Pohled Hope
Po zkušenosti se čtyřmi agenty hydry před chvílí se můj obdiv k agentce May ještě zvětšil. Co jsme je nechali u stromů rozmístili jsme se na docela velkou dálku. Tak pokryjeme větší plochu a hůř nás bude vidět, slyšet a naše dohledatelnost taky nebude nejjednodušší. Já jsem zaujmula pozici, co nejdál vlevo. Šla jsem nejdéle a byla jsem nejblíže bunkru. Jak se ostatní promíchali a ustanovili si pozice mně už není známo. Těsně před rozdělením skupiny jsem oznámila kam jdu a zbytek zvládnou. Udali jsme si pozice, ale kdo tam bude, to už je libovolné, ostatně stejně nejdou vysílačky a jakýkoli pokus o komunikaci by byl spatřen nepřítelem. Šla jsem kolem nejdelší strany ,,velké zahrady" a to jak si pamatuju je zhruba 60 metrů, no trochu se ještě projdu, ale mám omezený čas. Během cesty, když už jsem odcházela z ,,rajonu" jiného agenta jsem začala nastavovat granáty, ale jen ohlušující. Bude to pak budit dojem, že je nás tu hodně.
Po celou dobu co jsem šla bylo slyšet jen nepatrně zvuků. Už od jakživa se hydra umí pohybovat potichu a nenápadně, ale když si vzpomenu že někde napravo ode mně stojí, tedy aspoň myslím, linie nepřátelských agentů a naši po nich pálí, jsou až nezvykle potichu.
V tom šeru a hustých keřích bylo špatně vidět, a tak jsem musela být dvojnásobně opatrná. Omezit šlapání na suché větve a přílišné dotýkání se listů. Měla jsem v plánu jít ještě dál odkud bych je jistě překvapila, ale má pozice byla i tak už dost riskantní. S dalším pochodem bych se mohla dostat zády ke vchodu do bunkru a to by mě ohrozilo, takže jsem nehodlala zas tak riskovat a zpomalila jsem na minimum. Oči na šťopkách, uši nastražené a i když se to nezdá, vnímání pohybu větru a pachy nesoucí se v ovzduší mi mohou poskytnout hodně informací.
Plížila jsem se jak nejlépe jsem dovedla. Zrovna jsem se skláněla před větví, ale jak jsem došlapovala uslyšela jsem "cvak". Dech se mi zastavil a srdce zrychlilo. V tu vteřinu, když mi to došlo mi vyschlo v ústech a věděla jsem, že je to v háji.
Nášlapná mina. Jak chytré z jejich strany. Přece by nikdo nepočítal, že za sebe dají dobrovolně tuhle nebezpečnou zbraň. Tenhle tah se jim povedl.
Začala jsem se rozhlížet po něčem, co by vystřídalo mou nohu na mině. Nikde nic. Udělali to ještě líp. Čistě teoreticky bych nějakou větev mohla utrhnou, ale je tu moc vysoká pravděpodobnost, že nohu odlehčím a mina bouchne. Nestihla jsem ani nikoho sestřelit a už stojím na mině. Fakt super, jsem na sebe pyšná.
Tak jsem tam stála nějakou chvíli, když jsem uslyšela zrychlený dech. Nebyl to ale můj dech. Ohlédla jsem se za sebe. Běžel ke mně nějaký agent. Nejspíš o mně ještě nevěděl, i přes fakt, že tu tak stojím. Sice jsem stála poměrně nehybně, pak jsem si všimla, že se dívá do země. Určitě byl nezkušený. Dívat se do země je docela vážná strategická chyba. Na chvíli mě napadlo, že někoho viděli, a tak nás teď hodlají skřípnout. Ale pak jsem si řekla, že to by se už jejich první linie rozdělila a jedna jejich čtvrtina by šla naším směrem. To se nestalo nebo o tom nevím. Ulevilo se mi, ale pořád jsem měla na paměti, že stojím na mině.
