„Líbí?"
Zeptal se mě když jsme přišli k němu domů.
„Moc."
„Tady máš svůj pokoj, doufám že se to tu se mnou bude žít dobře."
Řekl, obejmul mě a pošeptal:
„Moc rád tě zase vidím Rosie."
Řekl a šel pryč. Miluju tu přezdívku.
Vybral mi vážně moc hezký pokoj, měl veliké okno a byl spojený s koupelnou.
—večer—
„Ahoj V, dnes je ples. Zapomněl jsem ti to říct včas tady máš šaty."
Řekl a podal mi krabici převázanou mašlí.
Rozbalila jsem krabici a v ni byli nádherné červené šaty. K tomu se perfektně hodily moje oblíbené červené podpatky.
—čas plesu—
Bylo 6 večer a já jsem slyšela hudbu. Rozhodla jsem se, že vyjdu z pokoje.
Bylo tam už mnoho lidí a všichni se náramně bavili. Ale najednou jsem moji pozornost přesunula k velkým vratům kde stál muž v černém obleku.
Měl světle hnědé až zrzavé vlasy a nádherné oči. Marcel se k němu hned rozešel. Vypadal že ho nerad vidí, tak jsem se rozhodla jít za nimi.
Když jsem šla po schodech najednou si mne všiml ten záhadný muž a nespustil ze mě oči. Marcel si toho všiml a otočil se na mě. Bylo mi trapně, ale když jsem sešla schody tak jsem se k nim vydala.
„Marceli, je vše vpořádku?"
„Rose vypadáš úžasně." (Marcel)
„Vás jsem tu ještě neviděl, já jsem Niklaus Mikaelson."
„Rosaline Salvatore."
Podala jsem mu ruku a on mi ji políbil. Byl elegantní a měl úžasný úsměv.
„Jdu si pro pití."
Oznámila jsem a odešla od nich, ale moc dlouho jsem sama nebyla.
„Vypadáš úchvatně."
Řekl mi Niklaus.
„Děkuji, ale proto jste za mnou nepřišel nebo snad ano?"
Řekla jsem drze a on se usmál.
„Prosím tykej mi."
Řekl a podal mi víno.
„Dobře Klausi."
Řekla jsem a usmála jsem se na něj.
„Co tady děláš? Nikdy jsem tě tu neviděl."
Zeptal se Klaus.
„Přijela jsem za Marcellusem."
Řekla jsem mu jednoduše a napila se vína.
„Copak že jsi tak nervózní, hledáš někoho?"
Zeptal se mě Klaus.
„Nevím proč bych ti to měla říkat."
Odsekla jsem a šla pryč.
Nevím proč jsem na ten pitomý večírek šla.
„Rosie? Kam jdeš?" (Marcel)
„Jdu do pokoje, nechápu proč jsem vůbec šla na tenhle stupidní večírek, bál nebo co to je."
Nevím co to do mě vjelo, ale byla jsem naštvaná.
„Jsi vpohodě? Chceš si promluvit?"
Zeptal se Marcel naléhavě. Byl na mě vždy milý tak budu i já a zůstanu kvůli němu.
„Možná mě přemluvíš tancem?"
Řekla jsem a začala hrát pomalá hudba.
Marcel se usmál, podal mi ruku a šli jsme tancovat.
Když jsme tak tancovali začali se všichni prohazovat. A já jsem skončila v rukou Klause.
„Omlouvám se že jsem byl tak zvědavý."
Řekl hned.
„Ne to je vpohodě, promiň že jsem byla tak nepříjemná."
Omluvila jsem se a přitiskla se k jeho hrudi.
„Nádherný večer nemyslíš?"
Řekl potichu.
„To ano."
Odpověděla a dál jsem poslouchala jeho tlukot srdce.
Když píseň skončila uklonila jsem se a šla si pro další sklenici vína.
„Neznáme se ?"
Řekl vedle mě mužský hlas a já ho hned poznala. Stuhnula jsem na místě a nemohla jsem nic dělat.
Podívala jsem se na něj a on vypadal víc překvapeně než já.
„T-to není možné."
Hlesla jsem a začala jsem běžet do mého pokoje, ale on šek za mnou.
„Počkej!" Zavolal za mnou, ale já jsem se upíří rychlostí přesunula ke mě do pokoje.
„To nemohl být on." Řekla jsem si, sesunula jsem se podél dveří na zem a začali mi téct slzy. Vybavovali se mi všechny vzpomínky. Co budu dělat ?!