⋆⋆⋆
„Tohle u ní našli." Elizabeth držela v ruce nějaký dopis. Regulus ji ovšem nevěnoval pozornost, zatvrzele hleděl z okna. „Je to pro tebe," pokračovala dál a v jejím hlase zaznívalo něco, co nedokázal rozeznat.
Zmateně se na ni otočil. Dopis... a pro něj? Na obálce bylo jejím rukopisem napsané jeho jméno. Žaludek se mu nepříjemně zkroutil.
Elizabeth mu to bez dalších slov podala, načež se odebrala do své ložnice. Regulus se zaraženě díval na dopis. Ruce se mu samým stresem třásly. Chvíli přemýšlel nad tím, že to někam schová a... jednoho dne, až bude připraven, si to přečte... bude ale někdy připraven?
Po půlhodině si ztěžka povzdechl a opatrně dopis otevřel.
Drahý Regulusi,
tak nějak nevím komu bych se mohla v tuto dobu svěřit... tak ti píšu dopis, ačkoliv nemám v plánu ti to posílat. Jen to potřebuji někomu říct, protože to celé už nedávám.
Moc mě mrzí, kam jsme se vlastně dostali... co všechno se za tenhle rok stalo... často přemýšlím nad tím, že by vše mohlo být jinak, kdybych ti nic neřekla. Třeba bychom stále byli přátelé...třeba. Protože kdysi bylo vše v pořádku... ale já se do tebe musela zamilovat.
Často jsem se za to nenáviděla, že jsem to k tobě cítila. Jenomže jsem si nemohla pomoct... vždy jsi mi připadal zajímavý. Už od prvního okamžiku, co jsem tě spatřila. Patrně vzpomínáš na Vrbu, ale tam náš příběh nezačíná.
Je to tak dávno... Ale pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byla jsem s rodiči na Příčné ulici... jak jistě víš, mohli jsme si s sebou vzít nějaké zvířátko. Vybrala jsem si netopýra, a víš proč? Byl ze všech nejmenší a ta prodavačka říkala, že pokud ho neprodá, bude ho muset utratit. Před tím mluvila s tvou matkou. A vedle ní jsi byl ty. „Víte vůbec, s kým se bavíte?! Rozhodně si nepřeji, aby můj syn měl něco takového," prskala tvá máti.
Šel z ní strach. Po celou dobu jsi k malému tvorečkovi vrhal omluvné a lítostivé pohledy, ale posléze, co tvá matka řekla tyto slova, ses zatvářil nanejvýš znechuceně. Nechápala jsem tě. Tehdy, jsem tě nechápala, teď už tomu rozumím. Všemu, Regulusi, úplně všemu.
Bradavice, tam jsme se viděli podruhé. Aby taky ne, oba tu studujeme. Avšak ne na dlouho, čas se krátí... Zařazování bylo kouzelné, vlastně všechno v této škole je kouzelné. Magické, čarovné... neuvěřitelné jako sen. Sen, který se však změnil v noční můru. Kvůli tobě... nebo kvůli mně?
Bude mi to tu chybět, víš?
Klobouk mě zařadil do Havraspáru, a tebe po dlouhé době do Zmijozelu. Následoval jsi cestu své rodiny, že? Prohlížela jsem si velkolepost Velké síně... Možná proto jsem si v ten okamžik, když jsi měl na hlavě klobouk, všimla chlapce tolik podobnému tobě.
Byl starší. A z Nebelvíru. Vypadal zklamaně, poté co klobouk vyřkl své rozhodnutí, a mně nezbývalo nic jiného než se ptát, proč? A jestli to vůbec souvisí s tebou... Souviselo, jako většina věcí okolo mě.
Během prvního měsíce tady jsem si našla kamarádku. Tvojí milovanou Elizabeth. V poslední době často přemýšlím nad tím, jak by vše bylo jinak, kdybych se s ní nikdy nezačala bavit... možná to byla chyba, že jsem si ji k sobě pustila.
