Přijeli jsme domů a mě bylo hrozně. Byla jsem vyčerpaná a strašně jsem se potila. Když jsem chtěla vystoupit z auta neudržela jsem se na nohách.
„Opatrně."
Řekl Damon když mě chytil.
„Je mi strašně."
Řekla jsem z posledních sil a zavřely se mi oči.
....
Vzbudila jsem se v mém pokoji a měla jsem vedle sebe sklenici s krví. Nemohla jsem ani pohnout ruku.
„Už jsi vzhůru?"
Zeptal se Stefan když přišel do místnosti.
„Stefane.. Nechoď tam."
Šeptla jsem.
„Já tě nenechám zemřít." Stefan
„On bude chtít aby sis vypnul lidskost. To nemůžeš udělat."
„Musím Rosaline."
„Ne prosím nedělej to."
Řekla jsem, ale Stefan se otočil a šel pryč z mého pokoje. Jediné co jsem cítila byla slza stékající po mém obličeji a poté bezmoc. Zase se mi začaly zavírat oči.
.....
„Rosaline." Elijah
„Elijahu."
„Mám pro tebe lék od bratra. Rozmyslel si to." Elijah
„Kde je Stefan ?!"
„Elijahu?!"
———
Další iluze která k tomuhle bohužel patří. Už jsem tu zavřená dost dlouhou dobu a zatím za mnou nikdo nepřišel.
Jak ráda bych viděla Marcela nebo tu malou dívku Davinu. Oni by mi pomohli a nebyli by jako Damon, který nic nedělá a ani nepřijde nebo jako Elijah který mě zradil.
„Rosaline." Damon
„Kde je Stefan ?!"
Zeptala jsem se Damona který držel malinkou flaštičku krve.
„Udělal to... Katherine mi donesla Klausovu krev která funguje proti vlkodlačímu jedu. Je z něj rozparovač."
Řekl Damon a sedl si na postel. Otevřel lahvičku a vylil mi obsah do pusy.
„Damone, musíme ho najít."
„Ne ty ne. Jede pro tebe Elijah a zaveze tě do New Orleans."
„Ne Damone to mi nedělej!"
Protestovala jsem.
„Promiň."
Řekl a zlomil mi vaz. Mohl to teda udělat trochu jinak, ale tak co od Damona čekat.
Tahle kapitola je trochu kratší, ale doufám že se líbila.