„Ha, co na to říct, viďte? Doteď nevim, jak sem to přežil. Asi nade mnou stál Bůh a dal mi eště poslední šanci. Možná mě tenkrát vyslyšel, ale třeba to bylo jen štěstí. Pardon, že ste to všechno neslyšeli z mejch úst, jen si myslim, že celej ten záznam to shrnul líp, než kterýkoliv moje kecy. Navíc je to asi část toho příběhu, ke který se mně nechce vracet, protože... já měl vopravdu pocit, že jsem selhal. A i dnes mě to vobčas dožírá. Zabil sem ho, to je jasný, ale nikdy mně nedošlo, že by mohli fungovat i po zdechnutí jejich pána. Mám z toho všeho eště noční můry, nohu v hajzlu a vůbec vole všechno, ale nakonec to asi stálo za to. Já nevim, postřílel sem pár zmrdů, potkal dobrý týpky a aspoň udělal něco víc, než kterejkoliv pacholek v tomdle zasraným městě. Asi to stačilo, minimálně na to, abych si to užil, hehe. Asi vás zajímá, co se dělo pak. To už vám říct můžu, nemám z toho tak stažený půlky. Klukům se ňák podařilo mě naložit a odvízt z města. Nejeli sme nikam moc daleko, jen z dosahu věže. Skryli sme se v malý vesničce, útočiště bylo v jednom kostele, kterej měl kurva fakt dobrou akustiku. Normálně byste tam mohli nahrát nějakou rockovou desku. Ten kostel pro mě na aspoň deset let stal jakýmsi domovem. Za hranicema se po tom všem strhlo neskutečný haló, Beualand dostal za to svej zasranej fanatismus sankcí, jak namrdáno a obecně se podnikali další a další kroky, takže se vláda trochu stáhla a držela hubu. Navíc přišly vo Mám-dobrej-a-krásnej-úsměv-ale-urvali-mi-koule Jasona, což je prej kurevsky poznamenalo. Podle Simona a Gavina nebylo ani trochu ideální se ve městě ukazovat, protože kdyby si tam někdo z nás jen prdl, už by nám rvali něco do řiti. Skrejvali sme se asi patnáct let, na chvilku sme vypadli i na sever a vlastně to byly krásný roky mýho krásnýho, ale jinak naprosto zbytečnýho života. V zahraničí sme byli každýmu u prdele, takže sme čas od času jen seděli na terase a popíjeli drinky s paraplíčkem. Klukům to začalo vyhovovat až moc, vlastně na to všechno předtím postupně hodili sranec a jestli někdo dostával pak rány do kebule, byl sem to já. Jenže mě to dožíralo. Ne, že by ty drinky byly zlý, jakože... nemusel sem chlastat Simonův Gin s tonikem, ale měl sem pocit, že sem neudělal všecko. Nepřišel ten pocit, že by vo mně lidi věděli – Simonovo proroctví se prostě nenaplňovalo, protože pro ty lidi sem byl jen nejspíš mrtvá nicka, která jim posrala životy. Proto sem jim to musel říct.
Trvalo to celej tejden. Hádali sme se, s Gavinem sme jeli do krve, což mě asi teď docela mrzí. Měl z toho všeho větší trauma, než já. Měl strach vo mě, vo sebe a nechtěl nic takovýho už nikdy zažít. Já byl ale rozhodnutej a Simon mě tenkrát podpořil... sice po celkem velkým nalíhání, ale vždy sem z něho měl pocit, že si vlastně přeje, abych jel. Měl sem v plánu vrátit se do města a něco udělat. Nevěděl sem vůbec co a ani, kde jako začnu, ale táhlo mně na šedesát a říkal sem si, že tohle bude poslední věc předtím, než se upiju Tomem Collinsem k smrti. A tak mě tu máte, holoto. Franka Underwooda vosobně, Ty vole, říkat to jméno takhle na plno, zní fakt hrozně, ale jo – sedím tu před váma a povedlo se mi vám za celej den a něco povyprávět tu nejdůležitější část svýho života."
Frank se zved, oprášil si kalhoty a ještě jednou se podíval na celý publikum.
„No, asi teda půjdu domů, ale... je tu asi ještě jedna věc, vo kterou bych vás chtěl poprosit. Z nějakýho důvodu ste tu seděli a poslouchali to moje tlachání. Víte toho víc, než kdokoliv jinej, pokud teda nepočítám kluky a... já ve vás na rozdíl od těch dementních kokotů věřim. Vy ste dycky byli tou nadějí pro nás starce, co už tu vydejchali dost vzduchu a hovno z toho. Estli tu mezi váma je někdo, kdo na to má, tak se aspoň trochu snažte, aby těch našich skoro dvacet čtyři hodin bez spánku za něco stalo, oukej? Asi to tak pak nějak zavřete, von majitel stejně zase brzo přijde. Nebo tu přespěte, to je asi fuk. Kdybyste věděli, v kolika barech sem já za mlada usnul, haha, no ty vole. Ale to je na jiný povídání, jo."