Nikdy jsem se s ní neměla začít bavit, třebaže se mě jen ptala na úkol z bylinkářství, které jí nešlo.
Kde bych byla, kdybych odsuzovala Zmijozelské stejně jako Nebelvíři?
Pak se to stalo. Zajisté víš co... Chvíle, kdy se naše osudy nadobro zkřížily, propletly. Moment, kdy jsem si dobrovolně začala kopat vlastní hrob. Předtím, než kvůli Daveyi Gudgeonu bylo zakázáno se přibližovat k Vrbě Mlátičce, jsme hráli tu hru, kdy jsme se snažili dotknout jejího kmene, vzpomínáš? Elizabeth mě přesvědčila, abych se do hry přidala.
„Nebuď posera!" křikla na mě předtím, než se přidala k dalším studentům. Nevím proč, ale měla jsem strach. Že se se mnou přestane bavit. Pošetilé, nemyslíš? Další chyba mého života... Tu hloupou hru jsi hrál taky. Ne ale z vlastní iniciativy...
Tvůj starší bratr tě vyhecoval – Sirius. Bylo těžké ho kdekoli přehlédnout. On a jeho povedená partička.
Nebyl jsi dostatečně pozorný, když se k tobě přibližovala větev... Odstrčila jsem tě právě v čas. Ani nevím, co to do mě tak najednou vjelo... nikdy jsem nepatřila zrovna mezi odvážné lidi.
„Co děláš? Zvládl bych to sám!" křičel jsi dotčeně.
Asi protože se ti tvůj bratr s jeho partou začali za zády posmívat. „To tě musela zachránit holka, Regulusi?!"
„Omlouvám se ti, příště nechám tu větev tě rozmáčknout." Překvapeně jsi na mě hleděl. Možná kvůli tomu tónu, kterým jsem to řekla. Nejsem si jista. Pravdu znáš jen ty sám.
Prostě jsem se otočila a s Elizabeth odešla dál od Vrby Mlátičky. Od té hloupé hry. Od tebe... Během následujících dní ses mi omluvil. A nejen to, začal ses se mnou bavit. Že bych snila? Možná... Ale byl to krásný sen. Tedy do té chvíle...
Roky plynuly dál a než jsem se nadála, stali se z nás přátelé. Ti nejlepší. Já, Elizabeth a ty. Nerozuměla jsem ti, Regulusi. Proč ses se mnou přátelil? Proč? Když já jsem byla nikdo... A ty zas někdo.
Ničil jsi mě, víš to? Byli jsme přáteli. Ale já začínala cítit něco víc.V tvé přítomnosti mi bilo srdce strašnou rychlostí. Z tvého úsměvu se mi podlamovala kolena. A ta tvoje omamná vůně! Přitahoval jsi mě, to bezesporu už od úplného začátku, kdy jsem si to však ještě neuvědomovala. Ale po pár letech přátelství? Věděla jsem, že jsem v loji. Úplném.
Uvědomění, co k tobě vlastně cítím, se dostavilo na konci pátého ročníku. Bylo po zkouškách a ty jsi se mnou potřeboval mluvit a zněl jsi celkem vážně. Jak mám v povaze, nad věcmi přehnaně přemýšlím... a samozřejmě mě napadlo, že možná... jen možná mě máš rád? Víc než kamarádku... a hned jak mě tohle napadlo, tak mi to došlo. Lásku jsem před tím nezažila, ale vše nasvědčovalo tomu, že se o ni jednalo.
O to to bylo horší, když jsi na mě vybafl s „Potřebuju pomoct, Will. Chci vzít Beth do Prasinek, jako rande..." a pak si dál něco drmolil, ale já tě neposlouchala. Šlo o Elizabeth... chtěl jsi ji vzít na rande... líbila se ti. A po mně jsi chtěl radu, jak si ji získat.