Agenta jsem pořád pozorovala. Uběhl pár metrů, pak se podíval před sebe, určitě mě viděl. Měla jsem pravdu. Vteřinu po tom co zase pohlédl na zem se zase podíval na mě a ztuhl. Díval se na mě a těkavě na mé nohy. Nejspíš mu došlo, že stojím na mině. Taky podle logiky jestli mě zabije odšlápnu minu a zabije nejen mě, ale i ho.
Díváme se vzájemně do očích druhého. Stále na mě míří zbraní. Chtěla bych vědět co udělá, protože tyhle vteřiny jsou ubíjející. Po pár vteřinkách začal zase jít a mířit na mě. I když jsem to dělat nechtěla, celou dobu jsem měla vytaženou pistoli, namířila jsem na něj a už jsem mačkala spoušť, ale nestihla jsem to...
Pohled agenta Horsta
První linie. Mladí hoši se těší až budou moct bojovat právě tady, ale netuší jaké to je. Barikády z větví podpořené hlínou vykopanou a naházenou právě za větve nás sice dobře chrání, ale ne dokonale. Viděl jsem už osm mužů a tři agentky postřelené nebo jakkoli zmrzačené.
„Agente Horste," začal na mě volat někdo z dálky, „agente Horste!" otočil jsem se, abych mu, podle hlasu muži, viděl do tváře. „Agente Rise?" odpověděl jsem. „Ano, ano. Jste velící akce, ne?" „Ano, to jsem" „A donesly se vám mé zprávy o posilách?" vychrlil ze sebe najednou „Ne, a jaké zprávy?" upřímně mě to překvapilo, co vím komunikace je rušená. „Posily, za chvíli jsou tu posily..."
Během toho, co mluvil agent Rise se ve mně míchaly pocity, kladné, ale i záporné. První rozumná myšlenka, která mě napadla, že po bitvě najdu toho agenta, který mi to mněl předat. „...omlouváme se, že jsme vám to nesdělili již dřív, ale museli jsme se zastavit u jednoho chudáka." nakonec dodal agent Rise a skončil s hlášením. „Hmm..." bylo jediné co jsem dokázal říct. „Nějaké rozkazy pane?" přiběhl mladý agent. Začínám si všímat, že je tu až podezřele moc mladíků. Přemýšlel jsem, v této chvíli dlouho. „Ano, něco mě napadá." Odpověděl jsem, když v tom jsme všichni slyšeli obrovské dvě rány od bomb nebo min z nepřátelského území. I když jsme stáli daleko a za stěnou byla to fakt rána. „Doufám, že to bouchlo aspoň u nějakého šmejda." Naprosto otevřeně pronesl právě mladý agent. „Také doufám." Podpořil ho agent Rise. A všichni jsme ještě chvíli koukali na místo výbuchu, ale jen chvíli.
Pohled Coulsna
Domluvili jsme se kam kdo půjde, Hope nás opustila jako první s hrubou kostrou našeho budoucího rozmístění. Já šel také brzo. Všech sedm se nás rozprostřelo po obvodu "zad" nepřítele. Hope, agent Dalton, já, agent Melnyk, May a linii uzavíral agent García.
Jako ostatní jsem už pro mě vyhrazeném území nastavoval bomby. Jejich výbuch byl naplánován tak, aby nevzbuzoval podezření na přesný počet agentů v naší skupině.
