Zůstal stát jako opařený. Orfea zmizela ve tmě, jako rusalka v mlze a zanechala ho s bušícím srdcem na prázdné ulici.
Nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Silně zamrkal, aby se probral z toho snu. Nic se však nestalo. Byla to skutečnost. Políbila ho! Že by měl takový úspěch? Orfea byla sice pěkná, ale on se musel soustředit na svůj úkol.
Opět si nasadil kapuci, kterou mu Orfea sundala, a zamířil do středu města. Rukou pevně svíral meč. Nutil se ke klidu. Byla to jen pusa takových si už dostal, no tak klid. Nemohl se ale zbavit pocitu (silného a sladce omamujícího pocitu), který proudil z jeho tváře do celého těla.
Potulovat se po městě Zkázy bylo nebezpečné i za světla, natož v noci. Přemýšlel, kde by mohl spát dnes. Nemohl se rozhodnout. Po nějaké chvíli našel, co hledal. V jednom domě v postranní uličce byl prázdný výklenek. Nebude to sice nic moc pohodlného, ale kamenné zdi ho chrání před větrem. Přehodil přes sebe plášť místo přikrývky. Dlouho si v hlavě přehrával celý den, než konečně usnul.
Zima ho probudila někdy mezi druhou a třetí hodinou ranní. Promnul si rozespalé oči. Z nepohodlné pozice ve výklenku ho bolela záda. Okamžitě však byl ve střehu. Přestat dávat pozor i na dobu, po kterou spal, bylo dost riskantní. Protože i ta by ho mohla stát život. Rozhlédl se uličkou doleva i doprava a v tom si všimnul, že v rohu ulice mezi kamením prorůstá jediná kopretina. Viděl v tom symboliku - samotná květina uprotřed města... Utrhl ji a nesl tak opatrně, jako by byla z ledu a on se bál, že roztaje. Šel tam, kam ho nohy nesly a ani ho neudivilo, že najednou stál před Orfeiným domem.
Věděl, že je uvnitř a sladce spí. Představoval si, jak nádherně u toho vypadá. Ovládl v sobě pokušení vplížit se do jejího pokoje a políbit jí na její něžné rty. Jen položil kopretinu na její práh a vydal se zpět do města, ve kterém začínalo svítat. Tma se postupně měnila v šero a padající rosa byla znamením nového svěžího dne.
Potřeboval peníze. Díky Orfee za poslední dva dny neumřel hlady, ale přece se nemůže v něčem tak důležitém spolehnout na skoro neznámou dívku. Musel putovat dál na severovýchod, a proto potřeboval nějaké zásoby.
Vyhledal zašlý hostinec v jedné z menších a zapadlejších uliček. Otevřel těžké dřevěné dveře s železným klepadlem ve tvaru nějakého psovitého zvířete. Asi to měl být vlk. V lokále bylo málo světla a ze vzduchu byl cítit zvětralý alkohol. Posadil se na hrubě otesanou dřevěnou lavici. Na zemi se válely odpadky a ožralové, kteří po nočním reji netrefili domů.
Ve městě bylo spousta lidí bez jídla, ale i přes to obyvatele nakupovali alkohol a hostince měly otevřeno nepřetržitě.
Jakub zabouchal pěstí do stolu a přiloudal se k němu ošuntěle vyhlížející hospodský s tmavými kruhy pod očima. „Co si bude mladý pán přát?“ zabručel nevrle.
„Jen odpověď na otázku.“
„Dobrá, máš ji mít,“ přikývl šenkýř a poškrábal se na neholené bradě.
Jakub si prohrábl vlasy. „Poraď mi. Kdo je v okolí největší ješita a zbohatlík, ale špatný šermíř?“
„O takovém tedy nevím, ale žije tu jeden muž, který kdysi přišel z jihu. Říkají mu Black. Nikdo tady neví, jak se jmenuje ve skutečnosti. Špatný šermíř to není, ale peněz má dost. Však taky bydlí v Zahradní ulici.“
Zahradní ulice se táhla přes celou jižní čtvrť. Byla to čtvrť nejméně poškozená boji a požárem. Její obyvatelé byli nejbohatší z města.
Jakub se v duchu zaradoval. Dvě třetiny podmínek neznámí Black splňoval. „ Moc vám děkuji,“ pokusil se o milou reakci.
Hostinský však jeho snahu neocenil. „Jestli si nic nekoupíš, vypadni.“
Jakub se tedy zvedl a vyšel ze zatuchlého hostince do čerstvé ranní mlhy. Jižní čtvrť nebyla zas tak daleko. Byla to příjemná procházka, která se s trochou snahy dala ujít za pár minut.