Příčilo se mi to, ale jak bych tě mohla odmítnout? Samozřejmě, že mě napadlo, že bych to celé mohla sabotovat, ale... nepřiměla jsem se k tomu. Beth tě samozřejmě neodmítla a nedlouho po tom rande jste se stali oficiálním párem. Byli jste tak šťastný. Ty jsi byl šťastný. A já vím, že jsem měla být za vás oba ráda... i tak jsem se cítila zrazená. Musela jsem od Beth chvíli, co chvíli poslouchat, jak úžasný vlastně jsi. Bolelo to... i tak jsem se to snažila nějak ignorovat. Doufala jsem, že to celé zaláskování nějak pomine, přestože jsem hluboko vevnitř věděla, že to tak snadné nebude.
Žárlivost mě plně zasáhla až když jsme se znovu setkali ve vlaku po letních prázdninách. Vyprávěli jste mi, co všechno jste spolu stihli během prázdnin. A mě jste z toho úplně vynechali. Nechápu, proč jste si mysleli, že ty věci budu s radostí poslouchat... A tak mi nezbývalo nic jiného než předstírat, že je vše v pořádku. Zřejmě jsem v tom byla dobrá, to jsem hrát nikdy neuměla.
Postupně jsem se vám začala vyhýbat. Ptal ses mě, co mi je, a já ti odpověděla, že nic. Že mám jen moc úkolů, toť vše. Ale to nebyla pravda, Regulusi. Jak by mohla? Ale ty jsi viděl pouze Elizabeth. Jak jinak... Ona byla dokonalá. Dlouhé zlaté vlasy. Velké hnědé oči... skoro každý ti mohl závidět.
Snažila jsem se svoji mysl nějak zaměstnat, ale neúspěšně. Vždy ses mi zatoulal do myšlenek. Proč jsi mi to dělal? Snažila jsem se na tebe zapomenout s někým jiným. Někým, kdo ti byl hodně podobný.
Tvého bratra... Víš, co je zajímavé? Mnoho dívek říkalo, že je Sirius atraktivnější a o tolik krásnější, než jsi ty... S tím jsem nikdy nesouhlasila. Jak bych vůbec mohla, když pro mě jsi tu byl vždy jen ty...
Se Siriusem jsme se začali bavit. Nestali se z nás přímo přátelé, ale prokázali jsme si navzájem laskavost. Potřeboval někoho dovést k žárlivosti. Nechtěl mi říct koho, ale já to nijak zvlášť neřešila... Co mě však překvapovalo, že potřeboval mě.
Kdo jsem byla já? Obyčejná holka, která snad v ničem nevynikala.
Kéž bych měla nějakou kamarádku, se kterou bych mohla celý ten hloupý nápad se žárlivostí prodiskutovat. Třeba by to celé dopadlo jinak.
Plán byl jasný. Prostá schůzka v Prasinkách. Falešné rande, jak Sirius říkal. U tří košťat. Máslový ležák. Procházka po Prasinkách. Toho dne byla zima. Mrzly mi prsty, ale bylo mi to fuk, protože se s tvým bratrem hezky povídalo.
Pro jednou se mé myšlenky nemotaly kolem tebe. Tedy jedna chvilka by se našla... Když se Sirius usmál, měl podobné ďolíčky jakos měl ty. Přesto jste byli tak rozdílní. Ať už to byla pouhá chůze, nebo způsob jakým se vyjadřujete.
Po dlouhé době jsem se zase smála. Zastavili jsme u nějakého stromu. Okolo chodilo mnoho lidí... Neřešila jsem je. Sirius mě vzal za ruku. Nechala jsem ho... Předstírali jsme přeci, ne? Jenomže pak... Stalo se tolik věcí najednou...
