VE ŠKOLE
Ani nevím jak a najednou bylo pondělí. Poslední stránky skript jsem si ani nepřečetl, ačkoli jsem se velmi snažil zrychlit své tempo. Některé věci jsem neviděl vůbec, takže jsem skutečně nedokázal odhadnout, jaké byly mé šance na to, abych prošel, ale doufal jsem v otázky, na které bych mohl znát odpověď.
Mimo to mě otravovali myšlenky na Natašu, protože jsem si nebyl jistý, zda sobotní setkání dopadlo tak, jak mělo. Podle mě nám bylo dobře, ani jednou se netvářila tak, že by tam nechtěla být, ale když jsme byli na odchodu, řekla, že ji doprovodit nemusím, a já jsem se ani nezeptal, jestli to myslí vážně. Nebo místo pusy na tvář, jsem jí potřásl rukou. Neměl jsem to promyšlené, a jediné, co mě zajímalo, bylo nezkazit to. Tak moc jsem dával pozor, až jsem zpanikařil.
Znovu mi hlavou vířily myšlenky, jestli něco nepřeháním. Nechtěl jsem působit, že se mi líbí. Nechtěl jsem, aby si myslela, že mi stačí jedno utkání na to, abych ji měl rád... A proto jsem vypadal jako úplný idiot. Jako kluk, který je ještě panic. Určitě si to o mně myslela, nebo si myslela to, že jsem dosud se žádnou dívkou nechodil...
Každopádně, nyní Nataša není podstatná. Důležité je udělat tu zkoušku a necítit se hůř. Co jsem slyšel od kamarádů, byli celý víkend doma, a nebyli na tom mnohem lépe než já...
,,To byl masakr... Otevřel jsem knihu, a po půl hodině jsem šel raději hrát hry." řekl Tomáš. ,,To prostě nemělo cenu."
,,Já přečetl asi polovinu, ale také to nevím na 100%." přidal se Míša.
,,A to jsem si myslel, že nemám žádnou šanci..." zažertoval jsem a dále listoval ve svých poznámkách.
,,Ty si snad stihl vše?" zeptal se mě Tomáš.
,,Jasně, že ne. Nejsem superhrdina. Ale nevzdal jsem to po půl hodině."
,,Vidíš?! Kdybys poprosil Libušku, určitě by ti s tím přišla pomoct." poznamenal Michal, který si z Tomáše dělal srandu, tak jako obvykle. ,,Žertuji... Ta by určitě nechápala jak ses dostal do pátého ročníku, s takovýmhle přístupem."
,,To někdy nechápu ani já." řekl jsem s úsměvem.
,,Moc vtipný. Nemůžeme být všichni jako Libuše. Kdyby byli všichni moudří jak ona, tak..."
,,Tak co?"
,,Prostě ... někdo se věnuje knihám, a někdo... musí zachovat rovnováhu."
,,Vždyť jo." souhlasil jsem. Tomáš nebyl pitomý. Byl jen líny a děsně prokrastinoval. To byl jeho největší problém.
,,Alespoň jsem na tu zkoušku přišel, narozdíl od Adama."
,,Pochybuji, že Adam se nyní zajímá o školu." reagoval Michal, čímž ve mně vyvolal zvědavost.
,,Nechápu."
,,Adam se rozešel se svou holkou. Vlastně naopak. Ona odešla od něj."
,,Vážně?"
,,Jo, vážně. Nevím, co se mezi nimi stalo, ale o víkendu se rozešli. Co mi Adam napsal, tak to nebral moc dobře."
,,Zvláštní. Vždyť ještě před týdnem s ní chtěl oslavovat své narozeniny. Byli spolu od střední... Čekal bych svatbu... Ne tohle." trochu mě to šokovalo.
,,Co tím chceš říct? Že nepřišel na zkoušku, protože doma brečí kvůli holce?" Tomáš nechápal. ,,Co je to za výmluvu?"
,,Je trochu mimino, ale co se dá dělat?!" Míša pokrčil rameny.
,,Nepamatuješ, co říkal (profesor)? -Pokud to nevíte, ani sem nechoďte- Je po rozchodu, takže ty knihy určitě neotevřel. Nač by sem chodil, když to i tak neví." přemýšlel jsem nahlas.
,,To řekl? ...Tak to jsem v prdeli!"
***
PO ZKOUŠCE
Po testu jsme vyšli ven z učebny, a namířili si to do školní kavárny. Bylo krátce před dvanáctou, čekala nás delší přestávka, která měla trvat až do čtvrt na tři. Dnes nás už žádný náročný předmět nečekal, jen světová literatura, ale i tak jsme se cítili trochu deprimovaní ze zápočtu, na kterém jsme právě byli.
,,Tak... jaké máte pocity?" přerušil jsem ticho.
,,Hádej!" znechuceně odpověděl Tomáš. "Sotva jsem si vzpomněl na své jméno a příjmení..."
,,Asi se všichni uvidíme u opravného termínu, co?" zareagoval Michal žertovně, ale vevnitř ho to určitě štvalo.