Frank se nervózně usmál, popad svou hůl a naposledy promluvil.
„Dík moc, že jste tady byli. Vím, že to mezi náma asi bylo trochu těžký, ale já si vás fakt voblíbil a... ste celkem fajn. Moc sem si to s váma užil a snad zase někdy. Dobrou noc."
Už chtěl pomalu odejít, ale místnosti se rozlehl tichej potlesk, který se proměnil v totální ovace ve stoje. I já sám hbitě pískal a chtělo se mně Franka obejmout, jen škoda, že sem to nestih. Tleskali sme, když se na nás koukal a usmíval se a nepřestali jsme, když za ním klapli dveře. Byli jsme asi ten nejhlasitější bar v celým hlavním městě – Birroff. A byl to takovej krásnej den malý revoluce, malý hlasitý ráno a všechno se zdálo bejt hezký. Aspoň na chvilku.
Aspoň na chvilku, protože tady je ten konec. A ještě než úplně odejdete, rád bych vám ještě něco řekl, protože asi ještě máte spoustu otázek a hlavně je tohle už nějaká doba od toho, co Frank odešel. Když jsem tam tenkrát seděl, vlastně mi moc nedocházelo do čeho se to sakra pouštím. Přišlo mi to vlastně i zábavný, protože třeba to byl jen nějakej projev černýho humoru a míchalo se to ve mně tolik, že jsem se chtěl chvíli smát, pak plakat a nakonec Frankovi rozbít hubu a odejít. Nechci tímhle říct, že bych si to prožil hůř, než on. Neumím si ani představit, co všechno to muselo znamenat a upřímně - nejspíš bych se z toho posral a zabil se sám, jakmile bych zažil nějakou demonstraci, protože na další kroky bych už neměl odvahu. Strávil sem sepisem tohohle elaborátu fakt dlouhou dobu a zkurvil jsem si víc téměř celej sociální život. Dobrovolně je ze mě teď paranoik, kterej nemůže spát. Každou noc chodím tak třikrát kontrolovat, jestli jsem fakt zamknul, bydlím v naprostý tmě a ven vycházím jen v přestrojení. Takže prakticky vůbec, protože mi to zabere víc času, než třeba samotnej nákup jídla. I přitom mám stažený půlky, ohlížím se za sebe a i obyčejný prodavačky skrytě považuju za hrdlořezy. Sice mám ochranu a nešířím tohle sám, ale ona skupina, jejíž jméno vám neřeknu, mi nedokáže zařídit víc, než co teď sám dělám.
Abych tu ale furt tak nebrečel, je načase si říct úplnej konec.
Pamatujete, co Frank tenkrát říkal na tý věži? Tu největší škodu napáchaj ti, kerým sem tenkrát pomoh. Z Franka kupodivu nebyla nicka, jen všem dost dlouho dobu trvalo, než se vzpamatovali a začali řešit, kvůli komu jsou vlastně vůbec naživu. A i tenkrát se bez absence mýho dokumentu, začalo o Frankovi mluvit. Možná se neříkalo jeho jméno, za což by byl fakt rád, ale prostě se vědělo, že někdo takovej tu byl a jako hrdina se zase vypařil. A jak šel čas dál, ta odplata, kterou Frank tu noc předpověděl, opravdu přišla. Jednoho dne, hezky za rána začali na ulici vycházet lidi. Bylo to něco naprosto neobvyklýho, protože všechny tyhle akce se pořádaly pod rouškou tmy, aby se strážím stěžila práce. A nebyli to jen mladí lidi, ale i dospělí, starci, děti, lidi z baru a vlastně téměř kdokoliv, kdo věřil v dobrý věci a neukálej se nad alternativními médii s alobalovou čepičkou na ksichtě. Ten dav ani nekřičel, jen se skrz silný odhodlání posouval stále dál, míjel hlídky a odtlačoval barikády z cesty. Chvíli to vypadalo na další masakr, ale žádný výstřel nepadl. Všichni vojáci uhýbali a jen bezmocně koukali. Jako by nikdo neměl odvahu střílet, nikdo nechtěl vztáhnout ruku. Tohle se dělo po celým státě, každý město mělo svůj dáv a nakonec se každá skupina brzy dostala k sídlu a ničila je jejich vlastní medicínou. A takhle to šlo několik dní.
"My jsme vám to říkali!" znělo z každého města, každých úst a celý smysl se najednou otočil. Sílilo odhodlání, odvaha a postupně se zmenšoval všechen strach.
Jděte nebo se vrátíme znělo z každých očí. Po pár dnech dopadly zbraně na zem a vláda padla. Dočkali jsme se pokojného protestu. Konečně. Nic tenkrát nevzbudilo větší radost.