Rychlými kroky vyrazil přes malé náměstíčko, párkrát zahnul a jednou se dokonce musel vracet, protože ulice, kterou se vydal, byla zavalená sutinami kdysi nádherného domu. Představoval si město za dob jeho rozkvětu. Jako malý o něm slýchal tu legendu s hrnčířem, kupcem a nešťastnou dívkou. Vždy si přál, aby se to nestalo, aby legenda lhala. V duchu viděl honosné domy a čisté ulice, malé děti vesele si hrající v zahradách a jasné slunce osvěcující celou malebnou scenérii. To je ale už pryč. Dospěl. Barevné sny dětství zmizely jak polena v krbu, když je jako žhavý oheň sežehla krutá realita světa. Z města byly sutiny.
Ani se nenadál a už stál v prostorné a nekonečně dlouhé ulici. Rozhlédl se a uviděl malou dívenku, která k němu kráčela. Plavé vlásky se jí v prstýncích kroutily k ramenům a lněné šaty jí spadaly k nohám. Bodlo ho u srdce, tak moc mu připomněla mladší sestru. Ještě víc ho ale zabolel pohled na dýku u dívčina pasu. Tak malá a už ví o neustávajícím nebezpečí. Viděl její vystrašené oči, jak si ho měří. „Neznáš tu nějakého muže jménem Black?“ zeptal se.
„Ano, znám, “odpověděla dívka hlasem, ve kterém byl slyšet přemáhaný strach. „Bydlí támhle, v tom domě s červenými vraty,“ dodala ještě a raději kvapně se rozběhla pryč.
Jakub pohlédl směrem, kterým ukázala. Po pravé straně opravdu uviděl dům s červeně natřenými vraty. Už ony naznačovaly výjimečnost pana Blacka. Ten dům byl celý v pořádku. To znamená, že měl dveře, okna i střechu. Možná se právě usmíváš, ale to byla ve městě Zkázy docela výjimka.
Uchopil železné klepadlo a párkrát do brány udeřil. Nejprve bylo ticho, po chvíli se brána přece jen otevřela, ale jen na malinkou škvírku. Zpoza nich vykoukl malý, obtloustlý mužík oblečený v obleku stejně červeném jako vrata a zeptal se: „Co tady chceš?“
„Rád bych mluvil s panem Blackem osobně. Jestli je to možné,“ oznámil Jakub a upřímně doufal, že jeho návrh nezněl příliš troufale.
Mužík se zamračil, ale pak přece jen přikývl: „Počkej tady. Přivedu ho.“ A přibouchl Jakubovi před nosem.
Pokrčil rameny a zahleděl se na bránu. Co měl taky jiného dělat? Bezmyšlenkovitě sáhl na krk a vytáhl z pod košile amulet připevněný na kožené šňůrce. Hladil ho a nechával si ho prokluzovat mezi prsty. Bylo to kolečko z kůže po obvodu sevřené mezi dva stejně velké železné kroužky. Skrz železné kroužky procházelo šest vrutů, které držely kůži stále napnutou a hladkou. I když ne úplně hladkou, protože na ní byl vytlačen motiv stromu a drobounkými písmenky bylo kolem do kola napsáno, Dobro v musí hlavně zvítězit v tvém srdci. Znal tu větu zpaměti snad už od narození. Jeho rodina si tenhle přívěšek předávla už po generace. Vždy prvorozený syn či dcera jej dostávali do kolébky.
Pojednou se brána znovu otevřela. Nestál v ní však onen červeno kapucí mužík, ale muž urostlý. Na ramena mu dopadaly bílé vlnité vlasy, jeho vodově modré oči měly uhrančivý pohled a okolo nich byly rozprostřené vějíře vrásek. Měl i bílou bradku. „Co si mi chtěl?“
Jakub se zatvářil důležitě a řekl: „Slyšel jsem, jak jste dobrý v šermu. Zatímco já jsem nezkušený mladík.“ Pokusil se lichotkami vemluvit do přízně pana Blacka. „Říkal jsem si, zda byste ztratil nějaký svůj drahocenný čas a vybojoval se mnou souboj. Bylo by to pro mne velikou ctí.“
Usmál se pod vousy, lichotky ho zřejmě velmi potěšily. Přesto ale řekl: „Proč bych já, lord Black, slavný šermíř měl ztrácet čas s takovým holobrádkem jako si ty?“
„Protože svým vítězstvím si zvýšíte sebevědomí a já získám cenné ponaučení,“ odtušil Jakub stále stejným zdvořilým tónem.
Black přikývl. „Máš pravdu. Já nemám co ztratit.“
Jakub se vzduchu zasmál nad dětinskou pošetilostí vznešeného lorda, navenek však nedal nic znát, jen se zeptal: „Za půl hodiny v aréně?“
„Přijdu,“ souhlasil a opět přibouchl vrata svého domu.