Sirius si mě k sobě přitáhl. A naklonil se ke mně až nebezpečně blízko. Bylo to tak rychlé... Zpanikařila jsem. Přeci jenom jsem se ještě s nikým nelíbala... „Počkej přeci," zareagovala jsem dřív než by k něčemu došlo. „Tady na veřejnosti?" zeptala jsem se, načež se porozhlédla kolem sebe. Byla jsem nervózní.
„A proč ne, Andersonová? Neříkej, že ses s nikým nelíbala," namítl Sirius se škádlivým úsměvem.
„Heh, záleží na tom? Kromě toho bych řekla, že bohatě stačí držení za ruce."
„Řekni mi," chytl mě za pas, „je to kvůli Regulusovi?" Zpříma se na mě koukal, čímž mi vytrhl vítr z plachet.
Už jsem se nadechovala k odpovědi, samozřejmě nepromyšlené a zbrklé, Regulusi, když v tom jsem zpozorovala tebe s Elizabeth. Vždy jsem zastávala názor, že by se mělo všechno, ale úplně všechno promyslet, zhodnotit a znovu promyslet, než člověk vůbec něco udělá. Trvá mu to sice delší dobu, jaks namítal, Regulusi, ale pro mě to bylo vždy lepší dělat takhle.
Tak proč jsem udělala pravý opak?
Byl to jen zlomek vteřiny, kdy jsme si pohlédly navzájem do očí, Regulusi, ale posléze ti zrak utkvěl na tvém starším bratrovi. Viděla jsem to zmatení a vztek v tvých očích, možná proto jsem si Siriuse přitáhla do polibku.
Ale byla to další z mých hloupých chyb...
Uběhl nějaký ten čas od mého falešného rande v Prasinkách. Toho dne jsme spolu neprohodili ani jedno slovo, vzpomínáš? Jen jsem sem tam na sobě pocítila tvůj zamračený, přesto zamyšlený pohled. A víš ty co? Tu chvilku, než se to před knihovnou zvrtlo, jsem si to skutečně užívala...
Většina dívek v dětském období sní o velkém pohádkovém zámku a princovi, se kterým stráví zbytek svého života. Já na tom byla jinak, a přesto úplně stejně. Pro mě byla magickým zámkem knihovna. Vždy mě fascinovaly ty velké knihy a kolik ponaučení si z nich můžeme vzít... Představovala jsem si, jak v ní žiju společně se svou rodinou a psem, kterého mi naši nikdy nechtěli koupit.
Nicméně když jsem zrovna šla z knihovny, kde jsem jako každý den trávila odpoledne, slyšela jsem něco, co úplně měnilo situaci.
Jen kdybych věděla, co mě bude čekat... „Tohle já dělat nebudu, Tichošlápku. Vždyť to zkazí mojí pracně vybudovanou reputaci!" O chodbu dál jsem slyšela hlasy. Mně až moc známé.
Samozřejmě jsem je neodposlouchávala, ale všude bylo ticho, takže se nesly snadno prostorem. „Sázka je sázka, drahý příteli."
„Ale to, že sbalíš tu Havraspárku jsem jenom plácl, víš?!"
Byl to jen okamžik, než jsem si vše spojila dohromady... zmrzla jsem na místě. Nové zjištění ve mě probudilo mnoho smíšených pocitů. Zklamání. Vztek. Bolest. Ponížení. Nechtěla jsem brečet, ne kvůli své hlouposti, a hlavně ne kvůli tomu, že jsem naletěla. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a nějakým zázrakem jsem se nerozbrečela. Dřív, než by mě Nebelvíři nalezli na chodbě, jsem vzala nohy na ramena.
Nemohla jsem tomu uvěřit, Regulusi. Skutečně jsou lidé tak krutí?
Teprve až na dívčích záchodcích jsem to nevydržela a rozbrečela jsem se. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi věci vymykaly kontrole.
Avšak osud mi nepřál, když do umývárny přišla další osoba – kdo jiný než Elizabeth. Její hnědé oči mi připadaly ještě chladnější, když je stáhla do úzké štěrbiny a zkoumavě si mě přeměřila. „Jsi v pořádku?" ptala se, ačkoliv jí na očích jasně bylo vidět, že si ten pohled užívá. V tu chvíli jsem ji skutečně nenáviděla, víš?