Asi si teď říkáte, že to přece není možný. Roky neustálýho ponižování, vražd a genocid. Navíc ta závěrečná řeč Jasona, to přece muselo znamenat ještě temnější časy. Ono to nevzniklo úplně z ničeho. Jde o to, že... Frank sice vždy slíbil, že nikdy nebude lhát, ale ve všem se mu očividně nepodobám. Neberte mě zle, vlastně to ani nebyla lež, spíš jsem to chtěl oddálit stejně jako oznámení své přítelkyni, že práce na tomhle projektu je pro mě důležitější, než život. Bál jsem se, ale ulevilo se mi, když jsem to řekl. Teď se bojím a nevím, jestli se mi uleví.
Když Frank odcházel z toho baru, nám to ještě trvalo a možná, kdybychom byli o něco bezcitnější a neměli pocit viny z toho, že tam necháme ten bar bez dozoru, asi by se to ani nestalo. Doteď z toho nemůžu spát, snad ještě víc, než z toho strachu o život. Je důvod, proč se Gavin tolik bál a nechtěl Franka ani pustit na krok, protože jeho proroctví se... fakt vyplnilo. A Frankova cesta do Birroffu byla poslední.
Domů se už nevrátil. Bylo by teď hrozně hezký říct, že umíral s úsměvem na rtech, zatímco se mu srdce zastavilo pod náporem stáří, ale ten večer ho jedna tma pohltila a po třech zásazích do zad, mu už nikdo nemohl pomoci. Nemohl jsem tomu uvěřit, když jsem to slyšel a několik dní jsem uvažoval, že tady končím, ale za to by mě Frank asi nepochválil. Důvod proč to říkám, až teď, je ten, že... to pro vás takhle bylo lepší. Měli jste daleko větší naději, odvahu a věřili jste více všemu, co Frank dělá. Mým úkolem není vyprávět příběh o někom, kdo na konci jistojistě umře. Takové příběhy nás dojímají, ale zanechávají v nás hořký dozvuk říkajíc, že to prostě nestačilo. Nikdy jsem nelhal a cokoliv co Frank řekl, tu je napsáno. Mohl bych to mazat, cenzurovat části, který jsou explicitní a sprostý, ale ten příběh by ztratil veškerý kouzlo. Všechno by se rozprsklo a neodnesli byste si ani slovo. Jen byste to odhodili s nálepkou, že jste si dočetli další super science fiction, který se snaží přidávat nový prvky, ale Frank si zaslouží být legendou.
I když mu nikdy nešlo o slávu. Chtěl jen, aby tahle jeho finální část života nepřišla vniveč. A byl ochotnej pro to udělat úplně všechno. Když se tedy našlo jeho tělo, lidi to vyburcovalo právě k tomuhle. Vláda si myslela, jak hrdě poputuje v šlepějích jejich tehdejšího vůdce, ale teď už víte, co to způsobilo. My o strach přišli a ve vládě se rozjel naplno. Válka tedy skončila, ne?
Kéž by. Sice jsme stále na tahu, ale myslím, že nám to nestačí. Tohle jsme nedělali proto, abychom si pohonili vlastní demokratický ego a zachránil si vlastní zemi. Nechci, aby se tohle stalo kdekoliv jinde a pokud tohle má zasadit další ránu, stojí to za to. Jo, tenhle příběh fakt obsahuje i část, kterou můžete ovlivnit. Jako který román to má? Už tohle by vás mohlo motivovat. Myslim, že jich moc nebude a navíc tohle není ani román, žejo. Jen čirá, ale hnusná pravda, která ale může všechno změnit.
A moje práce tu končí.
Čeká mě fakt masivní detox, kamarádi. Začnu žrát kořínky, pít mandlový mlíko a dělat meditaci. Za chvilku se ze mě stane hinduista a budu prodávat všemožný oči otevírající knížky za výhodnou cenu tři sta korun. No a co je teda ta vaše část? Tenhle epos je bez publika úplně k hovnu. Ta skupina, o které jsem už mluvil, prej nějaký počáteční publikum zařídí, ale kolik to bude lidí a hlavně, kdo to bude, nevim. A nechci, aby se o tomhle mluvilo jako o ukázkovým pokusu, jak v literatuře prokopávat čtvrtou stěnu a přinést neobvyklý zážitek. To si fakt strčte rovnou někam, děkuju.
Nemám za to ani korunu, honorář je doslova nula, a to sem do toho ještě vrazil tři prdele vlastních prachů. Ať už tohle čtete nebo posloucháte, šiřte to dál, protože já si svoje odpracoval a někdo to kormidlo převzít musí. Třeba to přežiju, třeba tohle za něco stálo a hlavně to v někom zanechá víc, než vůbec sám čekám. Nevím, ale doufám v to. Každopádně se i já s vámi loučím a rád jsem vás poznal. Třeba se zase někdy uvidíme.
Zůstaňte silní.
A díky, že jste došli až na konec.
- Vypravěč
12.7. 2041