*Pár let po bitvě na Exegolu*
Ucítila prezenci Síly, která ji byla až moc známá. Světlý odstín Síly, který jí připomněl růžovou barvu míchanou s oranžovou jako zapadající hvězdu. Stejnou barvu jakou viděla každý večer na Tatooine, když meditovala na písčitém vrcholku nebo když viděla svého milovaného koukajícího na oblohu. V ten moment cítila jenom radost a na chvilku oba dokázali zapomenout na to všechno špatné, co se v jejich životě stalo nebo děje.
„Co se děje, Amaro?" zeptala se své dcery stojící ve dveřích s hnědým pláštěm přehozeným přes svá ramena.
„Vše je připraveno a mám ti vyřídit, že zítra bude první setkání. Rey tě očekává. " odpověděla milým hlasem, ale i ona cítila, že tam nejsou sami. Přestože věřila svým pocitům, tak tomu nevěnovala pozornost.
„Posaď se vedle mě." dlaní ukázala na opravené křeslo po její pravici, ale pohled stále zanechávala na denní provoz Coruscantu.
„Pamatuješ si na ty krásné chvíle na Tatooine? Jak sis jako malá hrála s Lukem a já tě hledala všude? Jak ses skrývala před Owenem, protože nesnášel vaše přátelství?" stařenka se usmála nad vzpomínkami, jenž se vyrojily v její mysli.
„Ano? Ale nevím, co tím chceš naznačit." opřela se dívka do pohodlného křesla, které nyní patřilo Rey.
„Jako malou tě hrozně zajímalo, jak jsme se potkali s tvým otcem a já ti vždy řekla, že ti to povím, až bude čas." vzala si cípy jejího pláště a přetáhla si ho více přes ramena a udělala si více pohodlí na Obi-Wanově křesle.
„Na to si vzpomínám. I táta vždy změnil téma a já jsem nad tím neustále přemítala." zamyslela se dívka.
„Pro mě a ani pro něj to nejsou krásné vzpomínky, ale k tomu se dostanu. "