„Jo, jsem v pořádku. Hezké, že se pro jednou zajímáš," zachrčela jsem. Nemohla jsem si pomoct, jelikož v té chvíli mi na ničem nezáleželo. Byla jsem naštvaná na svět, srdce mě bolelo a jediné, co jsem chtěla, bylo objetí a horké kakao. Problémem bylo, že Beth se zajímala vždy jenom o sebe.
„Jak to myslíš?" otázala se mě, přičemž na mě hleděla z výšky, jako by tím chtěla utvrdit své postavení vůči mně.
„Ale prosím tě," zasmála jsem se, ne však šťastně, „ty se o mě nikdy nezajímáš. Proč se taky divit, jseš jen sobecká a sebestředná." Jen, co jsem jí to řekla, mnou projel pocit zadostiučinění.
Vždy jsem jí to chtěla říct, Regulusi, ale neměla jsem sílu, odvahu. V tu chvíli mi nějaké následky byly ukradené.
Obešla jsem ji, přičemž jsem se snažila vtisknout do paměti ten její překvapený výraz. Hrdě jsem od ní odcházela. Jenomže tento pocit mě velmi rychle přešel a zase tu byla ta bolest.
Uběhlo asi pár hodin od té facky, kterou jsem uštědřila tvému staršímu bratrovi, poněvadž jsem se nedokázala koukat na tu jeho stupidní tvář, když jsem se já sama trápila.
V ruce jsem jako obvykle nesla nějakou knihu. Měla jsem pocit bezpečí, když jsem ji měla přimáčknutou na hrudi, jako by to byl štít. Pošetilé? Možná, avšak to nebylo to podstatné. Po dlouhé době jsem na tebe natrefila, ačkoliv jsem se ti vyhýbala jako čert kříži.
Nepotřebovala a také nechtěla jsem znát tvůj názor na to všechno, co se stalo. A byla jsem si jistá, že, když bych vyhledala tvou společnost ve chvíli, kdys byl bez Elizabeth, tak by k tomu přišla řeč. Kromě toho jsem i slyšela, jak si ti Beth na mě stěžuje.
Už jsem měla v plánu dělat, že tě nevidím, jak sedíš ve výklenku okna, ale nemohla jsem tě tam nechat jen tak sedět, když jsem spatřila tvou tvář a zhrozila se. Ke všemu jsi byl jednou za sto let sám, což už samo o sobě něco znamenalo. Odkašlala jsem si, nejspíš abych si nahnala trochu odvahy, nebo abych upoutala tvou pozornost. Těžko říct, jelikož odvážnější jsem se necítila a tys ke mně hlavu ani nezvedl. Přesto jsem měla pocit, že jsi mou přítomnost zaznamenal.
Sedla jsem si vedle tebe i všimla jsem si, že v ruce držíš placatku. Nevěděla jsem, jestli něco říct, či jenom mlčet a čekat, zdali rozhovor začneš ty.
„Regulusi?" oslovila jsem tě šeptem a starostlivě si tě změřila pohledem. Koukal ses na své nohy, přičemž ti tmavé vlasy padaly do očí a já měla strašlivé nutkání ti je odhrnout.„Co se stalo?" odhodlala jsem se promluvit.
„Nic moc zajímavého, Will." Nevěnovals mi jediný pohled, ale to mi tolik nevadilo, jelikož, když jsi vyslovil mé jméno, to bylo jako pohlazení pro mou duši.
„Jak to myslíš?"
„Tak jak to říkám, prostá hádka."
„Hádka? A s kým?"
Podvědomě jsem si přála, aby to byla hádka s Elizabeth, jenomže to by nedávalo smysl, když se ti na tváři rýsoval monokl.
