Následující dny měl otázky na to, zda by mi nevadilo, kdyby s ní třeba ještě někdy tancoval. V návalech vzteku jsem mu odpověděla, že klidně může, když se stejně nesnaží se mnou tancovat.
Abych toto vysvětlila, tak Andrew měl extra velký antitalent na tancování. Domů jsem chodila s rozlámanými nehty napůl a krvavými nohami s puchýři. A šlapáním na nohy to nekončilo. Neuměl držet postoj, vést mě ani si nebyl schopný zapamatovat taneční kroky. A tancováním v páru jsem potom pro ostatní vypadala i já jako absolutně neschopná. A to mě opravdu štvalo, jelikož tanec miluju, téměř jakýkoliv. A nechtěla jsem pohořet ani na klasicko-latinských druzích. Jelikož jsem s nikým jiným netancovala, neměla jsem ani s kým si to vyzkoušet nebo se to pořádně naučit. Doma se to Andrew učit nechtělo, to akorát přerostlo v hádku. Takže jak jsme tam tak seděli na mojí posteli s otevřenýma fotkama z lekce, já měla v hlavě všechno to, jak se snaží tancovat líp kvůli někomu jinému. Do toho se mě zeptal, jestli s ní může zase tancovat. Moje trpělivost za celou poslední dobu přetekla a vybouchla jsem na něj, že bychom si nejspíš měli dát pauzu. Pro jistotu jsem ještě předtím stáhla skleničku z nočního stolku a stejně tak i ostřejší předměty v okolí. Samozřejmě, že začal vyšilovat, že to nechce. Ale spíš než záchvaty měl na svém meny nepřetržitý pláč. Pokaždé jsem ustoupila. Po každé hádce, po každé facce, po každé co se cokoliv dělo, ať už za to mohl kdokoliv včetně mě, tak jsem ustoupila. Ale tentokrát jsem v sobě cítila takový vztek, že to ze mě nechtělo ustoupit.
Pár minut jsme se ještě hádali. Já si stála za tím, že tu pauzu prostě potřebujeme. Oba dva. Chtěla jsem, aby trvala minimálně měsíc, aby to vlastně k něčemu bylo. Taky jsem chtěla, aby jsme si ani nepsali, nevolali a hlavně, aby jsme spolu ani netancovali. I přesto, že věděl, že on taneční partnerku postrádat nebude, tak s tím nesouhlasil. A nechtěl v žádném případě odejít. Tak už jsem neměla jinou možnost než mu prostě sebrat věci a vyhodit ho z bytu, aby opravdu věděl, že tentokrát už neustoupim, a poprvé jsem to tak chtěla zrealizovat. V tu chvíli mi samozřejmě docházelo, že jsem se k tomu měla takhle postavit už dřív. Ale nikdy jsem na to neměla odvahu. Když jsem vždy viděla čeho je schopný, že to nezvládá, jak neskutečně dokáže brečet. Nedokázala jsem mu tím, jak on říkal, ublížit.
Až do mého pokoje se už delší dobu bez přestání rozléhalo klepání na vchodové dveře. A nejen do mého pokoje, ale i do obýváku, kde moje mamka začala ztrácet nervy. Když mi už po několikáté chtěla jít říct, abych s tím něco udělala, poznala z mé tváře, že já jsem s tím v tu chvíli absolutně bezmocná. A tak se sebrala, otevřela dveře a důrazně mu vysvětlila, že nemám zájem nic s ním v tuto chvíli řešit a ať okamžitě přestane rušit cizí klid. Omluvil se v slzách se slovy, že by stejně chtěl dovnitř. Na to už jen mamka zavrtěla hlavou a zavřela dveře. Seděl tam od rána asi do 8 do večera, chodil si do supermarketu, co byl hned vedle baráku, pro jídlo a jedl za dveřma na schodech.
V 8 jsem se tam šla podívat a už tam nebyl. Jen polozvadlá růže položená na rohožce. Osobně velmi nesnáším, když mi kluk dá cokoliv koupeného z toho, že je to omluva nebo napravení něčeho špatného. A u kytek to platí dvojnásob. Nikdy v životě jsem totiž kytku nedostala jen tak. Vždy k tomu buď byla příležitost, tím myslím Valentýn, výročí, narozeniny, svátek, ale nikdy ne jen tak pro radost. A proto jsem ke kytkám měla ještě větší odpor, než třeba k čokoládě. Růže ve mě měla vyvolat lítost, ale místo toho ve mě ještě utvrdila moje pocity.
Otevřela jsem dveře, sebrala ji a několikrát s ní praštila o zem, a poté zahodila dál od našeho bytu. V tu chvíli se z poza stěny vynořil Andrew se slzami v očích. To, že se tam skrýval mě ještě více naštvalo. Zabouchla jsem co nejrychleji dveře a šla do pokoje. Čekala jsem až už konečně opravdu odejde. Na messengeru jsem si ho ztišila a všude jinde jsem ho rovnou zablokovala. Aby jsem prostě nepovolila, jako vždy. Kolem 23. hodiny jsem se šla osprchovat a zrovna jsem si všimla, že se zvedá a odchází. Čekala jsem u okna, abych viděla jestli opravdu odejde. Několikrát se na to okno otočil, mě neviděl. Když už se mi ztratil z dohledu, a šel směrem k zastávce, byla jsem si jistá, že alespoň pro dnešek mám opravdu pokoj.
Celou noc jsem z toho nemohla spát a přemýšlela jsem, jak to bude dál. Mám to dodržet ten měsíc? Mám to dodržet třeba jen chvíli? Mám to dodržet, ale přitom s ním být v kontaktu? Nebo to mám vzdát?
Po spánku, který byl totální antireklamou na zdravý spánek, jsem všechny city zazdila a byla jsem pevně rozhodnutá, že nic jiného než pauza nám už nepomůže. Ať už jsem měla city jakékoliv. Nedokázala jsem je cítit.
Každým den naší pauzy mi chodily od něj zprávy na mess, který byl ovšem ztišený a já si nezobrazila ani jednu jedinou. Snažila jsem se každý den vyplnit čímkoliv, abych nad tím nemusela přemýšlet. Jezdila jsem do Prahy o každý víkend s mojí sestřenicí a babičkou nebo s Jimmym, tak aby to pokrylo celý den. Našla jsem si pár kamarádů či obnovila vztahy s těmi, které jsem ztratila kvůli Andyho žárlivosti.
Největším štěstím byl můj (dá se říct nový) nejlepší kamarád Luis. K tomu se váže delší historie, jak jsme se vlastně s tímto kamarádem, co mi tolik přirostl k srdíčku, poznali.