neřekl pravdu. Chtěl jsem Louiho ujistit, že je všechno v pohodě, no nedokázal jsem ze sebe vyloudit ani hlásek. Probrala mě až ruka, která mi trochu neohrabaně přistála na tváři a jemně mě pohladila. Téměř okamžitě jsem svou tvář ukryl do jeho hrudi a zběsile dýchal.
"Promiň, Lou," zaskučel jsem po několika minutách. "Mám panickou hrůzu z výšek."
Zkoušel jsem ho nějak probrat a moje ruka na jeho tváři (což mi dalo malinko zabrat, najít ji) konečně zabrala.
"C-cože?" šeptl jsem, když se mi přitiskl na hruď.
"Pane jo, to jsi měl říct dřív!" vypískl jsem. Určitě musel být vyděšený, chudáček můj. "Půjdeme zpátky dolů, ano?"
"Ale ty jsi se chtěl jít sklouznout," kňukl jsem a koukl se na něj.
"Já to zvládnu, ale musíš jít k zábradlí ty. Nemůžu se koukat dolů. A musíš mě držet." I když jsem většinu času byl já ten, který byl odvážný a bránil mého sladkého prince, teď jsem se cítil jako největší zbabělec na světě.
"Ne ne ne," pokroutil jsem hlavou a pevně uchopil jednu jeho ruku do té své.
"Půjdeme zpátky dolů. Nechci, aby ses bál a bylo to kvůli mně," kňukl jsem. "Klidně půjdu i u zábradlí, ale vrátíme se. Sklouznout se můžu i někdy jindy."
"Promiň mi, Loui," šeptl jsem a pomaloučku i s ním klopítal dolů. Když jsem se postavil pod věžičku a koukl nahoru, bylo mi tak líto, že jsem to nedokázal překonat.
"Promiň mi, Loui," zašeptal jsem znovu a políbil jej na čelo. "Promiň mi to."
"Prosím, Harry, už se neomlouvej," pousmál jsem se a když se ke mně přiblížil, tuze jsem ho objal a hlavu si zavrtal do jeho hrudi nasávajíc jeho dokonalou vůni, kterou nepřebila ani nepříjemná vůně chlóru všude kolem.
"Nemám ti co odpouštět, nic se nestalo. Ale měl jsi mi to říct, nechtěl jsem tě takhle vyděsit."
"Promiň," pípl jsem jěště jednou a koukl na něj.
"Koupím ti za to zmrzlinu, jakoukoli budeš chtít a kolik kopečků budeš chtít," nabídl jsem a čekal, co řekne. Bylo mi blbě, že jsem mu nedokázal splnit to jedno přání, které měl.
"Opravdu, už se neomlouvej tolik. Prosím," šeptl jsem a nechal se někam táhnout. Asi když jsem mu neodpovídal, prostě se rozhodl mi tu zmrzku koupit i tak.
"Tak, eh... čokoládovou?" pousmál jsem se a cítil, že mi hoří tváře.
Když jsme došli až k stánku, objednal jsem mu tři kopečky čokoládové zmrzliny a sobě jsem vzal tři karamelové.
"Tady, lásko," šeptl jsem a do ruky mu podall kornout.
"Jěště jednou promiň, ale za tohle mi snad odpustíš," pípl jsem a začal lízat mou zmrzku.
S chutí jsem se pustil do té dobroty, no nečekal jsem, že bude tak vysoká, proto když jsem se na ni vrhl a začal ji lízat, zabořil jsem do ní i špičku svého nosu. Rychle jsem si to otřel a doufal, že to nikdo neviděl.
"Harry, ještě jednou se mi omluvíš a já tě praštím. Nic se nestalo. Jenom už chci příště o takových věcech vědět dřív, než se něco stane, dobře?"
To jak si trochu namočil nos do zmrzky bylo extrémně rozkošné.
"Už jsem zticha, ale chtěl jsem ti udělat radost," přiznal jsem a přitáhl si ho k sobě, abych mu políbil špičku nosu, kde před chvílí měl zmrzlinu.
"Jsi moc hodný, Harry," pousmál jsem se a pak se od něj nechal líbnout na nos. Hřejivý pocit se mi pak rozlil v bříšku a na hrudi.
"Nesednem si někde? Určitě tady překážíme lidem v cestě," pípl jsem a nahmatal jednu jeho volnou ruku. Moc jsme se od dostání naší zmrzliny nepohnuli a já nechtěl překážet.
"Neboj se, broučku, nikto tady není ani nestojíme nikomu v cestě, ale klidně si můžeme sednout," pípl jsem a opatrně ho dovedl k lavičce, která byla kousek od nás. Spokojeně jsem snědl svou zmrzlinu a Loui pomaloučku papal tu jeho. A tak jsem jenom seděl, užíval si sluníčka a jemně jej hladil po ručce, kterou měl v té mé. Když jsem ale uviděl postarší paní, jak se šine k nám s pohledem vražedkyně, jenom jsem tu jeho jemně stisl a šeptl: „Hlavně klid."
"Vysvětlíte mi, co tady laskavě děláte?"