„Nech to být. Kromě toho, neměla bys mě teď náhodou ignorovat, co?!" Zvýšils hlas a snad poprvé ses na mě otočil. V očích jsi měl tolik emocí, že jsem tě chtěla obejmout.
„Já tě neignoruju." Lhala jsem, ale to jen proto, že jsem ti nechtěla říkat důvod toho, proč se ti vyhýbám.
„Jasně, to ti tak budu věřit. Jseš špatná lhářka, vždy jsi byla."Odfrkl sis a upil z placatky.
„Nevyhýbala jsem se ti, jenom jsem měla pár osobních věcí, které jsem řešila."
„Aha, ty osobní věci mezi které patří i líbání se se Siriusem?"
„Proč ho sem taháš?"
Můj hlas byl najednou tak slabý. Cítila jsem se zranitelná. A můj knižní štít mi nijak nepomáhal.
„To víš moc dobře." Odsekl jsi mi a zase se koukal před sebe do šera.
„Vyčítáš mi to? Dobře, alespoň budeme dva, ale věř jednomu, už se to nebude nikdy opakovat, protože se jednalo o hloupou sázku, kterou na mě nachystala ta jeho parta."
Čekala jsem od tebe mnoho odpovědí, Regulusi. Mlčení. Výsměch. Ale to, co z tebe vypadlo, mi naprosto sebralo vítr z plachet.
„Já vím." Zazněla tvá tichá odpověď, že kdyby mezi námi nebylo tak napjaté ticho, zaručeně bych tvá slova přeslechla.
Nebudu ti lhát, Regulusi, skutečně jsi mě natolik vykolejil, že mi nedošlo, jak jsi asi mohl přijít k tomu monoklu – vše mi došlo až dalšího rána, když jsem viděla Siriusův obličej a všude kolem mě si lidi šuškali.
„Ty víš? J-jak?"
„Sehnat si informace mi nikdy nedělalo problém,"Teď se nad tím zarážím, Regulusi. Proč sis zjišťoval informace o mně? Nebo jsi chtěl něco vědět o svém starším bratrovi? Na druhou stranu jsi nás vlastně viděl, tudíž odpověď je celkem jednoznačná. Avšak to víš jenom ty, Regulusi, bohužel se odpověď nikdy nedozvím.
„Tvé oko nevypadá vůbec dobře." Třebaže bylo špatné světlo, ten ošklivě zbarvený monokl jsem viděla celkem jasně. Mávls nad tím rukou, jako kdyby o nic nešlo. „Můžu ti to spravit?" optala jsem se po chvilce mlčení, když jsem se přemlouvala, jestli se mám, či nemám nabídnout.
Ne, že bych ti nechtěla pomoct, ale nebyla jsem si jistá svými kouzelnickými schopnostmi. Co třeba, kdybych ti to akorát zhoršila? Nebo hůř, že bych ti ze samého stresu vyčarovala něco navíc?
„Klidně, ale jsem v pohodě," pokrčil jsi nezaujatě rameny, načež jsi musel čelit mému nepřesvědčenému pohledu.
Odhodlala jsem se svou knihu, coby štít, položit na místo, kde jsem tehdy seděla a namísto toho jsem vytáhla svou hůlku. Bylo celkem náročné setrvat v tvé blízké přítomnosti bez toho, aniž bych se soustředila jenom na léčení a neměla nutkání obdivovat tvojí tolik andělskou tvář, nebo se snažit udržet na nohou, poté co jsem ti pohlédla do tvých tmavých očí, které byly vždy tak tajemné. Třebaže z tebe i táhl alkohol, byl jsi to stále ty.
Bylo nutné se vzchopit. Ale copak by to šlo? Muselo.
„To se ti stává často, že máš modřiny, nebo ses zase šprtala nejrůznější kouzla?" zeptal ses mě s pobaveným úšklebkem. Trvalo dlouho, než jsem ti byla vůbec schopna odpovědět, poněvadž jsem si uvědomila, jak dlouho jsme spolu vlastně nemluvili. Bylo to pár týdnů, Regulusi, ale stále lepší než to, jak tomu je teď.