,,Nevím, možná. Jako... něco jsem věděl, ale víc jak 60 procent to nebude." sdílel jsem jejich pocity. ,,Každopádně, nenechme si skazit den. Stejně se to už nedá změnit."
,,Přesně tak. Teď už alespoň víme, co od nás přibližně očekává."
,,Hele, Davide. Není to ta tvá blondýna?"
,,Cože?" otočil jsem hlavou doleva, a hned jsem ji spatřil. Stála u pokladny, kde právě platila za kávu a nějaký croissant. Naneštěstí, nebyla sama. Jakmile podala peníze pokladní, si sedla ke třem dalším dívkám.
,,Přestaň na ni čumět a pojď si koupit kávu." strčil do mě Míša, a oba se pohnuly dál.
***
Kávu jsme nakonec nevypili v kavárně, ale šli jsme na první patro, kde byly prázdné kožené sedačky. Všichni jsme se posadili, kluci si vybrali oběd, který si přinesli z domu, a znovu zavládlo ticho. Oni se soustředili na jídlo, a já jsem se soustředil na Natašu. Když jsem na ni myslel, vůbec jsem necítil hlad...
,,To musí být vážné, když už ani neobědváš."
,,Až tak se ti líbí?" kámoši se vyptávali, já jsem se jen pousmál a upil si z kávy. Ani jsem se na ně hned nepodíval, protože jsem byl myšlenkami někde úplně jinde.
,,...Jo, líbí se mi." řekl jsem po chvilce. Neměl jsem důvod zapírat to, vždyť nejsme ve školce, a moc dobře mě znají.
,,Tak proč nejdete na rande?"
,,Co ti mám na to odpovědět?" pokrčil jsem rameny, a přemýšlel o tom, zda jim mám říci o setkání s Natašou minulou sobotu. Jak jsem již zmiňoval, pro mě to oficiální rande nebylo. Nevím, jak to brala ona. Kdoví, možná jsme si od soboty nepsali, protože čeká, kdy se ozvu já. Ale nechci si dělat naděje... ,,Byl jsem s ní na pár minut ven minulý týden, no-"
,,Fakt?" potěšil se Míša. ,,Čemu se vůbec divím?! Vy dva jste jasní od začátku!"
,,Nemyslím si, že to bylo rande."
,,Proč pak?"
,,Chtěla se vidět jen proto, aby se mi omluvila."
,,Za co? Kvůli tomu drinku?"
,,Přesně tak!" přikývl jsem.
,,Nebuď idiot! Kdyby tě nechtěla, tak na tebe dávno zapomene. Že kvůli drinku. Jo, jasně..."
,,Souhlasím." přidal se Tomáš. ,,Když tě jednou holka nechce, můžeš dělat cokoliv, nebudeš mít šanci."
,,Také jsem si to říkal. Vždyť to všichni známe. Ale nechci dělat ukvapené závěry." znovu jsem se napil.
,,Jak dlouho si už nikoho neměl? Očividně si zapomněl, jak se-"
,,Na nic jsem nezapomněl. Kromě toho, vy dva jste mi toho o dívkách tolik řekli, tolik jste se snažili, že opravdu nechci udělat stejnou chybu. Bez urážky."
,,To, že to nevyšlo nám, neznamená, že to nevyjde tobě."
,,Jakoby se vám nestalo, že vás dívky "jakože chtěli", a nakonec z toho nebylo nic. Jen trápení."
,,Proboha, Davide... "
,,Já vím. Já jen nechci nikam spěchat. Docela mi na tom záleží." řekl jsem, a znovu jsem začal přemýšlet nad tím, co udělám. Považuji se za romantika, ale z toho všeho, co jsem zažil, a co všechno jsem už slyšel, dívky to spíše odrazuje, než namotává. Naopak, když má muž svaly, nebo se věnuje nějakému sportu, na to letí téměř okamžitě.
,,Takže... nic se mezi vámi nestalo?"
,,Ne, nic." postavil jsem se, a opřel se lokty o zábradlí. Chtěl jsem vynechat tu část, kde jsem se neodvážil dát Nataše pusu na rty, nebo alespoň na tvář, protože jsem měl pocit, že je na to příliš brzy. Zní to na chlapa v mým věku strašně debilně.
***
Seshora jsem viděl každého, kdo šel po chodbě. Studenty, i vyučující. Ale já jsem se zajímal jen o ni. Stále tam byla. Seděla s kamarádkami, a bavila se. Měla nádherné vlasy, a ještě hezčí úsměv. Toužil jsem s ní mluvit, ale opravdu jsem nevěděl o čem. Uplynulo už pár týdnů odkdy jsme se poprvé setkali, a přesto o ní vím máloco.
Na druhou stranu, uvědomuji si, že nějak začít musím. Jinak o ní nic nezjistím. Tak jsem vybral mobil, zapnul jsem messenger, a napsal jí. Alespoň jsem mohl v přímém přenosu vidět, jak zareaguje - Čau. Máš se?
Vzala svůj telefon do ruky, podívala se na něj, a chvíli čekala...