Třicet..., dvacet devět..., začal jsem si odpočítávat na stopkách do výbuchu granátů. Už jsem měl špunty v uších a čekal, ale někde u deseti jsem myslel, že snad vyletím z kůže. Nalevo nejspíš daleko nebo blízko? já nevím se ozvaly dva neuvěřitelné obrovské výbuchy, sice jsem je neviděl, ale slyšet je museli i naši. Už jsem se rozkoukával, když bouchly ty naše zvukové granáty. Na to, že od nich jsem nebyl tak daleko to byl zvuk výrazně nižšího rázu. Na nic víc jsem nečekal a vyběhl z pozice přímo do zad nepřátelům, když jsem k nim po pár sekundách doběhl nebyli otočení před sebe nebo na mě, ale na místo odkud se ozvaly první dva nebo aspoň myslím, že dva, výbuchy. Jen co mě zaregistrovali už po mně chtěli pálit, ale já byl rychlejší pět jsem jich zabil a další čtyři vážně zranil. Pak jsem se stáhl, protože můj moment překvapení byl pryč a já byl v křížové palbě. Dokázal jsem se jim skrýt a jakýmsi záhadným způsobem tak, aby mě už nepronásledovali.
Když už jsem byl jim v nedohlednu, na místě, kde jsme se měli setkat v dobu, když už jsme tam měli i s rezervou všichni být, tam nepřišel agent García, který podle informací zrovna obsadil jakýsi vůz, agent Dalton a ani Hope. Začal jsem se docela strachovat a podíval se na své parťáky. Proběhl krátký rozhovor a bylo vše jasné. Já a agentka May jsme šli na již nedaleké pozice agenta Daltna a Hope. Agent Melnyk zůstal a dělal zálohu.
Došli jsme na pozici agenta Daltna a chvíli ho hledali. Vím jako v každé bitvě by jsme se měli sebrat, kašlat na ně a zachránit si vlastní život, jenže nás mnoho není a jestli je šance, že ještě někdo z nich žije. Agenta Daltna jsme za chvilku našli, byl postřelený a v bezvědomí, díky bohu. Pokusili jsme de so vzbudit, ale marně. Dotáhli jsme ho na bezpečnou vzdálenost od potencionálních živých nepřátel. Jak na zavolanou se z vysílačky ozval Fitz o obnovení komunikace a příjezdu posil. Chtělo se mi jásat, ale zachoval jsem chladnou hlavu. Oznámil svou pozici a raněného, překvapivě se mi ozval agent García, že je za chvíli u mně. Super ještě najít Hope.
May zůstala u Daltna a já šel ještě hledat Hope. Postupoval jsem rychle, ale opatrně. Přišel jsem do blízkosti místa, kde měla být její pozice. Byl tam menší, jak to říct, kráter. Zděsil jsem se. Poslední dobou se nějak pořád děsím, měl bych s tím něco začít dělat, ale to teď není podstatné. Pořádně jsem se tam porozhlédl. Našel jsem mrtvého naprosto znetvořeného agenta hydry. Díval jsem se pozorněji a pak opodál jsem uviděl Hope. Naprosto zničenou. Pár metrů od ní se ještě svíjeli tři "hydráci". Okamžitě jsem dal vědět do vysílačky. Ti mi neublíží pomyslel jsem si s pohledem na agenty, když jsem se na ně podíval každý pohyb je bolel. Přidřepnul jsem k Hope, žije, díky bohu. V ruce držela ještě zbraň, musel jsem se pousmát, pak jsem se na ni podíval znova a úsměv zmizel. Zasáhla ji mina a nejspíš tu byli dvě, ale na to se jí potom zeptám, tedy doufám. Pokusil jsem se jí dát co nejrychleji první pomoc, ale střepiny z miny a kulky byly hluboko, to se musí nechat na profesionály, radši. "Phile?"ozval se nakřáplý hlas Hope. "Ticho nenamáhej hlasivky, jsem tu a za chvíli přijdou zdravotníci." umlčel jsem ji, ale pak jsem si všimnul, že je zase v bezvědomí.
Za pár minut k nám přiběhli čtyři agenti dva přišli rovnou k Hope, zvládali to obratně, tak jsem pomohl těm dalším dvěma se zajatci.
🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹🔹
Zdravíme všechny, co tohle čtou . Doufáme, že užíváte prázdnin a když už vydáme kapitolu rádi si jí přečtete.
Každopádně teď už se dostáváme pomalu do finále, ale ještě nekončíme.
Snad vám knížka baví a zase příští pátek. 😉
M&K