„No...," vypadlo ze mě jenom. Celkem neinteligentně, vím. Jenomže se mi to dělo jenom v tvé přítomnosti, když jsem ztrácela své racionální myšlení. Jak jsem to nenáviděla...
„No?" nenechal ses odradit a v očích se ti objevily tak zvláštní jiskry, které se jen tak nevidí. Jiskry, které jsi tak často skrýval před světem. Vždy jsi byl tak záhadný, někdy tichý, jindy zase veselý a vtipkující.
„Četla jsem jednu knihu o léčitelství, a tak jsem si i vyhledala pár kouzel," pověděla jsem ti zas neúplnou pravdu, což jsi nepochybně okamžitě poznal. Ani jsem se nenamáhala svou lež zatajit.
„Tak jednu, jo?"Neodpověděla jsem. Místo toho jsem opatrně chytla tvou tvář a pořádně si prohlédla všechny škody.
„Cos vyváděl, Regulusi?" zašeptala jsem do ticha. Chvíli jsme si navzájem hleděli do očí, avšak z tvých očí zmizela ona jiskra. Rty jsi stáhl do úzké linky a celkově ses mi zdál chladnější, odtažitější...
„Řekl jsem, že je to fuk!"
„Fajn, fajn, fajn. Nebude těžké se zítra podívat po Velké síni a vytipovat si někoho s podobně pošramocenou tváří jakos měl donedávna ty." Zase jsme se hodnou chvíli propalovali pohledy, avšak nakonec jsi uhnul právě ty.
Zakroutils nade mnou hlavou a napil se z placatky. Nelíbil se mi tvůj stav, ve kterém jsem tě našla, ale věděla jsem, že dávat ti přednášky nemělo cenu. Jak za střízliva, tak za opila. Povzdechla jsem si a podívala se z okna na zasněžené pozemky, nakonec jsem tě odvedla do vaší společenky.
„Zůstáváš tu přes Vánoce?" zeptala jsem se tě před hodinou péče o kouzelné tvory. Byl poslední týden před Vánoci.
Zakroutil jsi hlavou a v tvých očích bylo něco... něco, co jsem přímo nedokázala rozeznat. Jasné, věděla jsem, že po tom, co Sirius od vás odešel, to doma bylo složitější... ale tohle z nějakého důvodu bylo jiné. O co šlo, Regulusi? Normálně ses mi svěřoval, ale tentokrát... tentokrát jsi jen mlčel.
A nejen v té chvíli. Bylo mi jasné, že se něco o prázdninách stalo. Vypadal jsi unaveně a trochu nemocně. Dokonce i s Beth něco bylo. Chtěla jsem se starat, ale nějak jsem se k tomu nedokázala přimět. Mezi námi vznikla propast a já netušila, co mám dělat... bála jsem se čelit tomu, že se naše přátelství rozpadalo... a že to byla vesměs moje chyba.
Nicméně, když jsem tě znovu našla na tvém oblíbeném místě nedaleko Vrby, nevydržela jsem pohled na smutek v tvých očí. Sedla jsem si k tobě.
„Proč jsi od nás odešla?" zeptal ses mě.
Zarazila jsem se.
„Byli jsme přátelé."
„Jsme přátelé," zašeptala jsem.
„Tak jaký je tvůj důvod, že se tak chováš?" Podíval ses mi přímo do očí.
Srdce mi bilo jak o život. Ale mlčela jsem, poněvadž jsem věděla, že odpověď nemůžeš znát.
„Jak jinak..." odfrkl sis. „Beth je z toho smutná. Věř tomu nebo ne, ale chybíš jí."
Odvrátila jsem svůj pohled. Píchlo mě u srdce. Nic z tohohle jsem nikdy nechtěla, to mi věř Regulusi. Ale nějak se vše zašmodrchalo a já... já prostě nemohla dělat, že k tobě nic necítím. V té chvíli jsem si uvědomila, že možná by bylo lepší jít vlastními cestami. A třeba pak se posunu konečně dál.
„Je mi to líto. Ale...prostě... nevím. Věci se změnily," povzdechla jsem si. Rozhodně jsem neměla v plánu ti přiznat mé city. Vím, že sis zasloužil pravdu, ale já ti ji nebyla schopná dát. Navíc si jsem jistá, že bys mě jenom odmítl. „Asi by bylo lepší, kdybychom... každý šel vlastní cestou."
„Asi ano." Byla tvá jediná odpověď, pak ses zvedl a nechal mě tam. To byl náš svým způsobem poslední rozhovor. Často jsem svých slov litovala, ale pravda byla taková, že po nějakém čase... po nějakém čase se můj stav zlepšil. Ta bolest tu stále byla, ale už jsem neměla pocit, jako kdybych se v tom topila. Už se mi líp dýchalo.
Před zkouškami se to ale zhoršilo. Neměla jsem zrovna nejlepší výsledky, nedokázala jsem se soustředit na školu a byla jsem pořád tak moc unavená. Patrně to se mnou bylo tak zlé, že profesoři poprosili Elizabeth, aby mi pomohla... což mi zrovna dvakrát nepomohlo.
Bylo to ale mnohokrát lepší než stav, ve kterém jsem teď.
Smrtijedi mi zabili rodinu.
Stále tomu nedokážu uvěřit, Regulusi. Ještě minulý týden mi můj mladší brácha posílal dopis, kde se rozplýval nad nějakým dárkem, který dostal k narozeninám... a teď je mrtvý. A já nemám nikoho, u koho bych se mohla vybrečet.
Cítím se tak sama...kdybych všechno nezvorala, možná by všechno bylo jinak.
Ani nevíš, jak mi chybíš,
s láskou Willow.
Regulusovi se z těch všech informací zamotala hlava. Neměl o většině ani potuchy. To jim to Willow nemohla říct? Možná by to mnoho věcí nezměnilo, ale... možná by... možná by nebyla toho dne v Prasinkách a možná by nezemřela při útoku.
Dotkl se svého levého předloktí. Udělalo se mu zle. Třebaže o tom, že tam budou smrtijedi nevěděl, cítil se vinen za její smrt. Dokonce i Elizabeth se na něj koukala... jinak. Nebo měl takový pocit.
Sice to neuměla dávat dostatečně najevo, ale Willow milovala jako svou sestru. A opravdu ji zranilo, když se od sebe odcizili a když jí nazvala sebestřednou. Možná to byla pravda, Elizabeth vždy taková byla, ale o Willow se starala.
Byla to další noc, kdy nedokázal zamhouřit oči.
⋆⋆⋆
A.N.:
Doufám, že jste si to užili. Jestli jste zaznamenali nějaké gramatické chyby, tak se omlouvám, často je přehlížím a mám ve zvyku se přepisovat.
Z původní povídky jsem měla uloženou jen polovinu a tak nějak jsem zapomněla, jaké tam bylo vlastně zakončení, takže jsem to musela dopsat. Myslím si ale, že to dopadlo celkem dobře... asi.
Vím, že se v tom dopise přímo nepíše, co se stalo a člověk si asi musí domýšlet věci... Navíc je to z pohledu Willow, která je v té chvíli emočně nestabilní a píše to Regulusovi... takže věci ohledně Beth nějak vynechává. Ne, že by pro ni byla Beth nějak méně důležitá, ale... Will na ni žárlila a vážně se ji snažila nesnášet. Takže tu je popsaná hlavně v negativním světle - vím, trochu klišé, že tu je padouch Zmijozel, ale vážně Beth nebyla zlá... několik nocí probrečela.